Také bude na čase, protože do cíle na útulném stadionu Skolarskolan v Säteru se dostaneme někdy v půli roku 2007.

Snad moje povídání starším připomene pionýrské doby před dvaceti pěti lety a těm mladším neuvěřitelné skutečnosti jako jsou klínky ve středovém složení velocipedu, housky s máslem na občerstvovačkách (do Slavkova se jezdilo hlavně kvůli vynikajícímu rýžovému nákypu s meruňkami) a absolutní absence neoprénu ve vodě 16 ºC „teplé“.

Rozhodnutí

Při maratónu v Jičíně 1982 jsem si říkal, že již nikdy více, natož pak Železného muže. Časem jsem své přesvědčení redukoval: „Dvojka (ŽM II) by nebyla úplně marná .“ Když jsem posledního dubna 1983 na setkání „Přátel a pořadatelů Železných mužů“ v Plzní shlédl filmovou reportáž z plzeňského Železného muže, začaly mě svrbět nohy. Urostlé postavičky na kolech se pomalu rozjíždějí, aby další záběr ukazoval skupiny v plné rychlosti. První tempa na Hracholuské přehradě a pak opatrný klus při závěrečném malém dvacetikilometrovém maratónu . K tomu sugestivní komentář, zkrátka  a dobře jsem se rozhodl pokud to jen trochu půjde, zkusím to letos (1983) znovu. Manželka nebyla proti a naopak se zájmem sledovala moji přípravu. Vašek, můj dlouholetý přítel, také nebyl proti a tak jsem rozeslal žádosti o přihlášky do mnoha míst. Dnešním jazykem – vytvořil jsem si železné portfolio. Vícenásobný přihlašovací pokus vycházel ze zprávy Mladé fronty, která napsala, že všechna místa Železných mužů 1983 jsou beznadějně obsazena. Již tehdy na Mladou frontu, dnes Mladou frontu Dnes, nebylo  spolehnutí – naštěstí – a tak přihlášky poslaly Slavkov, Plzeň, Roudnice, Beroun, Ostrov nad Ohří, Tábor, Libice a Brno.Vyplněnou přihlášky jsme vrátili do Libic, kde byla „dvojka“ a do Slavkova. Později jsem poslal ještě jednu do Berouna, neboť Slavkov dlouho neodpovídal. Jak je vidět, byl Železný muž 1983  co se týče přihlášek zajištěn na 120 %. Nejvíce jsem toužil po Slavkově, protože jsem Ivana Křivánka pokládal za jednoho ze zakladatelů tohoto zajímavého hnutí a taky jsem chtěl na vlastní kůži vyzkoušet podmínky, při kterých vloni (rok 1982) vzdalo dvacet pět účastníků. Při plavání ve vodě teplé, či spíše studené, 16 °C upadl dokonce jeden hoch na 45 minut do bezvědomí.

Vědom si toho, co studená voda dokáže (neoprény tehdy, alespoň v Československu, nebyly), začal jsem se systematicky na mroží vodu připravovat. V Podolí jsem v dubnu plaval 4x a 6x napříč nevyhřívaným bazénem. Každé ráno jsem se sprchoval ve studené vodě. Když jsem si ve vyhřáté posteli uvědomil, co mě před cestou do práce čeká, tak mi do zpěvu nebylo. Studená sprcha následovaná  cestou do zaměstnání je velice nepříjemná kombinace. V sobotu či v neděli už studená voda ráno tolik nevadila. 22. dubna jsem zahajoval plaveckou sezónu v rybníku a od té doby jsem nevynechal jediný týden. Často jsem byl na Šeberáku (rybník v Kunraticich, dějiště prvního triatlonu v Praze) zcela sám, pršelo, lidé chodili ve svetrech  a já se klepal celou cestu autobusem takže jsem musel vystoupit dvě stanice před cílovou a domů jsem běžel, abych se zahřál. Dneska by vás navíc ještě okradli. Ve vodě mi zima nebyla. Jen jednou jsem uplaval kilometr a bylo mi jasné, že více bych nevydržel. Změřil jsem teplotu a ejhle – 16.5 °C! „No těbůch, v loni ve Slavkově by mě čekaly ještě tři kilometry…!“

Moje úcta před městečkem pod Živání ještě více stoupla.
Přípravu na kole jsem zahájil jízdou na Řepín a zpět: 16. dubna jsem přivezl z Řepína jablka. Bylo to na první jízdu asi příliš (120 km) a začalo mě pobolívat levé koleno. Několikrát jsem absolvoval tuto štreku do Čáslavi (95 km) a jednou dokonce tam i zpět v jednom dni. Koleno začalo bolet vždy ke konci jízdy, ale nebylo to nic hrozného. Běhat jsem mohl bez problémů. Zde se ukázalo, jak je soutěž Železný muž všestranná. Při běhu z kopce sem si vyhodil pravý kotník – hrozná bolest, která sice povolila a já doběhl zbývající čtyři kilometry ve slušném tempu. Doma mi nárt krásně zmodral – ­ výron jako prase. Po třech dnech mě už noha při běhu nebolela a tak jsem si dal rychlých 20 km. Ouvej, ouvej, to jsem neměl dělat. Noha začala bolet opravdu hodně a s běháním byl konec. Ovšem ne s tréninkem na Železného muže. Mohl jsem jezdit na kole a mohl jsem plavat. Po 14 dnech jsem začal běhat s obinadlem a vyhodil jsem všechny boty se sešlapanou patou. To byla totiž zřejmě příčina mého zranění. Ovšem materiál našich botasek za 200 Kč povolí zhruba po 300 km, to je po šesti týdnech.

Běžecká příprava nedoznala oproti předešlým letům žádných změn: 3x týdně v Hodkovičkách 10 km a o víkendu v Krči 10 a 20 km. Pro rozběhání jsem zvolil tradiční „Sady Vodranty“ – přespolní běh na 10 km a dvakrát Běh deníku Práce – 3 a 4 km a čtrnáct dní před „akcí“ jsem se po pěti letech zúčastnil silniční dvacítky Kolín-Velký Osek-Kolín za 1:20:45 hodin. Lýtka bolela ještě týden po závodě, ale jinak jsem se cítil výborně a netrpělivě jsem čekal potvrzení přihlášky ze Slavkova. Václav zatím stále více a více ztrácel chuť a týden před Slavkovem mi oznámil, že nemá naplaváno – no jasně byla v tom ženská.

Do čekání na dopis se zapletly zmatky s naší poštovní doručovatelkou paní Holou. Ta žena měla na koniny snad monopol. Místo, aby na Řepín za manželkou posílala jen její výplatu, posílala tam vše i dopisy adresované mě. Prostě praštěná ženská. Nevěděl jsem mám-li dopis do Křivánka, ředitele soutěže ve Slavkově, na Řepíně, nebo zda ještě vůbec nedorazil. Každá víkendová cesta ze Řepína  do Braníka byla plna dychtivého očekávání. Konečně, místo slibovaného 15. června dorazilo potvrzení až 20. Vašek účast vzdal definitivně a tak pojedu sám.
První dojem ze slavkovského Železného muže byl takový, že v Jičíně věnovali organizaci větší péči. Přihlášky byly přehlednější, obsahovaly i mapky tratí, což slavkovským chybělo. Nu, uvidíme.Ve středu, pamětliv loňských problémů s dopravou kola, jsem poslal kolo do Brna. Cestou na nádraží se mi uvolnil klínek, ale byl jsem líny ho vyměnit  a pouze jsem ho dotáhl. A to bylo špatné, měl jsem ho doklepnou a to pořádně. Vzal jsem si nový klínek sebou s tím, že ho případně vyměním na místě.

Jedu do Brna

Lístek jsem měl koupený a den odjezdu – pátek 1. července se mohl blížit jak chtěl rychle. Poslední týden před 2. červencem jsem neustále sledoval předpovědi počasí. Ty nevěstily nic dobrého. Teplota se pohybovala kolem 20 °C a bylo stále pod mrakem. V novinách se psalo o dešti. Naštěstí předpovědi nevyšly (o 10 let později bych takou předpověď uvítal) a v pátek jsem v 8:20 odjížděl Balt-Orient Expresem slunečným počasím směr Brno…

Nyní už nemohu ničemu pomoci ani ničemu uškodit. Vše probíhá, tak říkajíc mimo mě. Kolo by mělo čekat v Brně, slunečné počasí ve Slavkově a já  nyní čekám jak to všechno dopadne. A musím přiznat, že to čekání bylo prima. Projíždím Čáslaví, co asi dělají rodiče? Je tu nádraží v Horkách, kolikrát jsem tudy běhával za Pepíkem? Jak se asi má v Německu? V Havlíčkově Brodě máme jedinou zastávku před Brnem. Starší paní se mě ptá kam že jedu? Do Brna se ji zdá blízko,bodejď by ne, když sama jede do Rumunska. Na chodbičce vlaku visí mapa Rumunska. Hledám Fagarašului a vzpomínám na bezva dovolenou. Copsa Mica, Brasov…

Brno. Kolem nádraží je rozkopáno, takže už jsou na tom stejně jako my v Praze. Myší dírou jsem se dostal na druhou stranu pod nádražím a jsem na výpadovce směr Olomouc. Vybaluji oblečení na kolo a připadám si jako dobyvatel. Krásné slunečné počasí mě rozhodně dobrou náladu nepokazí. Plnou krosnu na zádech a jedu na kole do Slavkova. Běžné nepříjemnosti cestování ve velkoměstě, které znám z Prahy, jsou okořeněny neznalostí úhybných manévrů na křižovatkách. Na jedné se přede mnou rozjel náklaďák naložený dřívím a solidní trámek přistál před mým předním kolem. Na příští křižovatce jsem řidičovi prozradil, že je vůl. Konečně jsem z Brna venku a doufám, že Slavkov je přede mnou. Spocenej šlapu do kopce a skutečně: informační cedule mě upozorňuje, že k Žuráni je 7 km. Ta někde Napoleon řídil své armády k vítězství a nedaleko budeme zítra ne v jedné, ale hned ve třech bitvách vítězit sami nad sebou.  Aby nám mohli říkat, že jsme železní. Slézám z kola a na  mapě zjišťuji, kde vlastně jsem. Dojeli mě dva hoši a že prý také do Slavkova.  Jeden je z Budějic a druhý zná bratrance Ivana Kováče, mého kolegy z práce. Je totiž z Levic. Nejsou v Levicích samí sportovní ignoranti…jako kolega Kováč.
Klínek na levé šlapce asi odešel a je to znát na mé jízdě. Kulhám. Slavkov je před námi, nádherný kopec, protože dolů, ale nemohu jet naplno, neboť mi rachotí tachometr. Budu ho muset před soutěží sundat. Aby jste rozuměli. Tehdy žádná elektronika nebyla. Měl jsem tachometr z DDR. Kovová věcička se připevnila na přední vidlici, do rohatky narážely dráty a v okénku naskakovala číslička. Od řidítek jsem je pochopitelně nepřečetl, ale drnčelo to náramě.
U hřiště ve Slavkově je živo. Opět jsem jeden z mála, který přijel soutěžit sám, bez zázemí mechanických vozů  a starostlivé péče manželek či milenek. No uvidíme.

Jdu se prezentovat a k mému překvapení, řekl bych až zklamání, u prezentace nechtějí lékařskou prohlídku, kterou tak důrazně vyžadovali v propozicích. A já jsem ji tak pracně dával dohromady. Podle propozic jsem si našel v telefonním seznamu Tělovýchovné oddělení a objednal se. Za 14 dnů jsem se objevil na Karlově náměstí a zaťukal na dveře ve druhém patře. Dvě znuděné sestřičky jevily značné překvapení, když jsem jim tvrdil, že jsem se telefonicky objednal na 7:30: „Vás posílá MUDr Havlíčková?“ rychle jsem přemýšlel odkud znají Věru z Nových Dvorů, kolegyni manželky. „Kdy jste byl naposledy ve Spálence?“, druhá otázka mě utvrdila v domnění, že zde něco nehraje. Oznámil jsem tedy, že žádnou doktorku Havlíčkovou neznám (snad mi Nové Dvory odpustí) a ve Spálence jsem byl asi před dvanácti roky. Tváře obou zdravotnic nabyly celkem srozumitelného výrazu: „Co ten blbec tady otravuje?“ Díky sluchovému hendikepu leccos nedoslechnu, ale jedna z nich před čtrnácti dny při rozhovoru se mnou myslela na všechno možné, jen ne na to co píše a tak vznikla Dr Havlčková ze Spálené ulice, o které jsem slyšel skutečně poprvé v životě: „Potřebuji prohlídku pro Železného muže a to je jediné co jsem vám do telefonu tvrdil. Vy jste mě objednali na dnešní den na 7:30 a žádné další informace jsem od vás nedostal."
„Kde máte formulář?“

„Žádný  nemám,“ začínal jsem si připadat pravdu  jako blbeček.
„Vy nic nemáte?!!“
Ubezpečil jsem rozkurážené zdravotnice, že pořadatel ze Slavkova žádné formuláře neposlal a chce pouze prohlídku od tělovýchovného lékaře. Jedna ze slečen se chvíli přehrabovala v lejstrech a pak mi dovolila se svléknout (do trenýrek) a počkat na paní doktorku.
„Máte trenýrky a plátěnky?“

„Mám pouze slipy a plátěnky mám doma,“ opět jsem jim zopakoval, co mi do telefonu před čtrnácti dny sdělily. O trenýrkách, plátěnkách a ručníku nepadlo ani slovo. Naštěstí jsem měl ručník sebou, protože byl čtvrtek a to jsem měl namířeno na Šeberák. Plavat. Brzy jsem poznal proč budu potřebovat ručník. Paní doktorka Bartáková se mnou sepsala seznámení, mimochodem velmi podrobné. Ptala se například, zda zastávám nějakou vedoucí funkci. Docela mě potěšilo, že pro vyjádření: „Schopen absolvování Železného muže.“, není nutné členství ve straně. A pak jsem zasedl poprvé v životě za řidítka veloergometru (dneska rotopedu). Asistentka rozkývala metronom a já začal šlapat. Nejprve jsem se za boha nemohl trefit do rytmu, stále jsem byl napřed. Ovšem pak se začalo brzdit a já se začal potit a to velmi. Když mučení skončilo, řekla mi paní doktor, že podle ní mohu tu šílenost absolvovat. Osprchoval jsem se a vypadl. Docela  se mi podlamovala kolena. Když jedu do kopce na kole, tak úměrně rostoucí námaze zpomaluji, ovšem zde mě brzdily/strmější kopec a metronom kýval stále stejně rychle. No a nyní tváři v tvář pořadatelům zjišťuji, že celé to martyrium bylo zbytečné. Nebyla to tak docela pravda. K paní doktorce Bartákové jsem  chodil až do jejího odchodu do důchodu a dnes navštěvuji MUDr Šerfa, mimochodem bývalého lékaře exprezidenta Havla. Docházím na tělovýchovné lékařství  dvacet tři roků!

Ubytoval jsem se v internátu asi 200  m od stadionu a šel si prohlédnout město. V hračkářství měli za výlohou kovový bagr, ale neměl jsem peníze ani na zaplacení nocležného a tak jsem si řekl, že se synáček musí spokojit s dřevěným. Ovšem netrvalo dlouho a maminka ho Ondrovi koupila na Řepíně a dnes už je bagr rozbitý. V 8 hodin byla schůzka všech účastníků na stadionu, kde v teplém podvečeru jsme měli vstřebat informace o druhém dnu.

Ivan Křívánek
S Ivanem Křivánkem jsem se setkal již odpoledne při prezentaci. Do líného sluncem prozářeného odpoledne na hřišti Slavoje Slavkov začal poznenáhlu pronikat jakýsi neklid. Nejprve se začali rojit pořadatelé do té doby ležérně opření o okna mluvící o ničem, když se ozvalo několikeré nervózní bouchnutí dveří krémového embéčka a už se kolem šatny míhal menší štíhlý chlapík s bíbrem z kterého občas vykoukly dva přední řezáky decentně oddělené mezerou. Kudrnatý porost mě utvrdil v domnění, že jde skutečně o ředitele zítřejší soutěže Železný muž a jednoho ze zakladatelů tohoto hnutí u nás v Československu, účastníka ME v Almere a držitele nejlepšího železného času v Československu. Představil jsem se a požádal o vrácení startovného kamaráda, který z vážných důvodů nemohl do Slavkova přijet (Neměl natrénováno a dostal strach.) „Bohužel startovné nevracíme, už máme všechno nakoupeno,“ Křivánkova slova poněkud kontrastovala se všeobecným míněním o zájmu mužů stát se ve Slavkově železným. Vždyť mohli po písemné Vaškově omluvě mohli pozvat náhradníka. Takže Křivánek startovné nevrátil. Po několika letech mi ho vrátil ještě mnohokrát

Je večer 8 hodin slavkovského času. Všichni přihlášení a jejich doprovod zaujali místa na nekryté tribuně pod šatnami a před toto auditorium nastoupil Křivánek s pečlivě ustrojeným pánem, kterého jsem ocenil na ředitele čehokoli. Byl to náměstek. Po představení Ivanem náměstek jménem podniku Agrozet a města Slavkova soutěž oficiálně zahájil. Potom nastoupili vedoucí jednotlivých disciplín a vysvětlovali co nás zítra nemine. Naposledy se ujal slova opět Ivan Křivánek a vše vodopádem „vtipných“ slov uvedl do naprostého zmatku. Pokud jsem před jeho vystoupením občas něčemu nerozuměl, tak nyní jsem si nebyl jistý, zda jsem vůbec ve Slavkově. Věty typu: „Obrátka kol je u kostela. Tamhle to,“ ukázal na mohutnou věž, „je kostel.“ Byly doprovázeny srdečným a obdivným smíchem přítomných žen a dívek. Stále jsem si nemohl uvědomit, koho mi Ivan svými trhavými pohyby připomíná. Až pak jsem uviděl program místního kina. Dávali „Pomádu“ s Travoltou… V 10 hodin jsem byl v posteli a snažil se usnout s tím, že ve se 4:45 vzbudím a půjdu si zaplavat 3800 m, pak sednu na kolo a pojedu 180 km a konečně si vezmu tretry a uběhnu maratón…42 km 195 m!

Ivan Křivánek

Hodnocení: