Co se děje vpředu, nevím. Voda je teplá a hladina jak vyleštěná. Jediné obavy se nenaplnily a všechno mi napomáhá k tomu, abych právě zahájený triatlon, poprvé mimo republiku Československou, zdárně dokončil.

Tedy postupně – alespoň první disciplínu. Ale co to? Dostal jsem trému a jako bych zapomněl dýchat. Lapal jsem po vzduchu a nemohl udělat tempo. Ježišmarjá, já jsem na Mistrovství Evropy, tam někde vpředu Scott Tinley, Dave Scott, Boswell Grant, Scott Molina a další profíci, kteří si triatlonem vydělali na slušné živobytí, kteří nedělají nic jiného než se celý rok pilně připravují na podobná podujatija. Ale mají z toho takovou radost jako já? Nevím. Trvalo mi dobrých dvěstě až třista metrů, než jsem se dostal do normálního tempa. Ohlédl jsem se a měl jsem pocit, že za mnou už nikdo není. Pak byla první otočka na 950 metrech a viděl jsem, že to sice na první místo není, ale úplně poslední také nejsem.  Když mě míjeli v protisměru ti nejlepší, hnali před sebou takovou vlnu, že jsem se mohl zalknout.

Poprvé mi při Železňákovi překážel motorový člun, který kmital kolem závodníků a dělal tak pěkné vlny. Začínal jsem mít obavy, aby z toho člunu mě nezačali kvůli limitu tahat z vody násilím. Najednou tu byla druhá obrátka a polovina plavání za mnou. To už dobrý pocit sílil. Viděl jsem diváky obsazené břehy a říkal jsem si, že první borci jsou už pomalu v cíli, neboť já plavu kolem sta minut a ti první pod padesát minut. A měl jsem, jak jsem později zjistil, pravdu.  První plavec Meier z NSR vylezl z vody za 48:30 minut a celkově skončil na 55. místě. Plaval jsem statečně kupředu a přede mnou se snažily nějaké hlavičky . Pak už byla poslední obrátka a 950 metrů do cíle. To bylo fajn. Zima mě nebyla, unavený jsem také nebyl a tak jsem se těšil do cíle. I ten přišel: „Milan Ripa, Czechoslovakia finishing the swimm““ Zamával jsem jásajícímu obecenstvu – jaký rozdíl oproti hrobovému tichu při podobných příležitostech u nás doma – a mazal jsem do převlékacího stanu. Tam se na mě vrhl jakýsi blonďák v uniformě červeného kříže a rval mi teploměr do pusy.

„Tak jak se vám plavalo, pane Řípa?“ ozvalo se z lavičky, Koukám kdo to promluvil jadrnou češtinou, ale na lavičce se převlékal pouze čahoun pokrytý reklamami a jako ostatně většina mých soupeřů. Asi mám po těch čtyřech kilometrech ve vodě halucinace. Pokračoval jsem v přesvědčování červeno-křížového snaživce. že mi nic ale nic není. Ovšem halucinace pokračovaly: „Jste přece Řípa?“ Konsternován čahounovým řinčivým „ř“ se ptám, za koho tady závodí? Něco zamumlal, čemuž jsem pochopitelně nerozuměl. Několik frází a šli jsme ke strojům. Tedy on na kolo a já do lékařského stanu, neb mi uniforma zjistila 35 ºC, což se mu zdálo málo a na moje tvrzení, že plavu i v zimě moc nedal. U doktorů mě pohledná dívenka začala masírovat nohy a lít do mě horkou vodu. Dalo mi práci než se mi podařilo z jejich péče uniknout ke kolu. Na mastné nohy se mi pak chytal různý hmyz, což dvakrát příjemné nebylo. Hopsnul jsem na kolo opět za zdvořilého potlesku a vyrazil na trať. Na každé, sebemenší křižovatce stála tlupa pořadatelů – prostě zabloudit nešlo, i když bych se snažil. První metry mě zavedly na stadión a pak mě nasměrovali ven ze Säteru na silnici směr Borlande. Silnice jako vyžehlená a provoz veškerý žádný. Nejprve jsem sledoval starou známou železnici, po chvíli hlavní silnici a stále stoupal. Bylo mi fajn a konečně jsem začal prožívat svoji účast na mistrovství Evropy, také to, že na kole jedu podstatně rychleji než se pohybuji ve vodě – krátce a stručně: šoupnul jsem tam 54/13 a jel jsem jak Chiron. Ono to skutečně jelo, šlapal jsem pomalu a kola se při tvrdém převodu otáčela závratnou rychlostí. Vypadal jsem mohutně, i když mě v protisměru míjeli první závodníci, sklonění za řidítky, mokré triobleky na vypracovaných tělech, přilby na hlavách – paráda. Pak jsem také uviděl vůz s digitální časomírou, ale nestačil jsem si všimnout, kdo jel za ním, ani kolik na stopkách bylo hodin. V prvním táhlém stoupání mě mohutně povzbuzovali moji známí ze včerejška, kteří mi seřizovali kolo. Moje F-jednička (F jako favorit) jim zřejmě utkvěla v paměti. Najednou občerstvovací stanice. Nejprve jsem minul ceduli s modrou lahví v bílém poli. Následoval stoleček s baterií modrých lahví, což by podle propozici měla být voda. Několik děvčat a kluků, samozřejmě v bílých kraťasech a tričkem Säter Triathlon se napřahovalo s lahví. Poděkoval jsem a mířil k další lahůdce. Cedule s bílou flaškou v modrém poli – Sportdrink. Pokračovalo to tabulí se žlutým banánem. Tak na ten jsem se těšil. Bafnul ten největší a zuby jsem ho za jízdy sloupnul, ovšem jak jsem odhazoval slupku, odletěla mi i půlka banánu.  Byl prostě moc velký.

Vážení, zde se zastavím. V mé tehdejší vlasti byly banány jen na Vánoce a jen někdy a někde. A já tady házím banány po silnici!
Snědl jsem tedy, co mě zbylo a zvědavě koukal co mi šéfkuchař nabídne dále. Dále už nebylo nic. Trochu zklamaně jsem točil pedály mezi žlutými koberci polí a tu přilétl zajímavý hřbitůvek. Zajímavý tím, že nebyl ohrazený žádnou zdí. Hrobečky pěkně seřazené na malém kopečku mezi stromy a keři. Téměř bezvětří, prostě pohoda. Gustafs a první větší křižovatka. Policajt a pořadatelé. Policejní auto, jaké znám z detektivek: mohutný bourák se sirénou a světlomety. To naše VB Volhy skutečně nemají/neměly. Míjel jsem cedulky, kde bylo krásně vyvedeno kolik kilometrů mě ještě zbývá do cíle. Ovšem byly tam tři čísla, neboť jsem musel kolem projet třikrát. A pro mě platila ta největší číslice. Nebyl to právě příjemný pocit. Nalevo hezké jezero a silnice pode mnou bez jediného hrbolku.

Mimochodem, v mé nynější vlasti ani sedmnáct let rozvíjejícího kapitalismu se s dírami na silnících nedokázalo vypořádat –  asi to nesouvisí s aktuálním režimem. Nebo přece jen ano? Zatímco do roku 1989 byl režim neschopný, nyní je schopný…všeho.  Při cestě z Nairobi do Masai Mara jsme vloni jeli po příšerně rozbité asfaltce – dokonce byla horší než naše „silnice“. Peníze na opravu onoho tankogromu prý byly, ale rozkradené. Nepřipomíná vám to něco?

V každé vesnici seděli u silnice rodiny na víkendových židlích, v rukou startovní listiny a mohutně povzbuzovali:  „Heja, heja, čeko!“ Totéž se opakovalo i poblíž samot. Musím ovšem také vzpomenout  jediné rodiny, která se na závody nedívala. Pilně pracovala na poli.
Co jsem zažil v druhé části cyklistické trati a zejména při běhu si povíme v srpnu.

Hodnocení: