Jirka je dnes váženým panem vydavatelem nakladatelství Cykloknihy, které už má na svědomí spousta nádherných knížek. Mezi jinými i čtyři díly kol světa putování Michala Jona a Lucky Kovaříkové. S Jirkou se tu a tam potkáváme  a vždy jsou s námi naše kola a vždy si máme o čem povídat.

Jirkovo povídání je nádhernou připomínkou pionýrských dob triatlonu, kdy byl skutečným dobrodružstvím. Tím neříkám, že dnes je triatlon méně zajímavější, či dokonce nějakým způsobem horší, ale zcela určitě se pohybuje v jiných rovinách než tehdy v osmdesátých letech. Určitě se najdou Mirkové, kterým Jirkovo vyprávění moc neřekne. Nemohu je přemlouvat, aby se jim příběh druhého evropského triatlonu líbil, ale pevně věřím, že Mirkové budou v menšině. Jinými slovy, že se mezi čtenáři najdou takoví, kteří se ponoří do atmosféry plné hledání, do dob, které vykrystalizovaly dnešní podobu triatlonu.

Kromě přepisu triatlonového deníku Jiřího Říhy najdete v dnešním pokračování seriálu dokumenty z nichž asi nejzajímavější je dopis Ing. Vejvody, který „Cesty Železných mužů“ spolupořádal. Z dopisu totiž vyplývá, že po Havaji, tehdy jediném triatlonu, který si dal do názvu slovo „železný“ se toto slovo objevilo, což je skutečně neuvěřitelné, nezávisle v názvu triatlonu konaného 30. srpna 1980 ve Stochově u Kladna – „Cesty železných mužů a žen.“

Ing. Zdeněk Vejvoda na moji přímou otázku tvrdí, že Havají inspirováni nebyli! Nebyla to Havaj, ale Švédsko. Totéž píše  Dr. M. Prokešovi autorovi tak zvaného Pinguina, celoroční soutěže rovněž inspirované severskými Klasiky, zakladatel „Cest Železných mužů“ Jan Závora, který do své tragické smrti stačil zorganizovat tři ročníky. Jeho slova dokumentuje přiložený přepis dopisu Standou Podzimkem. Poslední dokument je článek z časopisu Ahoj, který potvrzuje atmosféru vládnoucí při prvním veřejném triatlonu v Evropě, kterou tak hezky popsal Jirka Říha:

Cesta Železných mužů

Stochov, 30. srpna 1980
Nic jiného jsem celý měsíc srpen nedělal, než se připravoval na další „nemožnou“ akci Pražáků. „Cesta železných mužů“, totiž není ryze cyklistická, ale všestrannost se musí prokázat ještě plaváním a během. Pro tyto disciplíny je nutno něco udělat.
Ideální běžecký okruh jsem našel kolem řeky na Střelnici, potom strání nahoru do polí a k zahrádkám a dál přespolákem na Vršky a domů. Plavání jsem trochu piloval v Letkově na koupališti a ve Zbůchu. Přesto mě stále vzdálenosti, které se měly absolvovat – ve vodě 2 km a běh na 20 km – doslova strašily. A ještě k tomu spojení s 200 km na kole!

Najednou tu byl konec srpna. Kluci tradičně odejeli na Flóru do Olomouce. S Pepou Naušem, a se Žoržem jsme se vypravili do Stochova ke Kladnu, stále v obavách co nás čeká. Žorž byl asi nejklidnější, protože byl rozhodnut už od jara, že za každou cenu pojede.
Do Berouna jsme cestovali vlakem, odtud do kopců přímou cestou vyrazili na kole. Přijeli jsme tak trochu neohlášeni, pouze na základě předběžného telefonického rozhovoru s Otou Havlíčkem. Počet účastníků byl omezen asi na sedmdesát lidí. Ti se prezentovali ve škole, kde se také spalo.

