Prvni doušky (švédského vzduchu) - Staré pověsti triatlonové, květen 2007

2.05.2007 -
Nějak jsem si nedokázal uvědomit, že jsem skutečně v zemi, kde chci pozítří absolvovat mistrovství Evropy. Na trajektu, když jsem se díval jak příď rozřezává moře, bylo mi všelijak z toho, co mě asi čeká, kam se to vlastně hrnu, jak to všechno dopadne. Najednou jsem v Treleborgu na nádraží, vedle mladík v posunovačské uniformě ne nepodobné naším počišťovačům (jasně oranžová barva), zřejmě Švéd, také kdo jiný když jsme ve Švédsku, celkem suverénně dělá, to co má, prostě žádné stávky, demonstrace, gangsteři, feťáci.
V dálce svítí světla přístavu, přišla švédská celnice, vybrala ode všech pasy, za chvíli je přinesla orazítkované. Kde je pozornost našich orgánů: zkoumavý pohled pas-majitel, pas-majitel, pas-majitel atd. Podvečer trochu jsem už trochu unaven, takže nějaké mimořádné dojmy nenastoupily. Jedeme a já se snažím z cestujících vymámit podrobnosti přestupu v Mälmo. Vedle mne sedící dvojice ovládá angličtinu podstatně lépe nežli já a tak jak moje přání, tak  jejich odpovědi se míjejí účinkem. Nějaký oražený chlapec veze se bou kytku v květináči, kromě spousty jiných tlumoků. Ovšem maďarskou panímámu, která měla cestou z Berlína zhruba patnáct tašek, kterými úspěšně blokovala jedny dveře vagónu, tak tu nepřekonal. Také zmizel kluk, který mě ztrpčoval cestování mohutným rádiem, kterým chytal i Američany na měsíci. Konverzace tedy vázla, až se ozval děda sedící v koutě: „Také jedu do Stockholmu a v Mälmo přestupuji.“ Z toho, že jsem mu dobře rozuměl, jsem bystře odhadl, že jde o Čecha. Byl z Brna a když je mu řekl, co hodlám v nejbližších dnech podnikat, vytáhl brněnský večerník s článkem Ivo Douška o brněnských Železných mužích. Prostě triatlon není neznámý pojem ani ve vlaku Treleborg – Mälmo.

Pravdou je, že dobrý muž mluvil hned o dvou vlacích do Stockholmu. Nějak jsem pochopil, že ten, který z Mälmo vyrazí později, bude ve Stockholmu dříve. No budiž. Budu se řídit podle brňáka, neboť není ve Švédsku poprvé a umí dobře německy.

Stále jsme v německém vlaku a brzdíme v Mälmo. Je večer. Nádraží v Mälmo je, podle starého pána, něco na způsob nádraží Praha Střed, dříve Masarykovo a dnes Masarykovo – není průjezdní. Vyskočili jsme s kufry, já s krosnou a bílým prostěradlem – svérázným to cestovním vakem na kolo a prchali na další perón. Podchodem – pochopitelně. První krkoky na kapitalistické půdě: žádný rozdíl – zatím. V ústí nástupiště, kde čekal vlak do Stockholmu stojí dva pečlivě upravení průvodčí. Starý pán zahájil konverzaci v jazyce německém a výsledek je ten, že buď zaplatíme 65 SWE a pojedeme do Stockholmu lůžkovým vlakem hned a nebo budeme čekat. Ovšem na co? Později se situace vyjasnila a můžeme prý pokračovat na nástupišti stojícím vlakem s tím, že v Haselholmu (asi 100 km od Mälmo) přestoupíme na další vlak přímo do Stockholmu. Švédský vlak: dvě řady párů sedadel (sklopných) s podhlavníkem. U vchodu odkládací prostor  na velká zavazadla a otevřený šatník s ramínky (!!). Karafa s vodou a umělohmotnými kelímky (to nemáme ani dnes po 18 letech budování kapitalismu). Záchod perfektní! Jestli se někdy říká, že by se z mísy dalo jíst, tak to právě platí o švédském vlaku. Na chodbičce – kobereček! Üzkostlivě čistých oken jsem si všiml později – když jsem cestoval ve dne. Nyní bylo 11 hodin večer a my uháněli švédskou tmou do Hasselholmu. U každého sedadla časopis s mapou, ze které bylo jasné kterými stanicemi – městy projíždíme. 12 hodin – půlnoc a my vystupujeme v Hasselholmu. Krosna, kolo a já. Prší! To je ale překvapení. Na nástupišti bude se starým pánem čekat do 1 hodiny ráno. To už je sobota a já mám zítra nastoupit k závodu, o kterém se říká, že ho zvládnou jen mimořádně disponovaní jedinci. Tam na nádraží v Hasselholmu jsem chtěl jediné, být někde v posteli a spát…Zatím starý pán vypravoval, jak jsou špatné švédské uzeniny: „Vezu si tři šišky Vysočiny!“ Já hlupák, řídě se instrukcemi švédského konzulátu v Praze, si vezu jen půl šišky a ostatní doháním půkilovými konzervami. Chybami se člověk učí. Modrý salónek, Nobelova cena, bible Kralická v Upsale, jsou sice zajímavé, ale pro mě v dané chvíli málo užitečné. Konečně skřípění brzd a vlak do Srockholmu brzdí přímo před námi. Ve vlaku jsme sami a žádnou místenku po nás nikdo nechce. Starý pán tvrdí, že kdykoli jel ze Švédska do Prahy, nikdy žádnou místenku neměl a to ani z Berlína. Stačí prý ostré lokty. Naposledy byl ve Stockholmu před dvanácti roky…Snad jezdil z Berlína při jiné příležitosti a nebo hodně pamatuje.

