Triatlonu se nebojí obětovat vše!!!

Na jaře jsi měla zranění, které tě limitovalo v tréninku. Můžeme se k tomuto nepříjemnému okamžiku vrátit? Jak se vše událo?
Vždy jsem si myslela, že čím víc budu trénovat, tím budou mé výkony lepší, ale pravda je někde úplně jinde. Tenkrát jsem si myslela, že se mě zranění příliš netýkají, ale skutečnost je jiná. Po čtyři měsíce jsem řešila únavovou zlomeninu a ne a ne se vrátit k tréninku. První klus jsem zkoušela až začátkem dubna po písečné pláži na Mallorce, ale stále jsem cítila, že to ještě není úplně v pořádku. Hodně jsem tenkrát jezdila na kole a i proto jsem se rozhodla zůstat na soustředění déle. V České republice panovala ještě zima, tak proč nevyužít možnost jezdit na kole v krásném prostředí a teple. Na Mallorce se tenkrát pořádal cyklistický závod na 32km. Bylo to zajímavé kritérium, kterého se účastnil například i Filip Ospalý. Na startu nás bylo poměrně dost a hned v první zatáčce došlo k hromadnému pádu. Bylo pro mě nemyslitelné závod vzdát, a tak jsem pokračovala. Cítila jsem bolest v pravém lokti, ale místo pomyšlení na ukončení závodu, se mi v hlavě proháněly myšlenky, jak zvládnu s naraženou rukou plavecký trénink… Posledních 10km jsem ani nedokázala udržet lahev s pitím, natož se snad z ní napít. Závod jsem sice vyhrála, ale následujících 5 týdnu bylo o zábavu postaráno. Zlomenina loktu vyžadovala sádru a naprostý klid. Krásné prostředí Malorky jsem nakonec vyměnila za stacionární trenažer postavený na sluníčku. Na druhou stranu jsem alespoň doléčila nohu a mohla v polovině května, začít přípravu na blížící se sezónu :-)

Dostala ses i přesto všechno do skvělé formy, jak jsi spokojená s výkony?
Po takovém výpadku si cením každého povedeného závodu. Neměla jsem žádné tréninkové objemy a přesto se mi docela dařilo. V tomto směru to byla těžká sezóna o neustálých začátcích. Ale jsem spokojená – kdo by taky nebyl:-)

Okusila jsi i závod SP v Koreji, jak hodnotíš svůj výkon a tuto událost?
Největší jakou jsem doposud měla. Samozřejmě jsem doufala v mnohem lepší průběh závodu, ale  o to větší mám motivaci se do Koreji podívat i v příštím roce. Člověk se na závod musí umět podívat i z jiné stránky. Poznala jsem budoucí soupeřky, nebojím se již sama cestovat, zažila jsem atmosféru světového poháru a to ani nemluvím o krásných zážitcích spojených se závody… Věřím, že jednou tyto zkušenosti dokážu správně zužitkovat…

Změnila jsi trenéra, jaký byl hlavní impuls k tomuto kroku? Bylo to těžké rozhodnutí?
Poprvé jsem se setkala s trenérem, kterého zajímá naprosto všechno o svých svěřencích. Bylo pro mě příjemným překvapením, jak s každým z nich rozmlouvá a řeší sebemenší detail v tréninku. Najednou jsem prostě měla pocit, že by to byl přesně ten trenér, kterého hledám.
Musím ale přiznat, že společně s rozhodnutím jít na školu do Bratislavy, to bylo nejtěžší rozhodnutí, které jsem doposud udělala. Ale teď jsem šťastná a můžu se konečně věnovat tomu, co mě baví…

Kdo je nyní tvůj trenér, jak jsi s ním spokojená? Čím tě oslovil?
Slovenský trenér Marián Horínek. Je to trenér, kterému naprosto důvěřuji. Má u mě autoritu a vážím si toho, že s ním mohu spolupracovat. Je to jeden z mála triatlonových trenérů, kteří pro sport obětují maximum. Dovolila bych si ještě zmínit dvě jména, bez kterých si rovněž nedovedu představit zimní přípravu, a to: Vladimír Vágner a David Skoumal. Oba dva rozumí kondiční přípravě, a to především v posilovně. No a tento trojúhelník tvoří ono zmiňované perfektní zázemí, které zde mám:-)

Nyní studuješ školu v Bratislavě, můžeš prozradit jakou? Daří se ti skloubit školu a trénink?
Studuji na Sportovní fakultě a neměnila bych za jinou školu. Mám všechna sportoviště na jednom místě a hlavně dělám, co mě baví. Mám zde dokonce možnost spolupracovat s postiženými sportovci a to je něco, co bych chtěla dělat i v daleké budoucnosti.

Jaké jsou tvé tréninkové podmínky? Trénuješ s Realiz týmem?
Každý člen Realiz teamu, mi v některém období mé přípravy, dokáže pomoci v tréninku. Poprvé mám pocit, že mají tréninky určitý řád a strukturu. Naučila jsem se, že se nesmím přizpůsobovat okolí a velmi si cením podmínek, které zde mám. Přemýšlím, jaké negativum bych vlastně našla, či co by se zde dalo vylepšit. Opravdu nevím… Snad jen pro mé neustálé problémy s kotníky, bych ráda přidala více regenerace, ale nemůžu si stěžovat. Masáže mám pravidelně, elektroléčbu mám kdykoli k dispozici, takže těžko říct, co mi chybí:-)

Jaké jsou tvé ambice na příští rok?
Ambicí je spousta, ale konečně cítím, že je něco jinak než v předešlých třech sezónách. Hlava je nejsilnější a nejkomplikovanější článek, kterou sportovec může mít. Když nad ní ale dokážete zvítězit,  tak máte nejtěžší krok již za sebou…

Přestoupila jsi do Realiz týmu?  Jak jsou spokojeni s tvým přístupem?
Nevím, zda jsou slova o přestupu úplně přesná, ale je pravdou, že příprava spočívá výhradně v prostředí Realiz teamu. S hodnocením mého přístupu to je složité. Mám dost komplikovanou povahu a občas vznikají kvůli tomu problémy ve vzájemné komunikaci. Jak jsem řekla-hlava je těžký soupeř…

Jak usilovně trénuješ v tomto období?
Netrénuji moc. Není kam spěchat. Naučila jsem se, že mi nic neuteče a  je třeba přemýšlet o tréninku a o svých pocitech při něm. To z velké části postrádám téměř u všech českých triatletů. Tréninkový plán není plán, pokud nelze změnit.

Krátký pohled autora:
Tereza je skutečný dříč. Jako akvabela byla zvyklá na extrémní tréninkové dávky a tento zvyk si přinesla i do triatlonu. Za tak krátký čas co v triatlonu působí má na svém kontě již řadu zranění, ale v tréninku nepolevuje. Pokud však dokáže “ukočírovat“ svou hlavu, má nakročeno ke skvělé budoucnosti. Oproti jiným závodnicím v ČR se Tereza nebojí triatlonu obětovat značné úsilí a podřídit mu veškerý svůj život. Je u ní velmi sympatické a odvážné, že se nebojí mířit vysoko. Buď to vyjde, anebo ne. Právě takto se rodí skutečné šampiónky…

Hodnocení: