Rodinky s dětmi postávající podél trati a nadšeně povzbuzující své favority. Sobotní odpoledne bylo totiž věnované tradičnímu – tehdy III. ročníku Säter Triathlonu ve dvou menších objemech. No nazdar, řekl jsem si, když jsem viděl jací machři se tu snaží na národních závodech a bez dolarového lákadla., jak to bude vypadat zítra – při otevřeném mistrovství Evropy?
Celkem snadno jsem našel start plavání – betonový sešup, něco jako když zaplaví silnici. Ale ty vlny!! Nejméně 30 cm! V těch vlnách budu mít vůbec starost se udržet nad hladinou, natož plavat dopředu. A dodržet limit 2:15 hodin! Pokud ovšem mě vůbec pustí na start. Sice jsem určité pochybnosti měl, ale spíše jsem věřil, že pochopí chudého Čecha. Co se týče vzdálenosti jsem nebyl ovšem zas tak nic výjimečného, když do Säteru vážili cestu až z Nového Zélandu a o Americe nemluvím. Bylo to otevřené Mistrovství Evropy. Trošku mě uklidnilo, když jsem spatřil na břehu Ljusternu v řadě vlajek tu naši s modrým klínem a pěnou nahoře. Pokud mě nepustí. pak by ji tam měli zbytečně! Stejně jako tu Bulharskou – nikdo z Bulharska nepřijel. Byl jsem vedle dvou Poláků a jednoho Slováka – Miroslava Ríčányho z Piešťan – jediným zástupcem socialistického bloku. Později jsem zjistil, že Ričány nebyl a Mirek Mizera z Polska byl sám. Byli jsme tedy z Východu pouze dva.

Takže ty vlny. Fotil jsem je ze všech možných úhlů, abych později mohl dokumentovat, proč zítra nedokončím.  A to hned díky první disciplíně. Skutečně při pohledu na hrbolaté jezero mi do zpěvu nebylo. Sledoval jsem běhající závodníky až jsem se dostal na stadion Idrottsplats. Malý útulný travnatý stadiónek se čtyřproudovou běžeckou drahou – snad antukou – a tribuna PLNÁ diváků!! Opět reklamy, hydraulická výsuvná věž s televizní kamerou a řada státních vlajek včetně té československé. Bylo půl druhé a já se vydal zpět k registraci, abych se dozvěděl o svém osudu. Blonďák mi s úsměvem podal tašku a vše bylo ok!

Plnoštíhlá dívka, přesně můj typ, která mě na počátku tak vehementně vítala, mi ukázala cedulku, díky které si mohu nacpat břich. Co mi v tu chvíli chybělo? Po všem tom běhání za doložkou, po dobrodružném cestování s kolem pod paží a baťohem na zádech, jsem byl řádným účastníkem Mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu! Hurrá!

Ubytovali mě v bezhvězdičkovém hotelu – ve školní třídě. Nespal jsem sice v mnohahvězdičkovém hotelu jako Američani, ale měl jsem to kousek na start. Něco za něco. Na parkety jsem rozprostřel balící papír, který jsem našel na chodbě a jako přikrývku jsem hodlal využít prostěradlo, ve kterém jsem si přivezl z Prahy svoje kolo. Pak se na papíru objevila žíněnka a rázem moje šance na přežití vzrostly.
Jal jsem studovat třístránkový elaborát popsaný zítřejším programem. Bylo tam vše. A rozdělené na minuty. Byl tam popis občerstvovacích stanic: banány, voda, sportdrink, housky, pepsi – nemyslil jsem si, že bych měl zítra hlad. Už jen kvůli tak bohaté tabuli, bych měl to plavání dokončit v limitu. Do 16 hodin jsem musel odevzdat swiming and cycyling bags. Nastrkal jsem potřebné do igelitových pytlů označených číslem 148 – stejné číslo jako jsem měl při I. Mistrovství ČSSR v Plzni v roce 1983 > snad to je dobré znamení!