 Úlevou sedám na sedadlo, sklápím do spací polohy a okamžitě spím. Vlak jede tak, že ho není vůbec slyšet.To neříkám já, ale to říkal můj známý soused. Spíš bylo slyšet mě. Skutečně IC (Inter City) vlaky jezdí jako na vzduchovém polštáři. V sedadle se jen mírně pohupujete. Probudil jsem se až na okraji Stockholmu. Hlavní město mě vítalo trochu zamračeným pohledem a pak mi zamávala stockholmská radnice zrcadlící se v mořském zálivu. tam někde předávají Nobelovu cenu. S věrným Brňákem jsme se rozloučili na Centrálním nádraží a já se vdal hledat spoj do Säteru. Bylo mi celkem radostno, neboť jsem věděl, že do Säteru mi toho jezdí hodně. Bylo 7:30 a tak jsem měl čas.Přistál jsem o půl hodiny dříve oproti plánu. Nicméně ani v Praze ani vBerlíně mě neprozradili, že v sobotu jezdí z Mälmo do Stockholmu pouze lůžkové vlaky a to jsem na pražských informacích byl posledních čtrbáct dní jako doma. faktem je, že jejich služby byly zdarma.takže co byl vlastně chtěl?

Popadl jsem kolo, krosnu na záda a jal se hledat příslušný perón. Je jich na Centrálním nádraží ve Stockholmu hodně přes dvacet. Perfektní označení, perfektní světelné informace a hned jsem věděl, že  z koleje č. 17 jede v 8:37 hodin vlak doo Falunu, což je můj směr. Od Zuzany, spolužačky manželky, jsem zatím nikoho neviděl a tak jsem si řekl, že na mě zkrátka nečekali. Hrnu se na peron a najednou …Janko se Zuzanou – dcerou. Hned mě nechali zavolat Zuzaně – mámě a bylo mi hej. Přijedu v pondělí a zavolám Zuzaně domů. Přijdou si pro mě na nádraží. Teď už  šlo všechno jako na drátku. Cestovat s kolem ač zabaleném v prostěradle, ale švédským vlakem, bylo bez jakýkoli problémů. Kolo odpočívalo v „šatně“ a já v pohodlném křesle. Místenky netřeba a tak jsem pozoroval spěchající krajinu. Vlak jel klidně a tak jsem mohl za jízdy psát. Upsala, Avesta a po dvoustech kilometrech se přiblížil cíl mého putování Säter! Je 10 hodin 57 minut a já vystupuji v dějišti II. otevřeného mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu!

Trochu mě zklamalo, že na nádraží nevlají vlajky a ani žádný plakát nevítá účastníky mistrovství. Nádraží v Säteru je menší než v Čáslavi, spíše se blíží nádraží v Horkách-Potěhách. Dva perony. malá budova s nápisem Säter bílými písmeny na modrém pozadí. Ale ta čistota. Jako když jsem vystoupil v parku. Všude květiny, vlaječky, všechno tak nějak sytě barevné. Barvy mě ostatně pronásledovaly během celého dalšího pobytu ve Švédsku. Jako kdyby před nádražím byl vzduch průzračnější, všechno jako v barevném filmu. Vytáhl jsem kolo před nádraží a jal se ho soukat z prostěradla. Pak jsem ho složil a šel se vyfotografovat, za což ještě dnes děkuji neznámé švédské dámě. Krosnu na záda, kolo do ruky a mapu před oči. První dotaz bodrému švédovi mi mnoho neprozradil. Klockarskolan mu i mě mnoho neříkalo. Naštěstí jsem porozuměl plánku, který jsem objevil, který jsem objevil pod přikrývkou den před odjezdem – že by tam byl ukryt před dětmi? a tak jsem se vydal napříč Säterem. Stále jsem si připadal jak v barevném filmu. Květinky, trávníčky, vlajky, zápaďácké reklamy. To bychom u nás nedovolili. Oni mohou – vždyť jsou na „západě“. Svědectvím úžasné čistoty a pořádku budiž příhoda, která se mis stala hned při prvním dotyku s půdou v Säteru. Sestavoval jsem kolo a upadl mi do trávy šroubek – co říkám šroubeček. V naší krásné, leč špinavé vlasti by byl takový závitníček navždy ztracen.Ne tak v Säteru. Trávník byl jako podle pravítka a byl snad ošetřen vysavačem. Prostě šroubek jsem našel okamžitě. To mě upokojilo. V takovém pořádku bych se ztratit neměl, i když jsem byl zvyklý na něco jiného. Nicméně za fakulty, kde byla dorozumívacím jazykem matematika mi něco zůstalo  Právě přechod do praxe – to byla rána Všude bordel, nepořádek, termíny nikoho nezajímají, objednávky se nevyřizují…. skutečně praxe s velkým „P“. Tady jsem se na chvíli vrátil do dob studií. Kvalitně označené ulice, což jsem ocenil i později ve Stockholmu. Brzy jsem byl před školou pavilónového typu se spoustou stojánků na kola. Ty tam nebyly pro závodníky, ale pro žáky. Za oknem se usmíval plakát mistrovství, stejný jako mi mával, když se mi podařilo přejít ulici v Säteru na správnou stranu. Červený s plavcem a běžci v pozadí. Plavec měl samozřejmě knírek. Pár těch plakátů mám doma. A už stojím v místnosti „Registracion“ a po představení mě usměvavá Švédka vítá hlasitým: „Thank you, thank you!“ Pokračování konverzace už nebylo tak srdečné, neboť z ní vyplývalo, že bych měl zaplatit 270 SWE startovného a o stravném ani nemluvě. Tak to jsem právě čekal. Vašek Vítovec se někde mezi Montrealem a New Yorkem dává do nosu za peníze Mírového výboru a já se mám nyní pořadatelům chlubit, že všechny moje peníze nestačí ani na polovinu startovného. V duchu jsem Vaška mírně proklel, ale pak jsem si řekl, zaplať pánbůh, že jsem vůbec tady: „I have no money!“ byla moje stručná odpověď. S blonďákem jsme se dohodli, že přijdu ve 2 hodiny a to už tam bude šéf a ten rozhodne. Vzal jsem foťák, doklady, které jsem nepustil od sebe ani na krok, a šel se podívat po Säteru.

Hodnocení:
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
Start - Staré pověsti triatlonové červen 07
Přečteno 357x

Komentáře

RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
28.3.24Olympijský šermíř Beran ocenil železnou ženu z Havaje. Stala se sportovcem roku Prahy 14
20.3.24Ironman nedávno aktualizoval svá pravidla, přinášející několik významných změn.
11.3.24Dominance Ditleva a Lee zahájila éru T100 v Miami
2.3.24McKenna a Sodaro ovládli Ironman Nový Zéland
19.2.24Dříve stačilo do tepla jen jezdit a dnes by tam triatlonista pomalu měl bydlet celou zimu, říká Pavel Wohl
6.2.24Mistrovství světa Ironman 70.3 pro rok 2025 míří do Marbelly ve Španělsku
27.1.24Triatlonová komunita není aktuálně úplně kompaktní, rád bych naše prostředí více spojil, říká Petr Soukup
21.1.24Skvělé, že někteří profíci dají nahlédnout, jak trénují, říká Roman Procházka
10.1.24Luxusní kola si své zákazníky vždy najdou, říká mechanik Michal Kohoutek.
21.12.23Mým snem je účast na největším sportovním svátku světa, říká Tereza Zimovjanová