Jak již bylo na etriatlonu.cz zveřejněno, okusil jsem na vlastní kůži cyklistický pád. Dodal bych svůj první pořádný pád. Jednou to přijít muselo, ale proč zrovna teď před sezónou, na kterou jsem se tolik těšil. Poctivě jsem přes zimu dřel. Od února se tréninky pohybovali kolem 20 hodin týdně, tělo skvěle šlapalo, hlava si užívala každičký tréninkový kilometr, zodpovědně a s pokorou jsem přistupoval k tréninku, na úkor všeho jsem svůj čas věnoval té prokleté magické trojkombinaci plavání-kolo-běh, vážil jsem si tolerance u své přítelkyně a žil naplno v rytmu trénink-práce-trénink-spánek.

Sport je někdy až moc krutý a zřejmě to tak má být a nezbývá než se naplno vrhnout do rekonvalescence se sdrátovanou loketní kostí a naštípnutou kyčelní jamkou. Šest týdnu bude zatraceně dlouhá doba a chůze po berlích je navíc tak pomalá :-), ale jak praví jedno cyklistické pořekadlo, kdo nepadá, nevyhrává.

Lidé ze zvláštního důvodu rádi čtou cizí neštěstí, a proto Vás nemohu připravit o popis události :-). Vše se odehrálo v úterní podvečer, kdy bylo škaredé a deštivé počasí. Od začátku tréninku jsem měl takový prazvláštní pocit a navíc déšť začínal houstnout, chtěl jsem i přesto dokončit trénink a neposlechl nutkání, zkrať si dnešní trénink, zapomněl sis pláštěnku.. Stále jsem ten hlas přemlouval, ještě chvíli, ono přestane pršet.

Na rovince, v mírné pravotočivé zátočině, po levém břehu Vltavy, směr Vrané, při časovkářském posedu a v plné závodní výbavě se přední kolo z nepochopitelných důvodů dostalo do prostoru mezi krajnici a svodidla.

Karbonová De Rosa začala tančit a jediné co si pamatuji, bylo, že jsem stihl nasměrovat své kolo na kamenitou cestu. Svodidla zrovna v ten inkriminovaný okamžik naštěstí končila. Jenomže při nájezdu na vlhké kočičí hlavy, při 40km rychlosti následoval katapult a pěkná šlupka. Vůbec jsem netušil co se děje a jen si přál co nejdříve zastavit své neovladatelné tělo...

Ihned jsem vyskočil a ohmatal se. Vše se zdálo být OK až na naražený bok. Kolo jsem našel o 20m dále, to bude na šrot, pomyslel jsem si. Odnesla to kupodivu jen ohnutá páka. Vyškrábal jsem na silnici, znovu se ohmatal a přesvědčoval jsem se, že to bude dobrý.

Při nasedání na kolo a při opření těla o řidítka se mi prolomila pravá ruka a tělem projela ukrutná bolest a hlavou totální beznaděj. Bylo mi jasné, že ruka je zlomená. Navíc na ohmat bylo cítit pěknou boulu. Pak už to šlo ráz na ráz. Stopnul jsem si první auto (skvělá to žena nestihla kvůli mně hodinu pillates), kolo hodila do kufru, upalovala se mnou pro přítelkyni na hodinu aerobiku, vyděšená přítelkyně ze mě svlékla dlouhý dres, vyzula tretry, sbalila doklady a hnala se mnou na pohotovost do vojenské nemocnice.

Následoval rentgen ruky, i přes mé přesvědčování, že ostatní části těla jsou ok, a že tříslo bude jen natažené mě poslali na rentgen kyčle, mezitím jsem si vyslechl, že s největší pravděpodobností půjdu ihned na sál, poté následovalo znovu vyšetření kyčle tentokráte pomocí CT a předoperační příprava. Na řadu přišla nekonečná hodina před operací na nemocničním lůžku, kdy se myšlenky honily hlavou a já se snažil přijít  na příčinu. Zřejmě jsem měl jet více vlevo, kdybych jel jinudy, vyjel o trochu později, vrátil se pro pláštěnku.. Kdyby, kdyby, kdyby… pak jsem jen cítil zimu na operačním sále a hlasy, že si teď chvilku pospím.

Stalo se a jsem si vědom, že vše mohlo dopadnout mnohem a mnohem hůře. Rád bych Vám popřál šťastné kilometry mezi českými řidiči a pokud dojde k nehodě, tak především měkké přistání bez trvalých následků.

archív