Dne 9.9. 2006, kolem 0:01 hod., panuje na firemní akci Et netera bujará nálada. A jak to tak bývá, k ješitným chlapům patří i sázky. A najednou to padlo. Co kdybychom ujeli ironmana? Chvíle nechápavého ticha ...???...ano, asi takhle. A pak výbuch. Jsi se zbláznil, ne? Vždyť je to 3,8 km plavání + 180 km na kole + maratón (běh 42,2 km). To dělají jenom magoři. Normální člověk to přeci nemůže ujet. Tobě ta zelená fakt už leze na mozek. Tohle nikdo z vás nedá, na to vsadím půl mega. A tak to ne, že si někdo vsadí proti mně půl milionu, to teda přehání. Tak já jsem pro, ale o tohle se nesázím. Tak o co? Já nevím. Tak asi „jen“ o hrdost ne? Jo, jo a do kdy? 2010. Ok, ta jak jsem pro! Já taky.

 

 

A bylo to tady, šest lehce společensky unavených se sází, že ujedou na svoji hrdost do roku 2010 jeden z nejtěžších závodů světa IRONMAN. Druhý den se hned začalo s tréninkem, tzn. vyrazilo se z Orlíku do Prahy na horských kolech. Jeli jsme to celý den a konec cesty se ladil i tramvají. Bylo to necelých 100 km jen na kole a do tmy jsme štreku tedy ani náhodou nestihli.

 

Nebudu unavovat popisem toho, jak každý z oněch šesti k sázce dále přistupoval, ale každopádně tři z nás v pátek 11.7.2008 míří za třicetistupňového vedra autem do Německa. Dusno, že by člověk padnul (mám na mysli počasí, ne náladu ve voze). Snad takhle nebude při závodě! No fakt nebylo. Během soboty dopoledne se nám daří všem se zaregistrovat a už máme na ruce pásek, co mají jen závodníci a hrdě chodíme po expu a okukujeme nejnovější triatlonové trendy. Začíná pršet. Mažeme do hotelu zabalit si věci na závod, připravit podpůrné suplementy a oblečení, abychom to stihli odpoledne převézt do depa. Teď už leje fakt hodně. Po cestě v autě potkáváme řadu naprostých bláznů, co se rozjíždějí a rozbíhají v dešti. „V tomhle bych teda nejel“, ozývá se ode všech. Zabaleno, připraveno, přijíždíme do depa. No ty vole, jak tady budu asi tak hledat svoje kolo? Furt prší a už začíná být i zima. Odevzdáváme věci a mažeme zpátky. Je potřeba si dát poslední vydatné, ale netučné jídlo před závodem. Přeci jenom vstáváme ve 3:30. K večeři jsou párky. No super, to se poblijem už po plavání. Zkušení profíci dávají jen chleba a sýr, ale my jsme tak hladoví, že v pohodě konzumujeme párečky, jako kdyby se nechumelilo. Je to neskutečné, ale přestalo pršet. No hurá, jediná povzbuzující zpráva za celý den. Žaludek máme z nervozity furt v krku, ale tohle nám pomohlo. Dáváme do sebe poslední povolené prášky na křeče a vitamíny a jde se do hajan. No teda nevím jak ostatní, ale já spal tak maximálně 2 hodiny. Zato jsem byl 6x čůrat, 5x jsem pil, 3x koukal z okna (zase prší) a asi 100x se modlil.

 

Píp, píp, je 3:30. První závod začíná, je nás asi 8 a máme jeden záchod. Poprvé se dnes používají tvrdé lokty. Během 30 min. se člověk stačí 3x nasnídat a hned i 3x vy.... (však víte, co myslím), paráda. Sedíme v autech a jedeme na start, teploměr ukazuje 7° a prší. Deprese začíná stoupat. Při cestě ke startu potkáváme první profíky, co to vzdali a jdou s kolama na parkoviště a do tepla. Když se oni bojí, že za 8 hodin zmrznou, co tam asi budem 12 hodin dělat my? Chce se nám utéct, ale přeci jde o hrdost, ne? Natahujeme podlomená kolena a kráčíme s ostatníma ke startu. Jé hele, oni skoro všichni jedou. Mysleli jsme si, že to půlka vzdá. Hned je líp a všichni vypadáme už alespoň žlutí a ne zelení. Velký okamžik je tu, je neděle 13.7.2008, Roth, Německo a my stojíme na startu ironmana. V 7:05 skáče naše vlna do vln kanálu. Neopren, voda 21°, paráda, krásně se ohřejeme. Všechno vychází a do 1 hodiny a 21 minut jsme všichni z vody v pořadí Martin, Lukáš, Patrik.

 

Hned sedáme na kola a bušíme, co to dá. No, je trošku zima 15° a déšť, ale během závodu o tom ani nevíme. Všude spousta závodníků a hlavně fandících lidí. Je to úplně neskutečné. Při stoupání na Solarer Berg se cítíme jako Armstrong. Ti lidi tam fakt vydrží celý dlouhý závod a fandí všem stejně. Prostě nádhera. Myslím, že tohle při jiném závodě člověk nezažije. Bušení do pedálů střídá dojetí a vlhké oči. Je fakt, že během těch 180 km si prožijete i krize, ale tohle všechno přehluší. Všichni tři jedeme jako blázni a po 7 hodinách a 10 minutách vyrážíme na běh v pořadí Lukáš, Martin, Patrik.
No běh, co říct. Je to spíše rychlá chůze. Při běhu se začínají míchat štafety s individuálními závodníky. Naše chůze je vedle Keňanů, jedoucích na neviditelných motorkách fakt až k smíchu. Ale občerstvovačky jsou každé 2 km a tak je dobýváme jednu za druhou jako horské vrcholy. Teda až na Patrika. Ještě že není černej, protože jinak není od těch motorkářů vůbec k rozeznání. Běží, jako kdyby šlo o 100 m, a ne o maratón. Martin s Lukášem se od 20. km trošku perou s křečemi a dalšími bolestmi, ale furt se sunou k cíli.

 

A najednou to člověk cítí. Teď už to fakt doběhnu, tohle prostě už ujdu klidně po čtyřech. Síla se vrací, fandících lidí přibývá, stejně tak mlžného oparu, ve kterém běžíte. Ten nával endorfinu je postupný, ale poslední půl hodiny stále roste. Najednou se mlha rozestoupí a vy vbíháte do špalíru plného lidí. To už se tlemíte jak jeliman, ale ještě to není všechno. Najednou modrý koberec, spousta lidí, někdo říká vaše jméno, davy šílí, jste nejlepší na světě a cíííííííííl. Tělo moc nemůže, ale v hlavě se teda dějí věci. Výbuchy čisté radosti tlumené fyzickou únavou. Okolo se dmou další stovky podobných postiženců, no co by si mohl člověk víc přát. A ještě medaile, pamětní tričko a vzájemné gratulace s kamarády. Nesmyslná sázka se stává realitou. Všichni tři dokončujeme v časech daleko před limitem závodu a naše hrdost a ješitnost puká ve švech.