Staré pověsti triatlonové: Úvod

Postupně budeme vzpomínat na zážitky s Železným mužem v krajích českých i nečeských a vzpomínat i na další zážitky. Tím „dalším“ vzpomínání zahájíme. Přiznám se, že už nemám tolik trpělivosti potýkat se  se spoustou materiálů, které jsem kolem sebe za 25 let nahromadil. Budu tedy většinou jen vzpomínat a předem se omlouvám, za některé nepřesnosti. Nepřesnosti, které v článcích naleznete, doplňte, prosím do diskuze, pod článkem.

Agonie železných mužů
Vůbec první zmínkou o triatlonu, která se v bývalém Československu objevila, byl článek Zdeňka Valenty „Agonie železných mužů“, který vyšel v páteční příloze Volno novin Československý sport, 17. srpna 1979. O článku se zmiňuje Tomáš Karlík, spoluzakladatel Triatlonu v Přední Hluboké - prvního triatlonu v Evropě, jako o inspiraci. Tehdy mi Tomáš nedokázal říci, kdy přesně článek vyšel. Snad v srpnu 1979. A tak jsem jedno listopadové odpoledne strávil v archivu už také bývalého Československého sportu a listoval jsem v obrovských knihách - svázaných novin ze  srpna 1979. To, že se mi podařilo, dokazují následující řádky, které jsou opisem z tlustého svazku 60 x 45 cm (výšku jsem nezměřil) – noviny byly totiž svázány po dvojstranách a když jsem se okusil Agonii kopírovat, tak mi okraje článku chyběly. Tlustý hřbet neumožnil přitisknout na plochu kopírky celou dvojstranu. Díky tomu, že jsem článek „digitalizoval“ to je překlepal do wordu. Nyní máte možnost se pokochat dobrodružstvím Toma Warrena při druhém havajském IRONMANovi i vy. Zdeněk Valenta zřejmě přeložil legendární článek Barry McDermotta ze Sports Illusttrated z roku 1979. Osobnost české triatlonové novinařiny, Zdeněk Šálek, mi tvrdil, že jeho kolega Valenta zemřel, protože nepil pivo. Co je na tom pravdy, nevím, ale v každém případě se Zdeněk Valenta nesmazatelně zapsal do historie českého triatlonu tím, že ji zahájil.

Poslouchejte, co o článku Barry McDermotta napsal jeden z Big Four – Velké čtyřky - Scott Tinley ve své knížce Triathlon – Personal History.
„IRONMAN způsobil skutečnou mediální bouři. Barry McDermott, vytušil, že IRONMAN a zejména Warren je mimořádně přitažlivé téma, které by mohlo zaznamenat neznámou sice, ale oduševnělou stránku sportovního soutěžení". McDermott, tehdy asistent vydavatele Sports Illustrated, přiletěl na Oahu napsat reportáž o nepatrném, neznámém závodě pro pouhých 15 soutěžících. A tak v květnovém čísle 1979 vyšel dlouhý poetický článek.
 
Budu vám to opakovat stále a mnoho dalších zkušených triatletů bude souhlasit: „Onen článek měl na mnohé z nás velký vliv. Warrena jsem tehdy znal a on se mi zmínil mimoděk o IRONMANovi již před tím. Moc mě to nezaujalo. Když jsem si sedl na gauč a přečetl si McDermottův článek, okamžitě jsem věděl, že IRONMANa musím někdy zkusit. McDermot na 10 stránkách a 4000 slovy dokázal to, co jsme všichni zkoušeli už pět let. Řekl světu, že triatlon je obtížný, ale proveditelný a čeká na vás.“
 
"To co chytlo sportovce nebyly ani tak ohromné vzdálenosti, ani strašlivé počasí 13 února. Nebyla to ani skutečnost, že „vše“ se odehrálo jeden den, kde disciplíny navazovaly jedna na druhou. Ne, to byl způsob, kterým to všechno zdolal Warren. U vědomí své nedokonalosti, se mohli čtenáři cítit Warrenem, protože byl jedním z nich, mohli se s ním ztotožnit. Warren vlastnil bar, měl rád pivo, ale byl vyučený účetní. Nenáviděl jakoukoli byrokracii, nicméně si své „povinnosti“ zapisoval na palubní desku svého starého Buicka. On se dokázal zbláznit do děvčete, aby ji druhý den opustil kvůli závodu na 1600 mil. Jednou vyměnil auto za 12 masáží a udělal 400 dřepů v sauně, protože, někdo tvrdil, že je neudělá. Vlastnil výnosnou nemovitost „volnou a čistou“, protože nenáviděl banky a dlužit komukoli cokoli – ledaže by to byla všechno legrace. Nehledě na jeho vtípky a ironii, byl chodící dvojsmyslnost, která zrcadlila nový sport jako nikdo jiný. Barry McDermott odvedl vynikající práci, když nás s touto skutečností seznámil.“