Kontrola reklam na mých svršcích proběhla hladce až na čepičku „favorit“! Je to reklama, nebo to není reklama? Nakonec prošla i ta! Později jsem si uvědomil, že montážní klíče a náhradní součástky ke kolu bych měl vložit do running Bagu a tak jsem se jal vyjednávat, aby mi našli můj běhací igeliťák. Nejprve jsm se nemohli dohodnout, ale nakonec: „No problem“ a můj running bag byl na světě. Nyní již  s podstatně lepší náladou jsem se šel provětrat na břeh jezera Ljustern. Tam mě našel Fin, který se mnou bydlil ve třídě a pozval mě na projížďku autem pro trase cyklistické časovky. V autě kromě dvou Finů seděl ještě Švýcar a pochopitelně moje maličkost. Bylo to pěkné, ale mě se chtělo strašně spát. Silou vůle jsem se držel, abych nezačal v autě chrápat. Ono těch 70 kilometrů trvalo dvě hodiny a mě dělaly starosti hlavně křižovatky. „To bude bez problémů,“ odtušil můj finský přítel. Šel jsem tedy na večeři. Odevzdám lístek a koukám, kde je fronta. Na můj dotaz se u vstupního stolečku tvářili nechápavě a tak jsem pokračoval: dva nerez stoly s vanami plnými brambor, omáček, špaget, masa, salátů. Dále pivo, mléko, džus, všeho kolik unesu. Říkal jsem si, čemu se Čecháčku divíš? Vždyť jsi ve Švédsku. Kde jinde by měly být švédské stoly! A tak jsem jedl. A znova a ještě jednou. Od večeře jsem se odvalil. Na ráno jsem si připravil iontový nápoj a spokojeně zalehl. Jen ty vlny…
6 hodin ráno. Popadl jsem plavky, kolo a foťák a vyrazil k jezeru. Od školy, kde jsem spal, to bylo kolem dvouset metrů. Na břehu jezera byl barevnými fáborky vyznačen prostor, který bude 25 minut před startem uzavřen. Nechal jsem si na ruce a nohy namalovat svoje číslo – mimochodem nemohl jsem ho smýt dlouho po závodě. Na stojánek jsem pověsil kolo a zíral jsem: disková kola, kozy (cyklistické, pochopitelně), no zkrátka a dobře můj favorit se asi v té nóbl společnosti zpotil. Ještě, že jsem měl středové složení Walter, vždyť s klínky jsem mohl jít přímo do muzea. Jo a ještě jsem se nezmínil, že v sobotu večer před závodem si nechal ve stánku Rooths Cykle o Sport nechal seřídit svého miláčka.

S pochopením se usmívali nad značkou „favorit“ a druhý den mi vehementně fandili. Fotil jsem, neboť jsem tušil, že později na to nebudu mít náladu. Přinutil jsem jednoho diváka, aby zmáčkl několik záběrů při plavání. Slovo dalo slovo a domluvil jsme se, že má na starosti ubytování – zkrátka školník – a , že je to on, kdo mi do třídy dovlekl žíněnku. Náhoda. Pak nás oddělili od diváků a já nervózně přecházel v ohrazeném prostoru v očekávání věcí příštích. Za 15 minut mělo být odstartováno II. mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu, kvůli kterému jsem prožil tolik nerváků, kvůli kterému jsem si při chození po úřadech namohl tříslo, závod který se mi v červnu zdálo vzdálenější než v lednu. Prostě za malou chvíli se měla stát skutečností moje první a také a si moje poslední účast na Evropském šampionátu. Tam, kam jsem se nikdy nedostal s lehkou atletikou, tam jsem se dostal s triatlonem – Železným mužem. Přesto atletice musím poděkovat. Za kondici, kterou mi proběhaná léta věnovala a která mi umožnila už několik úspěšných startů v tolik diskutovaném, kontroverzním Železném muži. Měl jsem před sebou vrchol sportovní kariéry a bylo mi fajn. Jak byl Säter daleko v pátek ve 23 hodin, když jsem se loučil před naším domem v Praze na Novodvorské, jak jsem byl utahaný v 1 hodinu ráno v Haselholmu na nádraží, jak to bylo všechno neskutečné a přece to byla pravda – za deset minut bude odstartováno. Po boku Dave Scotta, Scotta Tinleye, Scotta Moliny, Erin Bakerové a dalších chci absolvovat svého sedmého Železného muže, prvního v zahraničí a hned v kapitalistické cizině.

Dlužno říci, že jména soupeřů mi tehdy neříkala zhola nic.

Jo a hladina jezera Ljustern byla jako zrcadlo!

Hodnocení: