Staré pověsti triatlonové, únor 2007, první výlet na západ

2.02.2007 -
Vážení přátelé, zvu vás na svůj první výlet na západ. Byla to doba devizových příslibů, výjezdních doložek, bez internetu a kopírek a také doba nezapomenutelných dojmů po překročení železné opony. Zážitky byly silné a neopakovatelné. O to jsou dnešní čeští účastnící triatlonu kdekoliv na bývalém západě ochuzeni.
 Konečně i závody u nás se pomalu dostávají na západní úroveň a za chvíli budou triatlony všechny jeden jako druhý a motiv vyjet si za novými dojmy bude nulový. Tedy pro hoby triatlety. Takže kolem a kolem dnešním mladíkům příliš nezávidím. Ale vraťme se do doby nedávno minulé. Kdo neměl známého na příslušném místě, jeho šance vycestovat za západní hranice byla pramalá. Známého jsem neměl a tak vám mohu nabídnout barvitý příběh, který skončil na břehu jezera Skalsoran, kde byl start II. mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu. Psal se rok 1986…

Stanovit přesný den, kdy to všechno začalo, nedokáži. Možná přibližně určím měsíc. Někdy před Vánocemi 1985. To jsem si dal jeden okamžik dohromady dvě skutečnosti: mistrovství Evropy v Železném muži a známá manželky jsou ve Švédsku. Dále jsem uvažoval: možná, že příští rok už bude triatlon v ČSTV a to rozhodně na mistrovství nenominují nějakého Řípu. Sečteno a podtrženo – rok 1986 je jedinečná a možná poslední příležitost, kdy se zúčastnit mistrovství Evropy.

Manželka nebyla proti, jen ji trochu zarazily sumy, které jsem začal nosit domů, když jsem zjišťoval ceny jízdného: 2500 Kč zpáteční Praha – Stockholm. Jen pro srovnání. Z Prahy do Stockholmu to je 1600 km, což není o mnoho dále než z Prahy do Prešova, kam to nestojí více jak 120 Kč. Můj hrubý plat byl asi 2700 Kč a manželka na mateřské…

„Vždyť se budeme příští rok stěhovat,“ byla nejčastější a v podstatě jediná manželčina námitka. I s kapesným jsem počítal pro oba kolem 20 000 Kč na čtrnáct dnů. Hrozná suma. Tehdy jsem si ještě nedokázal představit, že bych vycestoval bez manželky. Při jednom nedělním běhání s Vaškem po Kunratickém lesíku jsem ho vyzpovídal, co by zkušeného cestovatele do KS. Do tohoto rozhovoru mě byly pojmy devízový příslib, výjezdní doložka, pojmy ryze socialistické, byly tak vzdáleny jako velký doktorát. Po sedmnácti kilometrech běhu jsem získal jakýs takýs přehled, asi v tom smyslu, že jsem tušil v jakém pořadí mám o co a kde žádat.

Teď si uvědomuji, že většina čtenářů je, co se týče zmíněných pojmů ve stejné situaci, v jaké jsem byl tehdy v Kunraticích na počátku tréninku. Takže. Kdo chtěl vyjet za Železnou oponu potřeboval k běžnému pasu, tak zvanou výjezdní doložku. Ta se vydávala na oddělení pasů a víz okresním oddělení Veřejné bezpečnosti a jistě mi uvěříte, že nestačila jen žádost s podpisem. Pokud si vzpomínám musela se vyjádřit buňka Komunistické strany v místě bydliště a na pracovišti. Takže dvě buňky. Možná, že byl třeba další podpis, ale už si nevzpomínám. Pokud jste tu uspěl, zažádal jste si v příslušné bance o devízový příslib, to je o potvrzení, že vám prodají měnu příslušného státu. Možná, že to bylo obráceně, to je nejdříve devízový příslib a pak doložka. To vám prozradí následující řádky.