Mimochodem, kromě Scott Tinley, přitáhl McDermott k IRONMANu i pozdějšího šestinásobného havajského vítěze Dave Scotta.
Nyní konečně inzerovaná Agonie ala Barry McDermott po česku. ZDENĚK VALENTA na scénu! A Tom Warren? Známá je jeho odpověď na otázku triatlonového novice, zda může při plavání použít ploutve: „Jistě, můžeš, ale musíš v nich absolvovat i zbytek triatlonu!“

-------------------------------------------------------------------------------------------------------
Agonie źelezných mužů, československý sport, 17. srpna 1979, Zdeněk Valenta † 1998

Amerika si potrpí na výstřednosti jak to konečně dokázala i reportáž v jednom z květnových čísel týdeníku Sports Illustrated. Autor v ní popisuje vskutku „originální“ americký trojboj, který tři náročné sportovní disciplíny – plavání, jízdu na kole a běh – kombinuje tak, že přímo ohrožuje zdraví účastníků a celý jeho smysl se smrskl do honby za pochybným přívlastkem „železný muž“. Posuďte sami:

Prudký vítr vál z čelní strany, ale štípající déšť konečně ustal. Jeho paměť dosud pracovala. „vydrž!“ Povzbuzoval se Tom Warren, „zbývá ještě 20 mil“. Většina však ve strašném větru, ve stejném, s nímž bojoval 120 mil a téměř devět hodin.

Hlava se mu kymácela ze strany na stranu, bolesti v lýtku sílily.
Náhle se před ním vynořili muž se ženou. Objemnější turisté středního věku s napětím sledovali toto představení. Když míjel užaslý pár, Warren zakopl. Běžel už bez trička, s očima sklopenýma k zemi, ale s odhodláním přemoci vyčerpání a blížící se šok.

Konečně turista přetnul ticho: „Do toho, železný muži, do toho!“
Pětatřicetiletému Warrenovi to na chvíli pomohlo setřást vyčerpanost. Zbývalo ještě 20 mil a v patách měl další pronásledovatele.

Tento závodník popálený medúzou při plavání a částečně oslepen slanou vodou, byl již hodně vysílen a zmaten. Fyzicky byl vlastně téměř vyřízený. Ale stále se v tomto trojboji „železných mužů“ drží. Soutěž se skládala z 2.4mílové plavby v rozbouřeném moři, pak z jízdy na kole na trati 112 mil kolem ostrova Oahu a konečně z maratónského běhu na 26.2 míle.

To jsou některé ukázky z reportáže ve Sports Illustrated. Dále se dozvíme, že tato sportovní disciplína vznikla tak, že někdo dostal nápad a spojil vytrvalostní plavání, vyčerpávající jízdu na kole a doslova vražedný maratón na konci v jeden závod, absolvovaný v jednom zátahu během jediného dne!

Poprvé se trojboj „železných mužů“konal v roce 1978 za účasti 12 závodníků, z toho devět jich proběhlo cílem. „Význam této soutěže tkví v tom, že nemá žádný zvláštní význam“, napsal zcela trefně uvedený časopis. Nejlepší nedostává žádnou peněžitou odměnu, ani nezískává velkou slávu. První vítěz, 28letý Gordon Haller, našel o svém primátu jen krátkou zprávu v místních honolulských novinách.
To lednové ráno letošního roku 15 účastníků včetně jedné ženy znovu ignorovalo hranice lidského rozumu, zdraví a začalo soutěžit i když bylo velmi nepříznivé počasí. Jedno z nejhorších v posledních letech.

Za šest dní spadlo na sousedním ostrově Hillu neobvyklé množství deště , vody Waikiki se vařily a pěnily pod nápory silného větru, dosahujícího  ho až 40 mil za hodinu. Námořní důstojník mající 20leteé zkušenosti se neodvážil vyjet na člunu z přístavu.

Patnáct hazardérů všechna nebezpečí nebralo v úvahu. Mezi startujícími byl i první vítěz Gordon Haller.

Na trojboj se doma pečlivě připravoval. Běhal, plaval, nedbal teplého, ani studeného počasí. Kolo trénoval i na válcích.

V jednom je Gordon Haller  přes všechny výhrady obdivuhodný. Dokázal v sobě vypěstoval silnou vůli překonávat překážky. V roce 1969 byl totiž devět měsíců nemocný. Prodělal mononukleózu, infekčním žloutenku, úplavici, těžkou angínu, ochrnovaly mu nohy. Za týden ztratil  přes 10 kilogramů. Zápasil s takovými křečemi, že utrpěl oboustrannou kýlu.
„To byl čas k tomu, abych ležel a přemýšlel o životě, o tom co mi z něho vlastně zbylo. Na konci týdne, kdy se Neil Armstrong procházel po měsíci, jsem snědl první jídlo,“ vzpomíná na rok 1969.
Hrál na trumpetu, aby si zpříjemnil nudu a jednotvárnost života v rekonvalescenci. Odhodlaně však bojoval  za své uzdravení.

„Měl jsem rád berle, pomáhaly mi při obnově svalstva.“
Když byl sám doma, vyšoural se ven a chodil kolem domu. Čas 3:12 ho trochu rozčaroval. Odpočíval a hodně spal a po třech dnech to zkusil znovu a zlepšil se na 2:55. Pátého ledna mu lékař řekl, že je zdráv.

Druhý ročník, v němž byl považován, za jednoho z favoritů, začal.
První doplaval 27letý Ian Emberson. Trať 2.4 míle absolvoval za 62 minut 35 sekund, Tom Warren byl o čtyři minuty pomalejší. Na břeh brzy přišli po nich i John Dunbar a 16letý Mike Collins, syn organizátora této nesmyslné soutěže. Collins junior byl už z  první  disciplíny tak zeslaben, že na jízdu na kole potřeboval na trati 112 mil 14 a půl hodiny.

Zatímco zimou se chvějící Dunbar nasedal na kolo a vydával se pronásledovat Embersona  a Warrena, favorit Haller bojoval ještě daleko od pobřeží s mořskými vlnami. Jediná žena , Lyn Lemairová, plavala 76 minut. Teprve  dlouho po ní, po 112 minutách  se vynořil z vody Haller. Byl až na devátém místě.

Mohlo se čekat, že další závod vzdá. Jeho naděje na obhájení prvenství se téměř utopila v moři, ale Haller sám byl přesvědčen o opaku. Vysprchoval se , převlékl , vypil vysoce kalorickou speciální tekutinu a vydal se odhodlaně pronásledovat Warrena, Dunbara a další. V prvním ročníku předstihl vedoucí soupeře právě v cyklistické disciplíně.

Do cíle ale doběhl první Warren, potřeboval  6 hodin a 19 minut. Jen o 11 minut pomalejší byla Lemairová (přestože na posledních 10 mílích osmkrát překonávala  křeče). Po pěti mílích běžeckého maratónu vedoucí Warren věděl, že druhý Dunbar předsthnuvši na trati Lemairovou  a Embersona má ztrátu asi 30 minut a Haller o dalších 30 víc. Bojoval vlastně už jen sám se sebou, překonával těžké krize a na pokraji úplného zhroucení , v jakési závodnické agónii se dopotácel do cíle. Zvítězil. Za 11 hodin a 56 minut se stal „železným mužem“!
V cíli ho čekala jen malá skupina mladých lidí, milujících podobné senzace.

„závod“ dokončilo 12 účastníků, druhý Dubar měl celkový čas o 48  minut horší, třetí Emberson o 67, čtvrtý o 75 a pátá Lemairová o 100 atd. -------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tolik tedy Sports Illustrated . Co dodat? Snad jen to, jak nebezpečný je tento výmysl anonymního chorobného mozku. I tentokrát mu naletěly necelé dvě desítky mladých lidí, kteří v touze dokázat něco neobyčejného, obdivuhodného , falešně hrdinského  se postavili na startovní čáru, krásné sportovní disciplíny – plavání, jízda  na kole  a běh –v pochybném trojboji „železných mužů“ mohly pro ně stát osudnými. Je vlastně zázrakem, že nedošlo k žádné tragedii.
(podle  zahraničních pramenů –ta)

Scott Tinley pod snímek Toma Warrena připojil následující popisek: Triathlet číslo 0000001. Dvacet pět let po svém prvním triatlonu, je stále jedinečný charakter,  plný příběhů,  které mohou přijmout jen lidé jeho nátury.

Milan Řípa, autor článku