Triatlonové peklo se odteď jmenuje Poděbrady
„Jeli jsme dlouho v kontaktu, ale na zpáteční cestě jsem za to v jednom mírném kopečku vzal a rozhodnul. Běh už jsem si pohlídal,“ říkal pardubický vítěz, čerstvý třicátník, který si přivezl jako podpůrný tým celou rodinku, mj. tátu Petra ironmana i vlastního potomka.
„Mně to tady nesedí, zmrznul jsem,“ přiznal druhý Tomáš Mika. Třetí skončil železňák Jan Wainer po čtyřiadvacetihodinové směně na dopravní policii. „Aspoň, že byl klid a lidi nebourali,“ podotkl před startem. Odvážně bojoval i 65letý veterán, nestor českého triatlonu Milan Řípa. Porazil mj. i o 41 let mladšího borce… Ne to není překlep.
Slušně 35. v chlapech skončila 19letá Tereza Skuhrová ze Sportprestiže Praha. „Byla hrozná zima, cílem při běhu už bylo jen to vydržet,“ povídala. Druhá Michaela Gerychová, dříve Mannová, vynikající běžkyně (její manžel David jasně nejlepší čas běhu), po horším kole neměla šanci. Zato až při běhu se dostala na stupně Dita Punčochářová před Radku Vančurovou.
Jako pozoruhodnost nutno připomenout start Ivany Pilařové, spisovatelky ultramaratonkyně. I s manželem, jako vždy. Jako podivuhodná parta prazvláštních spiklenců ostatně působila včera celá parta účastníků téhle poděbradské trachtace.
Po čistě zpravodajské povinnosti nabízíme i pár kapek osobních autentických zážitků. Doslova…
Dopoledne bylo na břehu Jezera osm stupňů a vypadalo to jako někdy v listopadu. Vichr s poryvy dosahoval místy až 90 km/hodiny. A těsně před startem se přepršky změnily v normální lynč proudy z ledové konve. Mnozí přihlášení (a zaplacení) rovnou nepřijeli. Někteří zůstali v bundách a kapucích na břehu.
Může to znít až rouhavě, ale nejpříjemněji bylo ve vodě. Měla asi šestnáct stupňů a v neoprenu se to tak nějak dalo. Zima byla jen na hlavu těm, co neměli čepice. Pořadatelé zkrátili plavání o 120 metrů na jeden okruh.
I řada rychlejších borců se navlékala v depu do (už mokrých) bund. Do Kerska vál (proti)mistrál, po obrátce se to dalo řezat místy až padesátkou. Občas se to lehce sjelo, ale rozhodčí mohli být shovívavější. Ano, trefená husa kdáká. Dostal jsem žlutou, ale fakt jsem se za nikým nevozil. Prostě jsme se kolem sebe tak nějak motali…
Díky pomocníkům i policajtům. Byl docela provoz a vedlejší silnice si pohlídali. Nechtěl bych někde hamtat po brzdách. Ruce byly úplně necitlivé, nebyl jsem schopen vytáhnout lahev s pitím z košíku. A nohy, co mě vezly, jako by patřily někomu jinému. I když jsem je nakropil hřejivkou.
Po stop jsem rychle go, abych dohnal ztrátu. Jenže bez pití a v té kose se mi to nasčítalo. V depu mě zastavily kruté křeče do lýtek, nebyl jsem schopen obout běžecké boty. Tři, nebo pět minut marného trápení.
Až pak jsem vyběhnul, jako s cizíma nohama, jen kudly zůstaly v mých lýtkách. Už to zase šlo, pršelo dál, ale vichr podél vody tolik nebrzdil. Aspoň trochu jsem si vylepšil závodní pocit, byť už pozdě. Ale v cíli jsem vůbec nelitoval. Ani už nemrznul. Utrpení si vezu domů jen zakouslé v prokřečovaných svalech. Jinak dobrý. Vážně.
Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný, říkal poslední dvě sezony po většině svých laufů lyžař Martin Koukal. Tahle slova můžu jen podepsat.
Tisk
Zpět