Nejprve jsem požádal dědečka a ten zařídil  vystavení pasů.  Manželce prodloužili původní do konce roku a mě vypsali nový. Takto jsme zbytečně vyhodily 15 Kč, proti pozdějším sumám, prkotina. Poprvé jsem nahlédl do formuláře „Žádost o výjezdní doložku“ a pro další „Žádost o devízový příslib“ jsem si musel dojít. Dále jsem uháněl manželku, aby se nechala vyfotografovat. Po delší době se podařilo i tuto překážku zdolat. Konečně byl leden 1986 a my si podali poprvé v životě, ve 38 letech žádost o devízový příslib.  Nikdy jsme v KS (Kapitalistický Stát) či v Jugoslávii ani jeden nebyli. Majitel doporučení Tělovýchovně branného oddělení ÚV SSM, nositel státního vyznamenání „Za statečnost“, předseda ZO SČSP (Svaz Československo-sovětského přátelství) s manželkou žádají…

Mezi tím jsem psal Zuzaně, spolužačce manželky žijící ve Stockholmu, zda by nás přijala a zjistila podmínky, za jakých bych si mohl ve Švédsku půjčit kolo. Bláhový…Přišel pohled od Zuzany k Velikonocům s tím, že dopis následuje. Nenásledoval ani v květnu. 16. dubna byl termín odpovědi na Žádost o příslib. Bylo 20. dubna odpověď na žádost nikde.  Napsal jsem odvolání, ke kterému jsem přiložil doporučení ÚV SSM, nominaci na ME v dlouhém triatlonu podepsanou předsedou Československého koordinačního výboru triatlonu Ing. Václavem Vítovcem, vypsal svůj životopis včetně přátelství s prvním československým kosmonautem Vladimírem Remkem,  dvojnásobnou mistryní světa v lehké atletice Jarmilou Kratochvílovou atd. atd. A jsme čekali. Uplynul měsíc a kde nic tu nic. Telefon do banky mě ujistil o tušeném. Příslib letos dostanou zasloužilejší. A kteří to jsou jsem začal zjišťovat později.

16. května se konal v Harrachově Celostátní seminář o triatlonu. Tam padla moje druhá naděje, kterou ve mně vzbudil Vašek Vítovec prvními dopisy, kde mi sliboval, že zná ještě další cestu. Tedy ne do Švédska, ale za doložkou. O co tehdy vlastně šlo. Když jsem na sklonku roku 1985 požádal Václava o informace týkající se II. otevřeného mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu ve Švédsku, okamžitě mi odepsal s tím, že pořadatele budou pětičlennému československému týmu hradit startovné, ubytování a stravu po dva dny. On že se pokusí dát tým dohromady a zahrne do něho i mne. O.k. Přihlášku od  pořadatelů ze Säteru podepsal a okamžitě mě poslal  zpátky. Pak následovalo několik telefonů, kde jsme se domluvili na způsobu výjezdu.

1.Požádám o příslib a když nevyjde následuje varianta č. 2 Vašek zná další možnost (bílá karta? – co to je, nevím dodneška). Na výše zmíněném semináři padla Vaškova  varianta č. 2 a vůbec se mi Vašek zdál jakýsi roztěkaný. Prohlašoval, že má něco v plánu a teprve, když mu ten plán nevyjde, bude se snažit dostat mě na ME, zejména když tam je i zasedání  E.T.U. To mě trošku vzal vítr z plachet a  objevila se pochopitelně otázka co teď?  Požádal jsem o pomoc Pavla Kořana, vedoucího tělovýchovně-branného oddělení ÚV SSM. Slíbil, že udělá, co bude moci, ale nejdříve musí mít v ruce zamítnutí mého odvolání na žádost o devízový příslib. To jsem ale neměl, i když mi banka do telefonu tvrdila, že nemám žádnou naději. Mají prý ale hodně zákazníků a proto vše trvá tak dlouho. Náměstek banky mě ujistil, že jeho podřízená kecala a potvrzení budu mít do týdne v ruce. Všimněte si, prosím, té absurdity. Nejen, že jsem nedostal devízový příslib, problém bylo dostat vyrozumění, že ho nedostanu. Nicméně budu pokračovat. Uplynul týden a potvrzení o zamítnutí stále nikde. Navštívil jsem tedy banku osobně a tam mi úřednice bez dlouhého přemlouvání – v podstatě hned předala cyklostyl  (docela hezký xerox). Jen na moji žádost vepsala do příslušné kolonky moje jméno….

