Psal se rok 1844 a v Anglii patřilo plavání mezi velice populární sporty, v němž preferovaným plaveckým způsobem byly „prsa“. Byli tudíž velice šokováni technikou, kterou jim duo severoamerických Indiánů na exhibici pořádané Anglickou plaveckou společností předvedlo.

Jeden z přihlížejících diváků charakterizoval provedení jejich techniky jako velice zvláštní a neevropské. Dále poznamenal: „Tito Indiáni mlátí rukama do vody takovým způsobem, že to připomíná otáčení lopatek vodního mlýna, a když k tomu přidáme jejich způsob dýchání a kop nohou, tak vypadají jako vodní šašci.“

Ačkoliv byl plavecký styl Létajícího Racka a Tobaka  evidentně rychlejší než tehdejší prsařská technika gentlemanů, konzervativní Britové přesto trvali na svém a vůbec se z indiánské techniky nepoučili.

Přesně 40 let po předvedení indiánského čísla se s velikým ohlasem představuje nová plavecká technika pod názvem kraul. Pro závodní plavání to byla technická revoluce, která začala měnit časové limity tehdejších i dnešních rekordů. Plavání však do té doby prošlo zajímavým vývojem.

Kraul a čubička v historii
Ponoříme-li se hluboko do minulosti, zjistíme, že technika kraulu je již několik století stará. Domorodí obyvatelé žijící na pobřeží Severní Ameriky, Západní Afriky a některých tichomořských ostrovů používali kraul po generace, zatímco Evropané omezovali své znalosti na plavání buď v poloze na prsou anebo na boku. Abychom Evropanům nekřivdili, musíme dodat, že v minulosti s úspěchem napodobovali plavání zvířat, z čehož vznikla v současnosti všem známá čubička. Ačkoliv toto čtyřkončetinové hrabání je pro zvířata přirozené, pro člověka představovalo únavný a velice neúčinný způsob přepravy z jednoho břehu řeky na druhý.

Mozaiky a kresby z raného období Středního Východu znázorňují čubičkou plavajícího muže úplně stejně jako mozaiky ve starých Pompejích. I když plavání nebylo zahrnuto do Olympijských her starého Řecka, přesto se mu Řekové učili a měli je ve velké úctě. Pro dokreslení tohoto tvrzení můžeme dodat, že pro tehdejšího muže bylo doslova urážkou, jestliže ho někdo osočil z neznalosti plavání a běhání. Platón dokonce pokládal muže, kteří neumí plavat, za nevzdělance.

Informace o dávných plavcích nebo plavajících bozích, kteří se nějakým hrdinským činem zapsali do historie, můžeme nalézt ve starých rukopisech již zaniklých království a civilizací. Na zdech domu v Teotihuacanu blízko Mexiko City je například originálním způsobem zachycena kresba plavajícího muže (boha vody). Výbornými plavci byli i Julius César a francouzský král Ludvík XI, který plaval pravidelně v Seině.

Začátky závodního plavání v Anglii
Počátek regulérních plaveckých závodů se datuje do roku 1837. Pořádala je Anglická plavecká společnost v Londýně, která měla k dispozici šest plaveckých bazénů. S organizací těchto závodů stoupala i obliba plavání, což vedlo ke stavbě dalších bazénů. Se zvětšující se popularitou plavání vznikl v roce 1880 i nový Anglický amatérský plavecký svaz, který nahradil Anglickou plaveckou společnost, a měl v té době přes 300 členů.

Z úvodu tohoto článku již víme, že Rackova a Tobakova technika větrného mlýna neudělala na milovníky tehdejší „prsařské techniky“ příliš velký dojem. Stále trvali na záběrech pažemi pod vodou v koordinaci se záběrem dolních končetin, napodobujícím pohyb nohou žab.

La Manche
V době, kdy extrémní vytrvalostní výkony byly ceněny více než závody s časem a kdy jakákoliv vzdálenost vybízela k hrdinskému činu, se 24. srpna roku 1875 anglický kapitán Matthew Webb rozhodl, že přeplave kanál La Manche. Kapitán Webb vstoupil do vody v Doveru na anglické straně a po 21 hodinách a 45 minutách dosáhl francouzského břehu v okolí mysu Gris Nez. Stal se tak prvním mužem, který zdolal Lamanšský kanál plaveckým způsobem prsa.