Konec první části povídání o mém výletu na II. Mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu mě zastihl uprostřed anabáze zvané „žádost o výjezdní doložku“. Po mnoha pokusech lemovaných střídavě beznadějí a nadějí jsem končil tím, jak mi na stole zazvonil telefon, ve kterém mi soudruh Dubský z Ústřední správy pasů a víz oznámil, že moje žádost o mimořádnou výjezdní doložku byla kladně vyřízena…

Po tom, co mi hodná slečna řekla, že si moje materiály přečetla a že to je na povolení, jen když budu postupovat správně. Na otázku jak mám tedy postupovat, mi odpověděla, že to nesmí říci. – do mě znovu vjel život! Já tam snad pojedu! Volal jsem Vladimírovi, zda nepoužil svoji autoritu. Blahopřál mi a rozloučil se se mnou. Aleš prohlásil, že to je v suchu. To ale ani já, ani on netušil co mě ještě čeká. Rozjel jsem se na Žižkov, materiály jsem dostal a druhý den jsem stál ve frontě na Synkáči (náměstí bratří Synků v Praze 4) – OSPV P4.

Přísný úředník mě sdělil, že takto postupovat nemohu a on o mě nic neví. Poslal mě do 1. patra k zamřížovaným dveřím. Opět tajemno, ale ne tak honosné jako na Žižkově. Laskavý mladík mě do dveří nepustil a sdělil mi, že opravdu lituje, ale on o mě také nic neví. Kdyby na Prahu 4 něco přišlo, měl by to na stole (vzpomeňte si na podobný výrok v tajemném hradu na Žižkově)! Laskavý, ale rezervovaný mládenec mě tedy poslal do podatelny, která byla ve Svatoslavově ulici. Bylo horko k zalknutí a já jsem běhal po Nuslích a hledal Svatoslavovu ulici. Konečně. další fronta. Celkem příjemná starší paní mě zaskočila otázkou, zda mám překlad propozic ze Säteru. Prý německy neumí. Rád bych znal cifru na výplatní pásce hochů ve světlých košilích a kravatách, kteří nonšalantně postávali za pultem u příjmu respektive výdeje a kteří rozhodovali zda pojedu či nepojedu. Nakonec paní s vítězoslavným úsměvem hmátla po doporučení z ÚV SSM. Pochopitelně nic nevěděla, jako nikdo na Synkáči před ní. Pochopitelně na Ústřední správu odmítla volat. Soudruh Dubský ji sice někoho připomněl, ale podle ní „dělá někde jinde“. Na mé tvrzení, že moji žádost o mimořádnou výjezdní doložku odsouhlasil náčelník odvětila, že náčelníků je „tam“ více… Přijďte si kolem 1. července!

1. července a 4. července odjezd? A co místenky, jízdenky a já nevím co ještě, švédské vízum atd…Nelenil jsem a upaloval jsem opět do Olšan. Hodná soudružka ze sekretariátu tam nebyla.  Byl pátek a soudružka, který vyřizovala můj případ přijde až v pondělí. Její kolegyně, s kterou jsem z vrátnice kontaktoval mi dala telefonní číslo do sekretariátu – abych nemusel znovu do Olšan. Mimochodem vrátný mi číslo, které mi posléze v sekretariátu celkem ochotně sdělili, odmítl prozradit. Tajemno  na druhou! Kde jsem to vlastně byl? V pondělí jsem raději cestou do ústavu se opět stavil v Olšanech. Kýžená soudružka tam ještě nebyla  – měla se objevit kolem 10. hodiny. Čekat jsem nemohl a volal jsem tedy po 10. hodině z ústavu. Konečně mluvím s tou správnou a kýženou soudružkou. Opět mi potvrdila, že dopis na Prahu 4 z Olšan odešel a to 10. června a divila se, že o mě na Praze 4 nic nevědí. Ovšem nyní je už 20. června! Slíbila, že na Synkáč sama zavolá – víc prý pro mě už nemůže udělat. Úterý je pryč. Ve středu volám na Synkáč, ale stále jsem pro ně neznámá osoba. Čtvrteční ráno mě zastihl opět v tajemném hradu na Žižkově. Přes vrátnici se dobývám do sekretariátu. Jde to ztuha. Neznám linku, pouze přímý telefon, což vrátného očividně zajímá. Kolem nervózně přechází sem a tam Vyskočil – herec – i ty Brute? Mám na drátě soudružku a tak prý mám počkat. Čekám přes hodinu a konečně vrátná kývá prstem V telefonu zpívají andělé. Jděte na Synkáč za soudruhem B. Domluvíte se. Známou cestou opět na Synkáč.  Po kolikáté v tomto měsíci? Nedovedu si představit, jak by to bylo, kdybych nebyl z Prahy a kdybych nepracoval v ústavu. Soudruh B. je můj známý smutně laskavý mládenec z prvního zamřižovaného patra.  S porozuměním mě vyslechl řka: „Přijďte v pondělí, domluvíme se.“ V pondělí 30. června – pět dnů před odjezdem. Bude to fofr.Co to je proti Ivanovi Křivánkovi ze Slavkova, který dostal doložku v den odjezdu a do Almere dorazil o půlnoci před Ironmanem. A to ještě chválil úřady za nevšední pochopení!

