Naivní jako Řípa
Uvědomil jsem si jak kloužu přilbou po asfaltu a pak už bylo ticho. Ležel jsem na silnici a začal jsem postupně hýbat jednotlivými končetinami. K mému obrovskému překvapení jsem se mohl i postavit – nic nebylo zlomeného, dokonce mě nic moc nebolelo a mohl jsem jít: „Ty vole, co blbneš?“, zařval jsem na mladíka, který lezl z auta.
„Já jsem vás neviděl!?“, byla jeho odpověď. Po nárazu do čumáku auta jsem letěl jsem asi deset metrů vzduchem a dopadl na vozovku. Naštěstí jsem nenarazil do kabiny osobního vozu.
Řidič mi začal cpát přední kolo, které vypadlo, zpátky do vidlice a já slyšel, jak nějaká ženská na mě volá: „Nechoďte, sedněte si!“ Opřel jsem se o její auto a zeptal se: „Proč?“
Viděl jsem na silnici loužičky krve a protože jsem na sobě žádnou nenašel, napadlo mě, že někdo boural přede mnou. Mladík, budeme mu říkat Zabiják, se klepal možná více než já: „Já vás viděl až, když jste letěl vzduchem. Koukal jsem na bílé auto, které jelo nejméně osmdesát.“
Později se ukázalo, že na zastávce před odbočkou stál MHD autobus, takže Zabiják absolutně neviděl kam jede!
Pak jsem si všiml, že silně krvácím z pravého kolena a nohavice čapáků je nasáklá krví. Chtěl jsem co nejdříve pryč, do ústavu. Zabiják mě naložil i s kolem do auta a odvezl k recepci. Věnoval mi dva baličky obvazů, napsal mi svoji adresu a telefon. To už mě bolelo kde co. Odkulhal jsem pod sprchu a oběma obvazy si zavázal koleno. Brzy byl obvaz červený a posléze i bílé pracovnín kalhoty – viz obrázek.
Krvácející rána těsně pod kolenem, odřená levá holeň, slabé výrony pod oběma kotníky, silně bolavé a trochu odřené levé zápěstí, odražená levá pata (!?). Kolo se zdálo ok až na přední ohnutou vidli. Dokonce i ráfky nebyly hnuté. Kolem 19. hodiny volal Zabiják jak mi je. Domluvili jsme se, že ve čtvrtek odvezeme kolo do opravny a on mi opravu zaplatí. Policajtům jsme nic nehlásili. Na místě nehody jsem byl v mírném šoku a neměl jsem vůbec chuť čekat ať už na policii nebo na sanitu. Chtěl jsem co nejdříve pryč.
Druhý den koleno stále krvácelo a tak mi paní MUDr Slavatová ránu zašila a odřeniny ošetřila. Zápěstí bolelo jako čert, ale zlomené nebylo.
V opravně mi Jirka a Honza Vladyka ohodnotili opravu na 1500 až 2000, podle ceny nové vidlice. Vše ostatní se zdálo ok. Jo a měl jsem nalomenou přilbu. Zabiják mi prozradil, že celou noc nespal.
Asi za týden mi volal Jirka Vladyka z cykloservisu, že je hnutá i zadní vidle, to znamená, že celý rám je na vyhození. Okamžitě jsem telefonoval Zabijákovi, aby se spojil mechaniky a posoudil novou situaci, která možná zvedne cenu opravy desetkrát.
A teď to začalo. Přes několikerou urgenci, přes několikeré sliby se Vladykovými Zabiják nespojil až ve čtvrtek 8. ledna se mi ozvala Zabijáková. Prý má plnou moc vše vyřídit za manžela.
Vážení jsem na světě šedesát let, ale to jsem ještě nezažil. Za takový proud slov by se nemusela stydět ani povodeň v roce 2004. Vůbec jsem nebyl připuštěn ke slovu. Dovolím si reprodukovat, to co jsem si zapamatoval:
Domnívám se, že Zabijáková doufala, že mě odradí svým hulvátsvím od dalšího jednání. Faktem, že jsem několkrát chtěl telefonem praštit.
Odpoledne jsem vyrazil na Výstaviště do bazénu a cestou zpět se stavil u policajtů v sousedství. Sympatický mladík mě popsal dvě možné varianty:
Nu a proč jsem byl naivní? Zabiják mě ještě večer po nehodě nabízel svoje horské kolo, které jsem odmítl s tím, že chci opravit silničku a horských kol mám tři.
Pokud bych přistoupil na jeho nabídku, byl jsem nyní za vodou, neboť horské kolo bylo pry fungl nové…
Poučení: Nikdy si ani na chvíli nepřipusťte, že po nehodě jednáte s férovým partnerem. Hoch se vzpamatuje a už se vezete.