Donesl jsem cyklostyl Pavlovi na ÚV SSM a druhý den jsem se po telefonu dozvěděl hořkou pravdu: „Milane, nemohu ti nijak pomoci, nejde to…“To už byl konec května a já jsem se s vidinou Švédska v podstatě rozloučil.

Nyní přichází čas mého kolegy z ústavu – Aleše Krejčího: „Tak si zažádej o mimořádnou výjezdní doložku!“ Mezi tím to už vzdala moje manželka a sama mi navrhla, abych se pokusil vyjet sám. Sedl jsem a napsal – ale kam a komu, to jsem vlastně nevěděl. Nevěděl jsem jak se příslušná instituce jmenuje. Aleš znal zhruba adresu, ale ani on přesný název nedokázal reprodukovat. V telefonním seznamu byly pouze „Obvodní správa pasů a víz“. Po několika opatrných telefonátech na OSPV jsem zjistil adresu Ústřední správy pasů a víz (ÚSPV) – Praha 3 – Žižkov. Olšanská 2. Opět jsem stvořil srdceryvné přání reprezentovat svoji vlast ve sportu zvaném Železný muž. A napsal jsem „K rukám náčelníka“. To bylo 1. června a mistrovství bylo 6. července…

Čtrnáct dnů bylo ticho, na které jsem si pomalu zvykal. Vydal jsem se do Olšan osobně. Šílené vedro. V prvním patře měli úřední hodiny od 10 hodin. Bylo 11 hodin a nikde nikdo. Náhodně procházející důležitý mladík mě po mém nesouvislém koktání usadil, asi tak jako kdybych žádal naše aerolinky letenku  na Mars. Prostě jsem ubohý červ a nejlépe bude, když rychle zapomenu, že nějaké Olšany vůbec existují. Pak se objevila slečna a hrozně se divila, co tam dělám, že o mě nevěděla. Já o ní také ne. Projevila  na tamní atmosféru nebývalou ochotu a zabývala se mým případem téměř hodinu. Můj dopis ovšem nenašla. U soudruha náčelníka ho hledat odmítla: „ „Jednak nemohu a jednak vše co jde k náčelníkovi se objeví na mém stole.“ S tímto argumentem jsem se setkal ještě později a jinde, nicméně ve stejné organizaci. Připadal jsem si jako když v budově existuje jakési tajné oddělení, do kterého mají přístup jen vyvolení a ti, aby je nepoznali, nosí masky a po celou pracovní dobu s nikým nemluví. Kam jsem vlastně dopis poslal?  Podobně zněla otázka hodné slečny: „Kdoví kam vám pošta dopis doručila?! To si musíte zjistit.“ A dostal jsem telefonní číslo. Konečně mám číslo do supertajné budovy. V telefonním seznamu tato instituce vůbec nebyla uvedena. Hurrá! Mohu volat do černé díry, kde i doporučené dopisy mizí beze stop! Ve 13 hodin jsem na poště 182 odkud jsem ztracený dopis posílal. Reklamují ho! Do měsíce prý budu vědět, cop se s ním stalo. To mi asi bude platné. Za měsíc chci být ve vlaku. Na radu vedoucí pošty 182 jsem zavolal na poštu do Prahy 3, Žižkova. Během 30 minut jsem se dozvěděl, že dopis si vyzvedl zřízenec z oné tajemné budovy. Tak…

Dopis je v budově, ale kde? Opět volám telefonem do tajemného hradu. Hodná slečna, která mimochodem odmítla prozradit své jméno, sice zprávu, že dopis je někde blízko ní, přijala s pochopením, nicméně prý nemůže nic dělat, neboť se jedná o jiné oddělení… Počkejte do pátku. Nečekal jsem ani minutu a použil jsem už jednou prověřený vstupní kanál do tajemného hradu na Žižkově. Dopis  „K rukám náčelníka“, ve kterém jsem vylíčil všechny svoje trable. Druhý den byl čtvrtek. Zoufalý jsem zavolal Vladimírovi Remkovi. Ten mi poradil to, co jsem už udělal. Totiž druhý dopis. Byl jsem si alespoň jist, že v roli prostého prosebníka postupuji správně. Sám, –  proti tajemnému neznámému všemocnému aparátu! Je 14 hodin čtvrtek odpoledne a na stole mi zvoní telefon: „Tady je Dubský,“ všechno máte vyřízeno., náčelník souhlasí, na Praze 4 o vás vědí. Přijeďte si pro vaše materiály a co nejdříve, nejlépe hned si podejte žádost na Prahu 4. tam to půjde hladce.“  Zůstal jsem jako opařený. Kde vzal Dubský můj telefon? V místnosti máme tři stoly a tři telefony Číslo na můj stůl neznají pomalu moji nejbližší spolupracovníci…

Konec první části povídání o mém výletu na II. Mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu mě zastihl uprostřed anabáze zvané „žádost o výjezdní doložku“. Po mnoha pokusech lemovaných střídavě beznadějí a nadějí jsem končil tím, jak mi na stole zazvonil telefon, ve kterém mi soudruh Dubský z Ústřední správy pasů a víz oznámil, že moje žádost o mimořádnou výjezdní doložku byla kladně vyřízena…

Po tom, co mi hodná slečna řekla, že si moje materiály přečetla a že to je na povolení, jen když budu postupovat správně. Na otázku jak mám tedy postupovat, mi odpověděla, že to nesmí říci. – do mě znovu vjel život! Já tam snad pojedu! Volal jsem Vladimírovi, zda nepoužil svoji autoritu. Blahopřál mi a rozloučil se se mnou. Aleš prohlásil, že to je v suchu. To ale ani já, ani on netušil co mě ještě čeká. Rozjel jsem se na Žižkov, materiály jsem dostal a druhý den jsem stál ve frontě na Synkáči (náměstí bratří Synků v Praze 4) – OSPV P4.

Přísný úředník mě sdělil, že takto postupovat nemohu a on o mě nic neví. Poslal mě do 1. patra k zamřížovaným dveřím. Opět tajemno, ale ne tak honosné jako na Žižkově. Laskavý mladík mě do dveří nepustil a sdělil mi, že opravdu lituje, ale on o mě také nic neví. Kdyby na Prahu 4 něco přišlo, měl by to na stole (vzpomeňte si na podobný výrok v tajemném hradu na Žižkově)! Laskavý, ale rezervovaný mládenec mě tedy poslal do podatelny, která byla ve Svatoslavově ulici. Bylo horko k zalknutí a já jsem běhal po Nuslích a hledal Svatoslavovu ulici. Konečně. další fronta. Celkem příjemná starší paní mě zaskočila otázkou, zda mám překlad propozic ze Säteru. Prý německy neumí. Rád bych znal cifru na výplatní pásce hochů ve světlých košilích a kravatách, kteří nonšalantně postávali za pultem u příjmu respektive výdeje a kteří rozhodovali zda pojedu či nepojedu. Nakonec paní s vítězoslavným úsměvem hmátla po doporučení z ÚV SSM. Pochopitelně nic nevěděla, jako nikdo na Synkáči před ní. Pochopitelně na Ústřední správu odmítla volat. Soudruh Dubský ji sice někoho připomněl, ale podle ní „dělá někde jinde“. Na mé tvrzení, že moji žádost o mimořádnou výjezdní doložku odsouhlasil náčelník odvětila, že náčelníků je „tam“ více… Přijďte si kolem 1. července!

1. července a 4. července odjezd? A co místenky, jízdenky a já nevím co ještě, švédské vízum atd…Nelenil jsem a upaloval jsem opět do Olšan. Hodná soudružka ze sekretariátu tam nebyla.  Byl pátek a soudružka, který vyřizovala můj případ přijde až v pondělí. Její kolegyně, s kterou jsem z vrátnice kontaktoval mi dala telefonní číslo do sekretariátu – abych nemusel znovu do Olšan. Mimochodem vrátný mi číslo, které mi posléze v sekretariátu celkem ochotně sdělili, odmítl prozradit. Tajemno  na druhou! Kde jsem to vlastně byl? V pondělí jsem raději cestou do ústavu se opět stavil v Olšanech. Kýžená soudružka tam ještě nebyla  – měla se objevit kolem 10. hodiny. Čekat jsem nemohl a volal jsem tedy po 10. hodině z ústavu. Konečně mluvím s tou správnou a kýženou soudružkou. Opět mi potvrdila, že dopis na Prahu 4 z Olšan odešel a to 10. června a divila se, že o mě na Praze 4 nic nevědí. Ovšem nyní je už 20. června! Slíbila, že na Synkáč sama zavolá – víc prý pro mě už nemůže udělat. Úterý je pryč. Ve středu volám na Synkáč, ale stále jsem pro ně neznámá osoba. Čtvrteční ráno mě zastihl opět v tajemném hradu na Žižkově. Přes vrátnici se dobývám do sekretariátu. Jde to ztuha. Neznám linku, pouze přímý telefon, což vrátného očividně zajímá. Kolem nervózně přechází sem a tam Vyskočil – herec – i ty Brute? Mám na drátě soudružku a tak prý mám počkat. Čekám přes hodinu a konečně vrátná kývá prstem V telefonu zpívají andělé. Jděte na Synkáč za soudruhem B. Domluvíte se. Známou cestou opět na Synkáč.  Po kolikáté v tomto měsíci? Nedovedu si představit, jak by to bylo, kdybych nebyl z Prahy a kdybych nepracoval v ústavu. Soudruh B. je můj známý smutně laskavý mládenec z prvního zamřižovaného patra.  S porozuměním mě vyslechl řka: „Přijďte v pondělí, domluvíme se.“ V pondělí 30. června – pět dnů před odjezdem. Bude to fofr.Co to je proti Ivanovi Křivánkovi ze Slavkova, který dostal doložku v den odjezdu a do Almere dorazil o půlnoci před Ironmanem. A to ještě chválil úřady za nevšední pochopení!

Předcházející pondělí jsem zažádal o švédské vízum. Ve středu, to je za tři dny jsem ho měl natisknuté v pase. Jízdenku mohu koupit pouze po předložení výjezdní doložky. Jízdenku do Säteru mi na Hlavním nádraží neprodají. Pouze do Stockholmu nebo až do Falunu. Jízdenku ze Stockholmu do Säteru mi prodá ČEDOK nebo Sportturist. Čedok v Nekázance: ochotná mladá pní má pochybnosti, zda by v pondělí 30. června dokázali jízdenku ze Stockholmu do Säteru vydat. Na Národní ve Sporturistu je situace zcela jiná,. Klidně přijďte v pondělí a my vám jízdenku prodáme. Ovšem brzy zjišťuji, že cena jízdenky z Prahy do Stockholmu + cena jízdenky ze Stockholmu do Säteru je větší než cena jízdenky Praha – Falun i když můj spolužák – nádražák – Ing. Vláďa mi tvrdil opak. Takže. Budu-li mít doložku, kupuji jízdenku Praha – Falun.
Nyní co s kolem. Kolo jako spoluzavazadlo pouze do Falunu za 115 Kč. A není zdaleka jisté, zda se s kolem ještě někdy uvidím. Jako spěšninu mi ho do Säteru vypraví, ale za 600 Kčs a  pravděpodobnost shledání stejná. To je nekonečně malá. Navíc kolo nelze pojistit. Jiné řešení není!?

Ale to víte, že je. Před setkáním s nádražákem Ing. Vládou jsem viděl chlapíka, jak nese kolo složené do úhledného balíčku. To je ono!!! A Láďa mi to potvrdil, odvolávaje se na vlastní zkušenost, když cestoval na Rujánu. Takže – kolo pojede se mnou v kupé vlakem. Mimochodem, na otázku, proč jsem nepoužil letadlo je jednoduchá odpověď. Protože jsem na letenku neměl!

Zoufalství, s kterým jsem odcházel ze zavazadlové pokladny bylo to tam. Nyní místenky. Místenku do Berlína jsem si objednal. Místenku z Berlína do Mälmo jsem koupil během čtyřiadvaceti hodin. Místenku z Mälmo do Stockholmu jsem si objednal. Každá místenka se prodává u jiného pultu a místenky z Prahy do Berlín dokonce v jiné cimře. Objednal jsem také místenky ze Stockholmu do Berlína. Z Berlína do Prahy už bylo pozdě. Prý. Později jsem zjistil, že jsem si spletl datum při objednání místenky z Mälmo do Stockholmu a naštěstí prý vlak č. 216 vůbec nejede. Číslo vlaku jsem musel zjišťovat sám. Pro místenky jsem byl třikrát  a pán za okénkem měl vždy důležitější práci. Nakonec jsem se na objednávku vykašlal a odjel bez těchto místenek. Bylo dobře neboť jsem je měl objednané na 9. a vracel jsem se 12. června. Suma sumárum: měl jsem místenku do Berlína objednanou, do Mälmo koupenou a do Stockholmu žádnou, stejně tak jsem byl místenkami vybaven na zpáteční cestu.

Při cestách za doložkou mezi Žižkovem a Nuslemi mě nálada stoupala respektive klesala  podle toho zda mi tam či onde sdělili příznivou nebo nepříznivou zprávu. Pokud se pamatuji, tak jsem skončil u toho, že se mi podařilo navázat spojení mezi Žižkovem a Synkáčem, jinými slovy mezi Ústřední správou pasů a víz a  Obvodní správou pasů a víz. Čekal jsem tedy na pondělí a postupně začal věřit tomu, že pojedu a tak ve mně začaly narůstat obavy. Bylo to poprvé, že jsem někam cestoval, aniž bych měl zaručeno, že budu mít kde spát, že budu mít co jíst.
Štěstí stálo při mně a ze Stockholmu se ozvala Zuzana – spolužačka manželky, které jsem popsal situaci: Hanka nepojede a snad to vyjde alespoň mě samotnému. Domluvili jsme se, že na mě někdo z její početné rodiny počká v 7:05 ve Stockhomu na nádraží.  Hodně se mi ulevilo, nicméně byla přede mnou cesta  nejméně s dvěma přestupy. Nepojedu na lehko, spíše na těžko s báglem na zádech a kolem v ruce. Z kola jsem měl strach. Silně omezovalo můj pohyb a to mě deprimovalo. Poslední víkend před odjezdem jsem si na Řepíně zkusil svoji F1 složit a celkem to šlo. A bylo tu pondělí.

Smutný mladík z prvního poschodí mi sdělil, že TO nenašel!!!…Pravil jsem, že mám kopie. To nééé. Takže dodnes nevím, co vlastně nenašel. Možná, že to je v tamhle v těch bednách, ale v tom se nebude přehrabovat. Na  otázku kdy chci jet, jsem mu sdělil, že mi dnes  končí rezervace jízdenek. To jste měl nejprve přijít za mnou. Vždyť já jsem za vámi byl! A vy jste mě poslal do Svatoslavovy. No jo, ale to jsem ještě nevěděl oč se jedná! Po chvíli oboustranného mlčení pravil: „Přijďte si v 9:30 a budete to mít připravené!!!
Rozeběhl jsem se do spořitelny, vybral peníze na jízdenky a prchal zpátky na Synkáč.
Měl jsem výjezdní doložku na deset dnů s platností do konce listopadu do státu Švédsko!!!

Jízdenka, místenka, 143 švédských korun (na víc bez příslibu jsem neměl nárok) to vše bylo pak dílo jedné hodiny!

Hodnocení:
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
Straré pověsti triatlonové - červenec 2007, Sater start
Přečteno 583x

Komentáře

Komanči Reagovat
RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
29.5.22Triatlonista Grebík vstoupil do olympijské kvalifikace senzačním 7. místem na Světovém poháru! Volár obsadil na ME v super sprintu 15. místo
29.5.22Tituly zůstaly doma. Mistry ČR ve sprint triatlonu se na Brněnské přehradě stali Kočař a Hrušková
16.5.222 dny, 4 vítězství: triatlonista Grebík ovládl český šampionát v supersprintu
11.4.22Zasněžený Aquatlon Příbram ovládli Zikmund a Mičková
7.3.22Český pohár v aquatlonu odstartoval ve Zlíně triumfem Václavíka a Horňové
16.2.22Mistrovství Evropy v terénním triatlonu budou letos hostit Prachatice
8.11.21Královnou českého triatlonu byla v anketě zvolena olympionička Petra Kuříková
1.11.21Grabmullerová má bronz z MS v terénním triatlonu! Kočař byl čtvrtý
24.10.21Je dobojováno. Aquatlonový pohár ovládli Tomáš Zikmund a Petra Dvořáková
21.10.21Děčínský Železný muž – 14.5.2022 a neb Memoriál Toma Jiráně