Předcházející pondělí jsem zažádal o švédské vízum. Ve středu, to je za tři dny jsem ho měl natisknuté v pase. Jízdenku mohu koupit pouze po předložení výjezdní doložky. Jízdenku do Säteru mi na Hlavním nádraží neprodají. Pouze do Stockholmu nebo až do Falunu. Jízdenku ze Stockholmu do Säteru mi prodá ČEDOK nebo Sportturist. Čedok v Nekázance: ochotná mladá pní má pochybnosti, zda by v pondělí 30. června dokázali jízdenku ze Stockholmu do Säteru vydat. Na Národní ve Sporturistu je situace zcela jiná,. Klidně přijďte v pondělí a my vám jízdenku prodáme. Ovšem brzy zjišťuji, že cena jízdenky z Prahy do Stockholmu + cena jízdenky ze Stockholmu do Säteru je větší než cena jízdenky Praha – Falun i když můj spolužák – nádražák – Ing. Vláďa mi tvrdil opak. Takže. Budu-li mít doložku, kupuji jízdenku Praha – Falun.
Nyní co s kolem. Kolo jako spoluzavazadlo pouze do Falunu za 115 Kč. A není zdaleka jisté, zda se s kolem ještě někdy uvidím. Jako spěšninu mi ho do Säteru vypraví, ale za 600 Kčs a  pravděpodobnost shledání stejná. To je nekonečně malá. Navíc kolo nelze pojistit. Jiné řešení není!?

Ale to víte, že je. Před setkáním s nádražákem Ing. Vládou jsem viděl chlapíka, jak nese kolo složené do úhledného balíčku. To je ono!!! A Láďa mi to potvrdil, odvolávaje se na vlastní zkušenost, když cestoval na Rujánu. Takže – kolo pojede se mnou v kupé vlakem. Mimochodem, na otázku, proč jsem nepoužil letadlo je jednoduchá odpověď. Protože jsem na letenku neměl!

Zoufalství, s kterým jsem odcházel ze zavazadlové pokladny bylo to tam. Nyní místenky. Místenku do Berlína jsem si objednal. Místenku z Berlína do Mälmo jsem koupil během čtyřiadvaceti hodin. Místenku z Mälmo do Stockholmu jsem si objednal. Každá místenka se prodává u jiného pultu a místenky z Prahy do Berlín dokonce v jiné cimře. Objednal jsem také místenky ze Stockholmu do Berlína. Z Berlína do Prahy už bylo pozdě. Prý. Později jsem zjistil, že jsem si spletl datum při objednání místenky z Mälmo do Stockholmu a naštěstí prý vlak č. 216 vůbec nejede. Číslo vlaku jsem musel zjišťovat sám. Pro místenky jsem byl třikrát  a pán za okénkem měl vždy důležitější práci. Nakonec jsem se na objednávku vykašlal a odjel bez těchto místenek. Bylo dobře neboť jsem je měl objednané na 9. a vracel jsem se 12. června. Suma sumárum: měl jsem místenku do Berlína objednanou, do Mälmo koupenou a do Stockholmu žádnou, stejně tak jsem byl místenkami vybaven na zpáteční cestu.

Při cestách za doložkou mezi Žižkovem a Nuslemi mě nálada stoupala respektive klesala  podle toho zda mi tam či onde sdělili příznivou nebo nepříznivou zprávu. Pokud se pamatuji, tak jsem skončil u toho, že se mi podařilo navázat spojení mezi Žižkovem a Synkáčem, jinými slovy mezi Ústřední správou pasů a víz a  Obvodní správou pasů a víz. Čekal jsem tedy na pondělí a postupně začal věřit tomu, že pojedu a tak ve mně začaly narůstat obavy. Bylo to poprvé, že jsem někam cestoval, aniž bych měl zaručeno, že budu mít kde spát, že budu mít co jíst.
Štěstí stálo při mně a ze Stockholmu se ozvala Zuzana – spolužačka manželky, které jsem popsal situaci: Hanka nepojede a snad to vyjde alespoň mě samotnému. Domluvili jsme se, že na mě někdo z její početné rodiny počká v 7:05 ve Stockhomu na nádraží.  Hodně se mi ulevilo, nicméně byla přede mnou cesta  nejméně s dvěma přestupy. Nepojedu na lehko, spíše na těžko s báglem na zádech a kolem v ruce. Z kola jsem měl strach. Silně omezovalo můj pohyb a to mě deprimovalo. Poslední víkend před odjezdem jsem si na Řepíně zkusil svoji F1 složit a celkem to šlo. A bylo tu pondělí.

Smutný mladík z prvního poschodí mi sdělil, že TO nenašel!!!…Pravil jsem, že mám kopie. To nééé. Takže dodnes nevím, co vlastně nenašel. Možná, že to je v tamhle v těch bednách, ale v tom se nebude přehrabovat. Na  otázku kdy chci jet, jsem mu sdělil, že mi dnes  končí rezervace jízdenek. To jste měl nejprve přijít za mnou. Vždyť já jsem za vámi byl! A vy jste mě poslal do Svatoslavovy. No jo, ale to jsem ještě nevěděl oč se jedná! Po chvíli oboustranného mlčení pravil: „Přijďte si v 9:30 a budete to mít připravené!!!
Rozeběhl jsem se do spořitelny, vybral peníze na jízdenky a prchal zpátky na Synkáč.
Měl jsem výjezdní doložku na deset dnů s platností do konce listopadu do státu Švédsko!!!

Jízdenka, místenka, 143 švédských korun (na víc bez příslibu jsem neměl nárok) to vše bylo pak dílo jedné hodiny!