Ráno bylo kruté, před pátou budíček. Než jsem se vzpamatoval, k snídaní již nic nebylo. V pět ráno výjezd do tmy a do deště. Z počátku nebyl déšť prudký, ale na probuzení stačil. Hned po 500 metrech po výjezdu na křižovatku se padalo. Nevědělo se kudy a část cyklistů jela  na zcela jinou stranu. Držel jsem se Pražáků. Nemohu říci, že by se jelo dobře. Déšť sílil, jediné štěstí, že bylo teplo. Cesta ze Slaného na Mělník byla protivná. Za Velvarama na úplně mokré vozovce se snažil riskantně projet zatáčku Olda Fišer, kolo mu podklouzlo a přes celou šíři se sunul ke krajnici. Rychlost byla velká, jiskry létaly a dost lidí neubrzdilo. V nepřehledných zatáčkách došlo k ošklivému hromadnému pádu. Skončilo zde asi více lidí před námi. Dva stáli dole s rozbitým kolem. Kousek odtud se sjely obě velké skupiny, které ráno vyrazily každá opačným směrem. Byl tu i Žorž, který prý také spadl.

Člověk nesměl zapomenout, že jede dvoustovku a je nutno často jíst. Jenže když jsem nahmátl v kapsách dresu rozmoklou šunku, rozinky, lipo a tatranku, úplně jsem se štítil těsto vyndat. Cestou v příkopě byl zapíchnutý náklaďák, který také nezvládl cestu.

Ve Mšeně jsem najednou pocítil měkčí gumu na zadním kole. Defekt. Nepříjemná věc. Odpadnutí z balíku v takovémhle počasí je blbé. Slezl jsem a najednou stálo hned sedm lidí a čekali. Známí z Prahy a Pepa. Úplně se mi draly do očí slzy. Zkřehlýma rukama jsem rval přilepenou galusku a nandával novou. Pokračovali jsme v malé skupince v blízkosti Kokořína, kde, je-li hezké počasí, musí být pěkně. Teď však déšť se násobil s nekvalitní silnicí. V Doksech jsme chtěli stavět alespoň na teplou polévku. Neměli ještě otevřeno a za chvíli stání jsme dokonale ztuhli. Na křižovatce na Jestřebí, kde propozice ohlašovaly kontrolu, nikdo nebyl. Pokračovali jsme dál, ne však dlouho. Defekt měl pro změnu Pepa. Pomáhal jsem mu měnit, ostatní že se staví v Dubé. Ani tam jsme hospodu nenašli, pouze viděli dalšího nešťastníka s úplně rozbitým kolem.

Dále do Liběchova se odtud jede normálně hezky. Mírné zatáčky a silnice stále klesá. Dneska to nějak nefungovalo. Sice přestalo pršet, ale nějak to nejelo. Za Mělníkem na zpáteční cestě jsme  potkali opět jednoho nešťastníka s defektem. Strhnuté pětikolo. Jel jako na koloběžce. Dost velký kus jsme ho s Pepou tlačili i proti jeho vůli. Ten kus do Slaného jsme se potom sotva doploužili, jaký nás chytil hlaďák. Hodnou chvíli jsme seděli v hospodě ještě s jedním mladíkem. Ten připomínal typ samorosta, který ač nemá techniku ani pořádné kolo, houževnatě se s tratí pere. Právě na této akci bylo takových lidí více. Všestranně zdatných, kteří chtěli tuto „cestu“ splnit za každou cenu a pro které těch 200 kiláků bylo asi krutých.

Po silnici na Karlovy Vary do Mšece foukal silný protivítr. Z odbočky na rybník Bucek, kde se plavalo zbývalo asi 5 km. Už jsme si s Pepou dělali srandičky, když se najednou rybník objevil. Oběma nám spadla čelist. Takové rozměry nemá pomalu ani plzeňský Bolevák. Prvé odvážlivce jsme už viděli ve vodě. Některé dokonce, co doplavali, bylo skoro slyšet jak cvakají zubama. Voda byla totiž ukrutně ledová. Odpočívali jsme proto dost dlouho. Mezi tím se přihasil značně nervózní Žorž. Šly mu napřed hodinky a myslel, že nestihne limit.
Společně jsme se vrhli do vody. Plavalo se čtyřikrát tam a nazpátek. Na šířku měl Bucek asi 400 metrů, takže necelé dva kiláky. Pepa byl moc rychlý, tak jsem se držel Žorže. Jeho tempo mi vyhovovalo. Počasí se umoudřilo a sem tam se dokonce ukázalo slunce. Cestu nazpátek ztěžovaly dost velké vlny. U břehu mě chytla mohutná křeč do stehna. Ale polovina cesty už byla za námi. Tělo už začínalo silně prochlazovat. U vzdálenějšího břehu mě chytla křeč do druhé nohy a byl jsem hotov. Poslední šířku rybníka jsem doplaval jenom rukama. Čas nebyl špatný – 40 minut. Pepa byl ale podstatně lepší.

Čekal nás pouze běh. Čtyřikrát pětikilometrový okruh. Limit na něj byl tak měkký, že by se vzdálenost dala ujít. Tak to také praktikovali kluci z Prahy – Jirka Havlíček a spol. Jenže když už, tak už. Vyběhli jsme ve třech za jedním, který už měl polovinu za sebou. Držel solidní tempo, kterému jsme sotva stačili. Běželo se lesem, počasí už bylo nádherné, kolem chaty, dole rybníky, kouzelná příroda. Jen ta vzdálenost na obrátku se mi zdála nějak dlouhá. V duchu jsem pořád odměřoval 2,5 km. Absolvovat tuhle cestu osmkrát se mi tedy nechtělo. Kontrola a obrátka ale přišla  a s ní velké překvapení. Kontrola byla na 5. kilometru, tudíž jsem se nějak přepočítal. Už jen třikrát stejnou vzdálenost. Pořád jsme tomu nechtěl věřit. Prvních 10 km jsme s Pepou uběhli bez přestávky. Žorž ztrácel. Třetí kolečko jsme povětšinou šli, abychom si to pěkné okolí prohlídli. Posledních pět kiláků zase soustavný běh, který už Pepa nevydržel a tak jsem ho setřásl. Alespoň o minutu, takže nemohl nic říkat. Čas byl více než dobrý. Poctivých 20 km za 1:55 hodiny.

Milé bylo neplánované občerstvení v zahrádkách - stály tam děti s pitím, rybízem a angreštem. Měly hroznou radost, že se můžou taky trochu zúčastnit a pomoci a já naopak mohu říci, že to bylo fajn.

Disciplíny skončily. Měli jsme tedy vše splněno a stali se Železnými muži.

Poslední úsek byl přesun zpět do Stochova. Těch 12 kiláků bylo komplikovaných. Mě od běhu bolelo koleno, Pepu platfus a Žorž byl celkově vyčerpán, protože absolvoval vše bez jakékoli přípravy. Borec. Ve Stochově na nás jako jedny z posledních čekala horká sprcha. Byla to nejmilejší chvíle celého dne a byli jsme v ní asi hodinu.

Den ještě neskončil. Byla večeře v kulturáku (guláš za 50 Kč startovného) a po ní vypsaná nepovinná disciplína pro otrlé. Vypít 10 piv. Byl to nesmysl, ale málem jsme na něj přistoupili. Žízeň byla a pár piv jen zasyčelo a k tomu nějaké rumy. Jednou od muže, kterého jsme tlačili, druhý od hostinského a kdyby se to sečetlo, moc nechybělo a byl jsem pod stolem. A ono přitom vůbec nic. Jako bych neměl ani jedno pivo. Zbytek večera nebyl špatný. Přesunuli jsme se do vinárničky a náročný den jako by neměl končit.
Po návratu jsem usnul hned. Ale to ráno! Bylo mi zle. Všechno spalo, já už musel ven na čerstvý vzduch a na záchod. Ještě  jsem usnul a když mě Pepa budil, v tělocvičně nikdo nebyl.

S hlavou jako střep jsme vyjeli přes Lány a Nižbor do Berouna na vlak. Ještě, že cesta vedla převážně z kopce.
Takže slavnou jízdu jsme trochu neslavně dokončili.

Celkově byla akce určitě velmi náročná. Vždyť tak těžkou dvoustovku ani nepamatuji a spojit ji s plaváním v ledové vodě a dvacetikilometrovým během, bylo do nedávna nepředstavitelné.

Jsem rád, že jsme Železného muže splnili.


Jirka Říha po dokončení Železného muže II. stupně ve Stochově 1980


Jirka Říha po 24 letech


Zdeněk Vejvoda tvrdí, že název Železný muž vymysleli na Kladně nezávisle na Havaji


Jan Závora  tvrdí, že název Železný muž vymysleli na Kladně nezávisle na Havaji


Rybník Bucek – dějiště prvního veřejného triatlonu v Evropě.


Pravděpodobně první článek o Železném muži potažmo o triatlonu  v Česku


Certifikát

Hodnocení: