Ať jsme počítali jak jsme počítali čas kolem dvaceti hodin a tréninku se zdál stejně nedostupný.
Nic méně slib padnul, alespoň z mé strany, že jednou k tomu stejně dojde. Nedlouho potom jsem si šel zaplavat s pocitem dobrého prsařského plavce, že kiláček kraulem přece nějak zaplavu. Skok do bazénu ten bylo to poslední co mi vyšlo. Vynořil jsem se někde po deseti metrech a začal lapat po dechu. 50m vzdálenost jsem sice překonal, ale blízko kolapsu celého organismu. Hned jsem pochopil, že takto to nepůjde a můj diplom za vítězství v prsařské stovce na základní škole mi asi moc nepomůže. To je už tedy dost dávno a „hodně vody v bazénu odstálo“.

V loňském roce jsem se brouzdal po internetu a narazil na článek nadšenců, kteří absolvovali Ironmana v Rothu. Až později jsem se dozvěděl, že jsou chlapci vrcholoví sportovci, každý v jiné disciplíně. To ale v článku takticky zamlčeli. S jistou dávkou naivity jsem se podíval na stránky pořadatele a říkal si co kdyby. Hned na úvod jsem se dozvěděl, že závod, který se bude konat příští rok je beznadějně vyprodán. No nic s úsměvem jsem si řekl, tak mám stále ještě hodně času na přípravu. Napsal jsem však na kontaktní adresu, zdali je tomu skutečně tak a k mému velkému překvapení mi bylo řečeno, že jedno volné místečko by se našlo za pouhých 500,-Euro – nemohl jsem tomu odolat.

A je to – peníze jsou z účtu pryč a mě zbyla jen bázeň co teď s tím. Na takový závod se musí člověk připravit asi nějak jinak než na přejezd Proseka včetně Ďáblického háje.
Najímám si trenéra a odcházím na vyšetření laktátových křivek. Připojí mě na přístroje a vypadám jak kosmonaut těsně před odletem jen bez skafandru a šlapu na kole. Výsledky předávám trenérovi a už jen koukám, jak to naskakuje v jednotlivých týdnech. Poslední týdny před samotným závodem byli krušné a už i já jsem se ozýval, zdali to všechno bude k něčemu a tížený výsledek se dostaví.

Nastává den „O“ odjezdu a to tři dny před samotným závodem. Sehnat ubytování v Rothu je holé šílenství a tak bychom měli bydlet asi 20km od samotného centra dění. Vyrážíme celá bandička – Lenka, já, synátor, pes a kolo včetně tří tašek plných všech možných propriet. Nervozita se stupňuje a po příjezdu graduje. Na silnici potkáváme takové ty ufony s triatlonovými speciály a kapkou na hlavě, jak se projíždějí a rozjíždějí v rychlostech těsně přesahující povolenou  rychlost ve vesnici pro motorová vozidla. Ubytováváme se v příjemném  apartmentu a já vyrážím na obchůzku a registraci.
Minout, jsem to opravdu nemohl. Celé město v tuto dobu žije jenom triatlonem a znovu si uvědomuji, jaký je to business a zvláště v Německu, tam je to hned po biatlonu snad nejpopulárnější sport. Kde by přišlo na závod šedesát tisíc diváků v Čechách?
Hned po registraci procházím celým zázemím a zjišťuji, co všechno vlastně nemám,  k triatlonu naprosto nezbytně nutné. Přesto si nechávám vak, který jsem obdržel u registrace a jedu zpět domů. Tam pročítám propozice (asi 20 stránkové) co všechno nemůžu a naopak musím. S dikce a vykřičníků v textu je jasné, že velké diskuze se asi na startu již nepovedou.

Druhý den se jedu trochu projet, protože se cítím, snad nejhůř za poslední měsíce. Nohy jsou unavené, ruce slabé a chce se my pořád spát. Překonávám vše a vyrážím zpět do Rothu na start, abych odevzdal vše co je potřeba odevzdat. Kolo a helma procházejí vstupní kontrolou jak ve zkušebně Technického ústavu. Nacházím si svůj stojan,  je opravdu hodně daleko a číslo 2209 snad ani neexistuje. Když je kolo a helma tam kde mají být, pokládám na svého mazlíčka žlutý igelitový pytel, aby mě přes noc nenamokl. Přichází druhá fáze a to odevzdání všech věcí na běh, které uvidím až následující den na jiném místě. Předávám pytel pořadateli a ten s lehkostí sobě vlastní ho odhazuje do velké Avie kde leží dalších 3500 pytlů. Tak to bude asi legrace zdali se tam dokodrcám nebude asi podstatné, ale podstatné bude najít svoje svršky k pokračování závodu.
Odcházím z depa mírně nervózní, že jestli toto klapne tak klobouk dolů. Jistá dávka důvěry ve mě ale zůstává, vždyť to nedělají poprvé a vzhledem k tomu, že se jedná o nejstaršího Ironmana v Evropě, snad vědí co dělají.

Večeře už je jen sacharidová v podobě těstovin a omáčky a potom hupky dupky do postele.
Profíci, ty již startují  v 06:30 hod. a mě to začne v 07:30 hod.

Budík zvoní v půl páté a den „D“ začíná.

V žaludku mám jako kdybych předtím týden jedl kamení. Musím do sebe vpravit dostatek chleba a medu, aby začal pracovat tak jak se od něho očekává. Po snídani kontroluji, zdali mám poslední pytel, který budu odevzdávat a pár propriet nezbytných pro plavání jako jsou neopren, barevná čepička určená k mé skupině startu atd. Áju (to je náš pes) necháváme doma (taky mi to potom vyčítala) a odjíždíme směr Roth, kanál Mohan Dunaj. Již na parkovišti je jasné, že se nebude jednat o malý podnik a většina závodníků již bude na startu. A taky že je. Někteří jsou již v neoprenech a to je tak hodinu a třičtvrtě před startem. Do toho komentátoři vyvolávají jména světových rekordmanů a olympijských účastníků, kteří  budou startovat za pár minut. Začíná mi běhat husina po zádech, asi to nějak špatně snáším a se zakaleným zrakem se loučím s Lenkou a synátorem. Ten říká, že  musím točit když jedu na kole tak ho ujišťuji, že se budu snažit.
Chvilku opendám v pedoku a přemítám, zdali si vzít svršek pod neopren či nikoliv. Je totiž dost zima a zbytek závodníků co není v neoprenu je ve flízových bundách a čepicích.

Největší nával je samozřejmě u záchodů. Zlaté pravidlo triatlonisty a to dámy prominou je, že před závodem se musíš pořádně vy... Fronta je ale tak dlouhá, že se vzdávám této krásné naděje.

Již jsem se rozhodl. Svršek nechám v pytli po plavání a sendvič, který mi udělala Lenka nechám u kola. Jsem asi jediný, kdo má housku s sebou. Zbytek jedou jen na gely a energetické tyčky. Podívám se na hodinky a s hrůzou zjišťuji, že jsem propásl časový limit dát vše do prostoru po plavání. Oslovuji jednoho z pořadatelů, ovšem ten je tak nekompromisně německý, že jsem ani neodporoval. Když tu náhle vidím jednu pani, tak to na ní zkouším se svým úsměvem a světe div se, povolila. Pytel si bere a odevzdává někam na určené místo. Musím se přiznat, že se mi ulevilo, zvláště potom, co jsem viděl při startu a následném výběhu profíků. Jeden totiž vyběhl s helmou v ruce po převléknutí a pořadatelé ho zastavili. V propozicích bylo jasně napsáno, že helma zůstává na kole a nandávat se může až po doběhu ze stanu. Chlapík si to asi blbě přečet a dostal červenou kartu a závod pro něj skončil. No, aspoň si zaplaval.

V 07:28 skáču do vody a připravuji se na start. Slyším výstřel a začínám plavat. Po pěti záběrech si uvědomuji, že jsem zapomněl zmáčknout vlastní časomíru a tak ji zapínám. Jako prémii za roztržitost dostávám několik ran od oblasti žeber a rozkroku. Přesto začínám zrychlovat a posouvat se vpřed. Cítím, že to jede a únava je ta tam. To bude asi ten endorfin co se mě vyplavil říkám si jen hlavně v klidu na prvních stech metrech to nevyhraješ. Přesto za několik minut vidím před sebou jinou barvu čepiček. Á, tak a máme 5 minut k dobru a takto to jde pořád dál, až nakonec dorážím i barvu, kterou jsem ani neviděl, jenom o ní slyšel, že také existuje.

Dálka je to hrozná, pořád čekám první otočku a když přišla říkám si, tak a mám půlku za sebou. Jenže chyba lávky. Ono se ještě plavalo za start do zadu. Já už si to štráduji k cíli když tu ke mě jeden z lodi řve „zu rick zu rick“. I při mé chatrné znalosti němčiny a lehce zarosenými brýlemi my bylo jasné, že tudy to asi nepůjde a musím pokračovat rovně. Při výlezu z vody si kontroluji čas a jsem překvapen – 1 hodina a šest minut to není špatný. Rychle začnu kalkulovat a dostávám se k číslu 01:45 na 100m. S tím můžu být spokojený a vyrážím vyhledat můj vak. Vlastně tam nic nemám jen číslo a ten zatracený svršek. Neopren si musím zabalit sám a odevzdat pořadatelům. Najednou koukám a pravá noha, co na ní byl čip, je bez něho. Ajajaj. Tak to jsme ho asi sundali i s neoprenem. Taky ano. Nandávám zpět a v poklusu se blížím ke kolu. Nandávám helmu, brejle a sendvič strkám do zadní kapsy dresu. Vidím fotografa a říkám si, vše je v poho mám vše, to bude pěkná fotka. Jen to dořeknu ze zadní kapsy mě vypadne můj skvělý sendvič. Bez mrknutí oka na místě zastavuji a dávám zpět. Přece jim ho zde nenechám. A začíná silniční stíhačka.

Nesmí se jezdit v háku (v závěsu za ostatními) což kontrolují rozhodčí na motorkách. V případě, že se proviníš jdeš do penalizačního boxu a pět minut relaxuješ. Jsou znovu nekompromisní a lidí v boxech není málo. První kolo proběhlo bez větších problémů. Cítím se dobře a dle rozpisu jím. Každých 30 minut do sebe něco dostávám. První tři hodiny to není až takový problém, ale ten kdo ví jak chutná gel a energetická tyčinka ví, že když jíš již pátou, s zážitkovou gastronomií to nemá nic společného.

Výjezd na Solar Berg je impozantní. Je tam asi dvacet tisíc diváků a ty projíždíš špalírem. Konečně jsem pochopil jaké je to na Tour de France. Druhé kolo začíná dobře, ale hned v zápětí prší a zvedá se vítr. Na dráty mi hraje písničku a tak je zřejmé, že to pojede hůře. Měl jsem to rozjeté tak na pět hodin třicet minut, čehož jsem se lekl, zdali nejedu příliš rychle a konečný čas 05:48min je v intencích toho, co jsem chtěl. Tedy předčil mé očekávání. Průměrka 31.02km/h na 180km s převýšením 1200m není úplně nejhorší.

Dostávám se do kolového depa kde odevzdávám kolo a už ho nevidím – prostě mě ho vzali a konec. Černoušek jako dobrovolník křičí moje jméno a číslo a ukazuje mi kam mám běžet. Stan kde se všichni převlékají je poloplný či poloprázdný a já si nacházím volné místečko na lavičce. Otvírám pytel a je to tam vše, tak jak jsem odevzdal. Měním ponožky za nezbytně nutné ponožky zn. „Vavrouškovy ponožky“ (náš nejlepší závodník na dlouhý TT) nasazuji čapku a otvírám Redbulla.
To je pohoda, relax,  jen ten pocit, že mě zbývá ještě maratón je trochu skličující. Dopíjím svůj energetický nápoj, pouštím MP3 Santanu a vyrážím vstříc světlým zítřkům.

Po prvních metrech slyším skandovat moje jméno. Není to tím, že bych byl tak známý v Rothu, ale rodinnými příslušníky, kteří mě i přes časovou náročnosti přijeli podpořit. Až později se dozvídám, že během mého proběhnutí a tím i malé nepozornosti se synátor vysmekl z ruky maminky a prolezl všemi zábranami s výkřikem TaTaTa se vydal na stejnou trať.

Mám na mysli jen hlavně nepřepálit začátek. Jen si kontroluji  tepovou frekvenci, která se pohybovala na úrovni prvních deseti kilometrů 145-150 tepů. Do 15 km se cítím čerstvě a tempo držím. Na dvacátém si šlehám jeden Speed a je jasné, že závod právě začal. Špalíry lidí, které potkávám z jedné či druhé strany podél kanálu kde se běží mě usvědčují v názoru, že to nejhorší mě asi teprve čeká. Běh už není s takovou jiskrou a s úsměvem jako na začátku. Začínám se hrbit a vzpomínat na článek hochů, kteří to absolvovali rok před tím. Psali něco o dobývání občerstvovacích stanicích, které jsou od sebe vzdáleny každé dva kilometry. Na dvacátém pátém začínám poprvé cítit nohy, že je něco v nepořádku. Mysl už je unavená a tak mě napadá „spásná“ myšlenka, že chladit nemusím jen hlavu a týl žinkou, ale že by se dala využít i na nohy. Tak to taky provedu a cítím jistou úlevu. Stále šlapu do rytmu, teď už zrovna do rytmu Landy – „A čistý záchody ty mám rád“.

Na třicátém kilometru je otočka a to už začíná být boj. Hudba přestává hrát a já slyším čvachtání nohou v botách. S hrůzou zjišťuji, že to nejsou nohy ani boty mých soupeřů, ale nohy mé vlastní. Po závodu musím konstatovat, že mě sleze asi tak pět nehtů na noze.

Pětatřicátý kiláček je tu a já stále běžím, ale rozvazuje se mi tkanička. Musím zastavit, ohnout se – pozor to jsou v této situaci těžké pohyby, ale co hůř musím se ještě rozeběhnout. To mi trvá několik desítek metrů. Už mám v sobě třetí kofeinovou šlehu (doporučená dávka jsou tři denně) ta už ale také nepomáhá a mysl říká zastav, zastav, zastav už je toho dost. Ty co mě znají a zažili se mnou Chomutov vědí, že na vnitřní hlasy moc nedám a šlapu dál.

 Běžím přeci již domů a je jasné, že bych to měl zvládnout. Jistá dávka entuziasmu se mě začíná vkrádat do hlavy ale musím ji rychle vyhnat. Cíl je až za sedm kilometrů. Poslední tři kiláky jsou lehce z kopečka a já zbíhám dolů. Poslední kopec nahoru a slyším hrozný hukot. Diváci fandí stejně tak prvnímu jako mě a to do vás vlévá poslední sílu. Už jen kilák, už jen pět set metrů, už jen dvě stě metrů a už jsem na stadionu. Běžím a slyším, jak pořadatel hlásí moje jméno, diváci podél trati nastavují dlaně a já si s nimi plácám jak malé děcko.

Sen se zase jednou stal skutečností.

Probíhám cílovou branou s výsledným časem 11 hodin, 20 minut a 54 vteřin. Je to čas z říše snů. Počítal jsem něco mezi 12 a 13 hodinami, ale toto? A to jsem dlouho atakoval čas pod 11 hodin, ale to už bych chtěl moc.

V cíli jsem šťastný, že jsem to zvládnul a promítám si už jen ty chvíle, které tomu předcházeli.

Rád bych poděkoval všem co mě fandili doma, u počítače a hlásili mezičasy, nebo ti kteří přijeli osobně. Jmenovitě bych rád poděkoval za vynikající servis, hlavně Lence (nebylo to se mnou jednoduché), trenérovy Ondrovi za tréninkové dávky a Petrovi s Martinem za dobré rady před závodem.

Tak chlapy a děvčata na některé čekám na druhé straně sportovní řeky. Je to kousek. Něco málo zaplavete, kousek ujedete na kole a zbytek doběhnete a tam, přesně tam, na Vás čekám.

Zdraví Vás

Ivar