První ostrá sezóna a rovnou finiš na šampionátu série IM70.3

15.11.2010 -
Richard Jahoda, závodník kategorie 45-49, se probojoval na šampionát série IM70.3. Ve své první sezóně okusil atmosféru na závodech série 70.3, ale již tajně vyhlíží havajského Ironmana. Velmi ochotně se podělil o dojmy z amerického Clerwateru.
Jak dlouho se věnuješ triatlonu?
Od dětských let jsem se věnoval fotbalu a vydrželo mi to až do 35. Vždy jsem patřil spíše k těm "poctivým a pracovitým" než k "talentovaným" a zimní a letní fyzická příprava mi nedělala velké problémy a dokonce jsem se na ní trochu masochisticky těšil.  Množství různých úrazů, které jsem posbíral, mě pak na pár let od výkonnostního sportu odradilo, ale přesto jsem rekreačně jezdil na silničním kole a na běžkách a udržoval rozumnou kondici a váhu. Triatlonu se věnuji od prosince 2008, kdy jsem se prostřednictvím serveru enduraining.cz seznámil s Lukášem Vrobelem a začal systematicky trénovat pod jeho vedením. Musím to ale upřesnit. Začal jsem trénovat kolo a běh a o triatlonu jsem vůbec neuvažoval, protože jediným mým plaveckým stylem byla prsa. Pak jsem zkraje roku 2009 prošel internet, obstaral více informací, srovnal nabídku duatlonových a triatlonových závodů,  poznal více co je Ironman a vůbec vše okolo triatlonu, a řekl si: "Jednou by ses na tu Havaj mohl podívat!". Sebral jsem odvahu, zavolal Petru Valešovi a od dubna 2009 se učím i plavat.

Kolik máš za sebou polovičních závodů? Kde jsi se nominoval na MS série IM70.3?
V roce 2009 jsem premiérově zkusil Doksymana a dokončil za 5:21 a potvrdil si, že triatlon je opravdu to pravé a chci se mu věnovat, co mi síly a čas dovolí. Na rok 2010 jsme s trenérem naplánovali několik půlek, které jsem chtěl spojit podle možností i s cestováním s rodinou, protože poznávání nových míst patří také k důvodům mé triatlonové vášně.
Začal jsem v dubnu v New Orleans za 4:58. Krásný závod, větrná rovina, doběh v centru na nábřeží Missisippi. Skončil jsem 19. v kategorii 45-49 a začal trochu neskromně snít o kvalifikaci do Clearwateru. Konec května, St.Pölten, čas 5:03, obrovská konkurence, kvalifikace v nedohlednu, ale zato jsem si užil vítězství Filipa Ospalého a mohl jemu, i jeho rodičům, osobně pogratulovat, protože jsme bydleli ve stejném hotelu. Další na řadě byl závod v Antverpách, který jsem si vybral pro jeho rovinatý profil. Do cíle jsem se dostal za 4:48, což stačilo na 19. místo, které, jak se později ukázalo, stačilo na slot do Clearwateru. Opět "jsem byl u toho" a mohl v Antverpách pogratulovat Zbyňkovi Švehlovi k druhému místu a také ke kvalifikaci na MS. Pak přišel srpnový Doksyman a příprava na listopad na Floridě. Na cestě do Clearwateru jsem se ještě tréninkově zúčastnil půlky v Miami poslední víkend v říjnu, kde jsem byl již dlouho předem přihlášen. Závod se organizačně moc nepovedl, tak jsem nemusel moc litovat, že jsem ho ani nedokončil.



Rozmýšlel jsi se dlouho jestli jet na tento šampionát :-) ?
O účasti v Clearwateru jsem nepochyboval ani vteřinu. Letos je moje první ostrá sezóna a na jejím začátku bych ani nepomyslel, že bych se mohl kvalifikovat na MS. Splnil se jeden z mých sportovních snů, i když ten největší leží  uprostřed Pacifiku.

Připravoval ses nějak speciálně na tento závod?
Minutu poté, co jsem převzal potvrzení o kvalifikaci na MS, jsem držel v ruce telefon a domlouval s Lukášem Vrobelem, jak upravit trénink a prodloužit závodní sezónu až do listopadu, abych do Clearwateru nejel jako turista. Bohužel září se moc nepovedlo, protože jsem trochu bojoval s různými zraněními, které mi bránily v tréninku. Přesto jsem v říjnu stačil týdenní soustředění s etriatlonem na Mallorce, kde se ještě podařilo najezdit a naběhat nějaké kilometry ve slušném počasí a vyzkoušet plavání v moři. Navíc jsem měl možnost odjet na Floridu dva týdny před samotným závodem, tréninkově zkusit Miami a ještě dobře potrénovat.

Jak se ti líbila organizace a prostředí závodu?
Clearwater Beach je úžasné místo. Čisté nebe, modré moře, bílé pláže s palmami, příjemné klima, čistota, milí lidé. Již od prvního kontaktu cítíte, že se nejedná o "obyčejný" závod, ale mistrovství světa. Velké expo, množství proškolených dobrovolníků, bezproblémová registrace (pozor: nejpozději 2 dny před závodem; business je business!), dostatek prostoru, žádný stres, ale přitom závodní atmosféra ve vzduchu, závodníci vzájemně obhlíží výbavu svých konkurentů, známé tváře špičkových profíků. Z mého pohledu organizace závodu na špičkové úrovni, nemám co vytknout, až na jednu podstatnou výjimku, která se týká vyhlášení vítězů na Awards Party. Je neuvěřitelné, že dokonale zabezpečená cyklistická trať vede celá městskou aglomerací a v sobotním dopoledni prakticky paralizuje celé město a přesto všude vidíte jen, sice trochu monotónně ("Good job, man!!"), ale o to s větším nadšením, povzbuzující fanoušky. Ironman je americký fenomén a cítíte jistou úctu a obdiv ze strany místních na každém kroku. Velkou radost mi udělalo, že jsem se mi den před závodem podařilo v Expu náhodou potkat Zbyňka Švehlu s partnerkou a seznámit se s Gabrielou Loskotovou a Jirkou Chaloupkou a stejně náhodou potkat Filipa Ospalého s Radkem Parnicou.

Jak se pro tebe vyvíjel závod?
Startovalo se v celkem v 17 vlnách po 5 minutách. Profesionálové s Filipem Ospalým zahájili startem z pláže do vln v 6.45. Já šel na řadu v 16. vlně, tj. v 7.55, a kromě výběhu z moře jsem neměl šanci závod profesionálů sledovat. Plavání v neoprénu a v mořské vodě nejvíce toleruje mé plavecké nedostatky, a tak jsem poprvé dokázal absolvovat celou trať kraulem za 39:40. Jedinou komplikací byly vlnky,proud na otočce a za námi startující dravci ze 17. vlny (kategorie 18-29). Depo za více než 3 minuty, i přes vydatnou pomoc dobrovolníků, včetně "svlékačů neoprénů". Věděl jsem, že profil kola je velice rychlý a po prvních pár zahřívacích minutách jsem se do toho pokusil šlápnout naplno. Podařilo se mi předjet několik závodníků, ale někteří z nich akceptovali moje tempo a zavěsili se za mě. Zhruba okolo 15. km se množství členů skupiny ustálilo na 10 a já jsem "zmoudřel" a přestal dělat lokomotivu s stáhl se chvílemi dozadu, protože tempo bylo pro mne více než slušné. Snažil jsem se stále si držet bezpečný odstup, ale není to úplně jednoduché, protože někteří závodníci "po cyklisticku" okamžitě vyplní mezeru a vy musíte stále ustupovat dozadu. Je technicky skoro nemožné jet na takové trati, s poměrně vyrovnaným startovním polem 100%-ně čistý závod. Na obrátce, kam se jelo převážně proti větru, byl průměr někde na 37 km/h. Moje opatrnost s odstupy se vyplatila na cestě zpět, kdy se poměrně často začali objevovat rozhodčí a skoro celá skupina okolo mne dostala po červené kartě, někteří i dvě.  Výsledný čas kola 2:19:19 a průměr 38,6 km/h mi udělal velkou radost. Běh byl naprosto rovinatý se čtyřnásobným přeběhem nepříjemně vysokého mostu. Slunce už pálilo, vzhledem k pozdnímu startu mojí vlny a stínu na trati moc nebylo. Výsledný běžecký čas 1:36:49 hodnotím jako průměrný vzhledem k mým možnostem, ale odpovídá kvalitě tréninku, který poznamenal zářijový výpadek. S celkovým časem 4:42:00 jsem nadmíru spokojen a je to taková pěkná tečka za první ostrou sezónou. V mé kategorii čas stačil na 54. místo, vítěz trať absolvoval za 4:07. Clearwater mě motivuje ve snaze se dále zlepšovat, tedy, pokud je to ještě v 45 možné, i když já jsem vlastně nováček. Navíc příští rok čeká první Ironman v Klagenfurtu.

Po absolvování tradičních pozávodních rituálů v prostoru cíle, fotografování s rodinou a po doplnění energie, jsme se s manželkou vydali do poněkud vzdáleného Sand Key Parku, kde se odehrával závěrečný banket s předáváním cen vítězům. Chtěli jsme být osobně u vyhlášení Zbyňka a Filipa a podělit se s nimi o radost z úspěchu. Pořadatel vyhlašoval na podiu, při oficiálním ceremoniálu postupně všechny kategorie od nejmladších k nejstarším a profesionály nakonec. Celý večer jsme strávili moc příjemně se Zbyňkem a jeho přítelkyní Joannou, Filip byl se svým bratrem a Radkem Parnicou ve VIP zóně. Všichni jsme byli velice zklamáni, když se Zbyněk vrátil od pódia s informací, že kategorie HC se nebude z naprosto nepochopitelných důvodů vyhlašovat nejen na podiu, ale vůbec!!!! Pořadatel předal v tichosti pod pódiem plaketu vítězi a toť vše. Neuvěřitelné, obzvlášť v USA, kde je obecně pozice a vnímání hendikepovaných o moc vepředu před zbytkem světa. Na konci banketu jsem vyhledal Filipa s jeho partou, abych mu mohl pogratulovat, ale hlavně abychom udělali pár společných fotek a Filip přišel s úžasným nápadem: Zbyňkovi to pódium nakonec dopřejeme společnými silami! A tak jsme Zbyňka na pódium dostali. Jakmile to uviděl Michael Raelert, okamžitě se přidal a vznikly moc pěkné fotografie.












Hodnocení:
Přečteno 1234x

Komentáře

super cas Reagovat
gratulace Reagovat
RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
29.5.22Triatlonista Grebík vstoupil do olympijské kvalifikace senzačním 7. místem na Světovém poháru! Volár obsadil na ME v super sprintu 15. místo
29.5.22Tituly zůstaly doma. Mistry ČR ve sprint triatlonu se na Brněnské přehradě stali Kočař a Hrušková
16.5.222 dny, 4 vítězství: triatlonista Grebík ovládl český šampionát v supersprintu
11.4.22Zasněžený Aquatlon Příbram ovládli Zikmund a Mičková
7.3.22Český pohár v aquatlonu odstartoval ve Zlíně triumfem Václavíka a Horňové
16.2.22Mistrovství Evropy v terénním triatlonu budou letos hostit Prachatice
8.11.21Královnou českého triatlonu byla v anketě zvolena olympionička Petra Kuříková
1.11.21Grabmullerová má bronz z MS v terénním triatlonu! Kočař byl čtvrtý
24.10.21Je dobojováno. Aquatlonový pohár ovládli Tomáš Zikmund a Petra Dvořáková
21.10.21Děčínský Železný muž – 14.5.2022 a neb Memoriál Toma Jiráně