Rozumný člověk by řekl, že jsem si měl zamnout ruce a začít se těšit, ne-li dokonce si pohvizdovat. Stalo se úplně něco jiného. Měsíc, který jsem věnoval uhánění výjezdní doložky, jsem neměl čas přemýšlet co jak bude při případném výjezdu. Nyní, když se Švédsko přiblížilo na dosah ruky, začaly se mi ježit vlasy hrůzou. Anglicky trochu umím, ale díky nedoslýchavosti sotva rozumím, když se mi něco vysvětluje česky, natož pak anglicky nebo německy. A nebude nikdo, kdo by mi vysvětlil, co se v daný okamžik ode mě očekává. Vysvětlujte Švédovi, že špatně slyšíte. Někdy takové situace jsou až nebezpečné, neb protistrana se domnívá, že si z ní v lepším případě děláte legraci, v horším případě ji považujete za blázna. Dobře to z nám z Čech. A pak to nešťastné kolo. S ním si pomalu nebudu moci dojít ani na záchod. Už jsem se viděl jak se prodírám narvanými vagóny s baťohem na zádech, s kolem v ruce a hledám svoje místo. Na druhé straně mířím do civilizované země, nejedu na  druhou stranu (zeměpisnou). Prostě jsem se v noci potil při pomyšlení na nadcházející chvíle, zejména když jsem si představil okamžik odjezdu: pátek 2 hodiny ráno. To znamená odchod z domu před půlnocí a ta chvíle do odchodu. Všichni klidně spí a já ospalý budu čekat na vlak. Nějak jsem v tu chvíli pominul tu hezkou stránku celé akce. Kdybych nejel sám, to by byla jiná…

Pak byl čtvrtek 3. července. Koukal jsem ještě na televizi a pak jsem stál před domem a čekal na autobus. Bylo teplo a mě bylo horko. Přijel autobus č. 106 a potom jsem už jen koukal jak rodný panelák mizí za zatáčkou. Musil jsem vyrazit brzy, abych stihl poslední vlak metra. V metru mě přiožralý cikán zpovídal, co to vezu zabaleného v prostěradle! To byl můj cestovní vak na kolo! Na prostěradlo jsem si napsal LONG DISTANCE TRIATHLON EUROPEAN CHAMPIOSHIP – SÄTER,SWEDEN, přidal samolepku Ústav fyziky plazmatu AV ČR a vyrazil dobývat svět, pardon Evropu! Cikán odhadl zabalenou vzácnou věc na vzácný obraz. Na hlavním nádraží v Praze jsem se uvelebil na lavici a s jednou rukou na kole dospával nakousnutý večer. Na českém peróně se mě ptala černoška německy, zda odtud jede vlak do Berlína. Už to začíná, pomyslel jsem si. Totéž v jiném smyslu jsem si pomyslel, když nádražní tlampače hlásily, že vlak z Budapešti do Berlína přijede mimořádně na kolej č.2 místo na číslo 4, kde jsme čekali.  Jak tomu budu rozumět ve Švédsku?

Pochopitelně na mém místě seděla snědá Slovenka a mé místo odmítla opustit. Měla sice místenku správného čísla sedadla ale nesprávného vagónu. Nabídla mi výměnu místenek. S díky jsem odmítl. Průvodčí problém odmítl řešit. Až po rezolutním zákroku další cestující, které také zabírala místo, se trochu uskrovnila, takže jsem si sedl a natáhl nohy a jel až na hranice. Tmavá Slovenka naštěstí vystupovala v Ústí nad Labem. Rázem bylo kupé prázdné. Dostat se do Německa (východního) nebyl problém. Kolo stálo opřené v uličce chráněné kuframa, aby do něho noční můry nekopaly. Průvodčí si po kole ani nevzdechl. Byli jsme v Berlíně, nádraží Lichtenberg v 8 hodin ráno.

Ze spolucestující se vyklubala obyvatelka Modřan (Praha 4), která nechala manžela a dvě děti doma, aby mohla navštívit sestru ve Švédsku. Manžela nepustili a děti pochopitelně také ne. Pohlídala mi kolo, takže jsem si na protějším peróně koupil pití, vyhledal správné nástupiště, ze kterého měl odjet náš vlak do Treleborgu. Paní si šla koupit místenku. Měl jsem místenku z Prahy a byla to poslední místenka, kterou jsem měl v peněžence. Po vystání půlhodinové fronty paní sdělili, že místenky netřeba. Pro změnu jsem se do útrob nádražní haly vydal sám a na informacích se zeptal, zda musím cestou do Stockholmu v Malmö přestoupit. Ochotná dáma za okénkem, mě moji teorii potvrdila a dokonce mi pečlivě vypsala časy přestupů.Vůbec program přestupů, příjezdů a odjezdů, který jsem zjišťoval na Hlavním nádraží v Praze je kapitolou sama pro sebe. Informace jsem navštívil mnohokrát. Pokaždé jsem se dozvěděl něco nového. Nejprve to byly základní údaje odjezdu rychlíku z Prahy a jeho příjezdu do Stockholmu. Včetně přestupu v Berlíně. Údaje mi sdělovali ve spěchu a jaksi provinile. Často jsem si čísla ani nestačil poznamenat – dnes vám je vytisknou i s přáním šťastné cesty. Po třetí, po páté návštěvě jsem měl jakýs takýs přehled o příjezdových a odjezdových časech. Přes všechnu tu námahu jsem při koupi místenek jsem s překvapením zjistil, že kromě Berlína musím přestoupit v Malmö. Nicméně si chlapci jistí nebyli. Berlín mi však přestup potvrdil a až na nepatrné odchylky v dobách příjezdů a odjezdů se shodovali se svými pražskými kolegy.

To už jsme uháněli nekonečnými rovinami kolem Rujány. Nejprve rackové a pak se objevilo i moře. V Säsnitzu mě měl zamávat Láďa Tovara, který v tu dobu na Rujáně trávil dovolenou se ženou a třemi dcerami. Místo něj mě čekal průvodčí, který přes kamufláž okamžitě odhalil kolo a nekompromisně mi sdělil, že: „Zehn mark!“ Dal jsem mu jediných deset marek a říkal jsem si, že ve Stockhomu budu musit Zuzanu pumpnout o deset marek, které se snad v hlavím městě Švédska nechají koupit. V Säsnitz jsem Láďu neviděl. Později tvrdil, že můj trajekt  sledoval z mysu Cap Arcona.

Úzkou uličkou jsme sjeli do přístavu, kde nás němečtí celníci odbavili. To už jsem měl jednu část pracně získané doložky utrženou. Nechali si jí na německo-československých hranicích naší pohraničníci. Tady jsem ukázal druhou část a byl jsem uznám za schopného navštívit ty, které jednou doženem a předeženem. Najednou jsem uviděl trajekt. Kotvil těsně u nádraží, spokojeně oddychoval jedním komínem a vůbec se choval vznešeně. Neustále polykal auta, kamiony, další auta s přívěsy. To všechno jezdilo na palubu a patro výš než byly koleje pro vlaky. Zatím do otevřené tlamy trajektu jezdily vlaky naložené dřívím!? Pak se daly do pohybu naše vagóny. Než jsem našel cestu na hodní palubu se ozvalo dunění dieselových motorů a trajekt odrazil od břehu. Opouštěl jsem pevné mantinely socialistické jistoty a přede mnou bylo širé moře kapitalistického neznáma.

Trajekt Treleborg mě vezl i s mým modrým favoritem vstříc neznámému osudu na skandinávském poloostrově. Byl to poněkud ostrý přechod – na naší palubě bylo cítit dříví a jen jsem vylezl z výtahu byl jsem v „tuzexu“: FreeTax obchod, směnárna (východní měnu nebereme), hrací automaty – zejména ten s bojujícím Čengem byl fantastický – jídelna, sauna, salonky, prostě malý Titanic. Jen ty kry chyběly. Posléze jsem se vymotal na sedmou palubu odkud byl přístup na otevřené prostranství. Vzadu jsem viděl mizící německou pevninu, okraj Rujány s prstem majáku Cap Arcona – nejsevernějšího výběžku východního Německa. Za lodí zůstávala mohutná zpěněná brázda a před námi tři hodiny plavby a první dotyky kapitalistické konkurence. Měl jsem sice 243 SWE, ale ty jsem musil šetřit  na nejistou budoucnost.Jinak na tom byla moje sousedka z vlaku. Sestra ji měla čekat již v Treleborgu, odkud měli spolu pokračovat manželovým autem dále na pevninu. Byla tedy viditelně bezstarostnější.  Koupila nějaké nealko pití  v plechovce a mě pozvala na hostinu. Za svoji ochranu jsem dostal hřeben, což byla jediná věc, kterou jsem zapomněl. Měl jsem tedy všechno až na ty peníze. Už ve vlaku z Berlína jsem poznal mladou dvojici z Banské Bystrice. Jeli za příbuznými do Norska. Těm také dobře poradili vlak, který ovšem z Berlína už asi půl roku nejezdil. Tím pádem zmeškali předpokládaný spoj do Göteborgu atd. atd. Trochu jim to komplikovalo život, neboť v Oslo na ně čekali příbuzní. Z Berlína telefonovali do Banské Bystrice a odtud volali jejich rodiče do Osla, aby přízeň neměla starost, že jejich miláčkové přijedou o den později.

Byli jsme uprostřed průlivu a pevninu nebylo nikde vidět. Kolem jen voda a vlny.Trochu jsem provokoval v krátkých kalhotách a rukávech, ale to jsem byl ještě dobře najeden českým jídlem, takže zima mi nebyla, ostatně i vítr byl teplý. Uprostřed nekonečných vod se houpala malá plachetnice. Že se ti lidé nebojí. Míjel nás trajekt ze Švédska. Švédsko…

Vyhlížel jsem zvědavě schovaný za nádstavbou před silným větrem. Příď rozrážela vodu a slaná voda mi stříkala z hloubky 15 – 20 metrů do tváře. Docela hezky to houpalo. Zejména, když jsem se šel podívat na svůj vagón – tam se podlaha houpala znatelně. Sledoval jsem bavící se cizinky a cesta příjemně ubíhala. Pak už byly vidět majáky Švédska, rozloučil jsem se s Modřanama a hledal cestu do svého kupé. Nebylo to snadné. Výtahů na trajektu bylo požehnaně a času mi moc nezbývalo. Několikrát jsem se objevil před zraky udivené známé a s výkřikem, že to není ono opět zmizel ve výtahu. Nakonec jsem svůj vagón přece jen našel a byl jsem ve Švédsku…

SaterKořan – Jo, to byly časy

Hodnocení: