Naše šance pro účast na OH v Tokiu vede přes štafety, říká kouč repre Lukáš Vrobel
Jaká byla pro tebe sezona 2020?
Improvizační. Do února běželo vše, jak mělo, včetně soustředění na Kanárských ostrovech. Po návratu začaly komplikace, spojené s covidem. Karantény, omezení, rušené závody, včetně obou ME (OH i sprint distance), na poslední chvíli ohlašované statuty závodů, včetně MS atd. Na to všechno nešlo reagovat jinak, než maximální improvizací.
Jaké byly ještě další nečekané změny plánů?
Něco se muselo rušit úplně, jako třeba druhé jarní soustředění na Malorce. Něco přesunout, jako třeba vysokohorské soustředění v Livignu. Příprava se upravovala neustále, protože o zrušení ME se rozhodlo na poslední chvíli. O tom, že z WTS Hamburk bude MS, jsme se dozvěděli 10 dní předem. ITU dokonce vytvořili žebříček a soutěž ,,improvizovaného seriálu pro rok 2020,, dokonce tak, že některé závody se tam zařadily zpětně. Takže to byl jeden velký chaos.
Některá soustředění se naštěstí uskutečnila. Podařilo se odtrénovat všechno, co jsi chtěl?
Jak jsem říkal, do února bylo vše v pohodě. Každý měsíc máme kratší sraz nebo soustředění, kterým začínáme nové tréninkové období, kde sportovce seznamujeme a učíme věcem, které chceme, aby v daném období zvládli a trénovali. Posledním kempem bylo již zmíněné objemové soustředění na Kanárských ostrovech. Pak začala jarní omezení, kdy jsme společně pracovali zejména na plavání v podolském bazénu, který byl na dlouho jediným otevřeným bazénem v ČR, ale bohužel jsme zde měli prostor jen pro 8 sportovců. V létě to dlouho vypadalo, že se uskuteční ME, a proto jsme směrem k němu směřovali přípravu, včetně vysokohorského soustředění v italském Livignu.
Pár závodů domácího poháru i těch mezinárodních se přeci jen podařilo uskutečnit. Jak hodnotí výsledky a výkony svých repre svěřenců?
Nejvíce mě zaujal výkonnostní progres u Terezy Zimovjanové. Dlouhodobě víme o jejím mimořádném potenciálu, který ale nebyl zatím zcela naplněn. Po návratu z USA ale Tereza začala pilně pracovat. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat a ona vyletěla tam, kam patří - dokladem je výborné 11. místo na SP Valencie a především její výkon na MS štafet, kdy předávala po prvním úseku v kontaktu s medailovými pozicemi. Obrovský potenciál ukázal také Radim Grebík - vítězství v závodech ČP včetně MČR sprint TT v Brně mezi dospělými a EP juniorů v Polském Olsztyne, Potěšily mě také výkony Honzy Volára, který dokázal překonat některé limitující faktory a jeho výkonnost je mnohem stabilnější, i když v druhé půlce sezony už to nebylo tak dobré jako v té první. Radost mi udělal také výsledek Petry Kuříkové na SP v Karlových Varech, kterým potvrdila, že dlouhodobě pokračuje zlepšování její výkonnosti. Velký progres, zejména v cyklistice zaznamenala také |veta Fairaislová, což potvrdila na velmi kvalitně obsazeném ČP v Račicích. Bohužel ze zdravotních důvodů vypadla z celé druhé poloviny sezony, kam celá příprava směřovala. Bohužel úplně ono to letos nebylo u naší dlouhodobě nejlepší závodnice Venduly Frintové, což byl výsledek nemožnosti kvalitního tréninku s její skupinou kvůli covidu. Věřím, že po návratu k normálu se tam vrátí i její výsledky. Většina ostatních tak nějak byla plus mínus na svém standardu. Covid navíc silně prověřil motivaci sportovců a některé slabší kousky jako třeba Jakub Powada ukončili své působení ve vrcholovém triatlonu.
Dá se po této specifické sezoně za přemýšlet, kde jsou dlouhodobé nedostatky a rezervy u výkonů našich triatlonových reprezentantů?
Co se týká covidu, tak se ukázalo, jak důležitá je vnitřní motivace každého jednotlivce a bohužel se ukázalo, že ne všichni jsou schopni na sobě pracovat na hranici svých možností, což je základní podmínkou úspěchu v tak konkurenčním prostředí, jakým je vrcholový sport v mezinárodní konkurenci. Schopnost tvrdě pracovat na úkor osobního komfortu, považuji u současné generace za největší překážku. V tom, aby mohli konkurovat výsledkům nedávné minulosti, jaké podávali Honza Řehula, Martin Krňávek, Filip Ospalý či v současnosti Vendula Frintová. Nicméně u některých mladých závodníků vidím potenciál. To se zase zlomí a tito sportovci pošlou výsledky českého triatlonu tam, kam patří. Pokud jde o rezervy výkonové, tak jsou to jednoznačně silově-vytrvalostní parametry. Světový triatlon se mění, ti nejlepší se snaží najit něco, čím soupeře mohou překonat. V posledních letech je vidět, zejména v ženském triatlonu, obrovský posun v silové složce výkonu. To se nejvíce projevilo v plavecké a cyklistické části a stará škola s elitními běžkyněmi pak bojuje nejlépe o 10.místo na závodech WTS. U mužů je to nejvíce vidět v cyklistice, kde to zejména norští závodníci posunuli úplně někam jinam, než se závodilo před deseti lety. Také nové distance v super sprintu v tomto ohledu přinášejí extrémně vyšší nároky.
Na čem tedy budete chtít nejvíc pracovat?
V podstatě jsem na to odpověděl v minulé otázce. Takže právě silový trénink měl být letos tou největší změnou, bohužel kvůli tolikrát zmiňované pandemii se toho nepodařilo odpracovat dostatek. Navíc v podstatě nikdo ze současných závodníků ve své kariéře vůbec neprošel silovým tréninkem. Pro skoro všechny je silový trénink jen kompenzačním tréninkem. V tomto ohledu musíme vnímaní trenérské triatlonové obce změnit, jinak svět nedoženeme. Základy se ale musí budovat již od mládeže, protože jde o dlouhodobý proces, kdy musíte projít mnoha fázemi, aby vám to více neublížilo, než pomohlo.
Jaký je tvůj postoj k podpoře a spolupráci ze strany ČTA?
Myslím, že v rámci možností dělá maximum. Sportovci mají určitě dobrou podporu, vzhledem k jejich výkonnosti. V zahraničí, kde je triatlon na špici je podpora, zázemí a servis na vyšší úrovni pro ty nejlepší, ale na druhou stranu závodníci na úrovni našich reprezentantů, když nepočítám naše dvě nejlepší ženy, nedostanou v podstatě ani dresy. Takže musíme jít cestou ,,ping pongu,, - udělat lepší výsledky - díky nim získat lepší podmínky, které povedou k lepším výsledkům, a tak pořád dokola až se dostaneme na úroveň jako v těch nejvyspělejších zemích. Nikdo nemůže čekat, že to přijde zadarmo.
Jak vidíš šance a naděje ohledně české účasti na olympijském triatlonovém závodě příští rok?
Tak u holek je to v podstatě hotové, tam bychom měli mít dvě závodnice jisté. Tři účastníky mohou mít pouze země, které mají tři závodníky v první třicítce OH rankingu, což je opravdu v silách jen těch největších zemí, které můžeme považovat za velmoci jako Francie, Španělsko, GB či USA. Co se týče mužů, tak tam už na OH vede cesta jedině přes úspěšnou kvalifikaci štafetového týmu. Teď je to o jediném kvalifikačním závodě, ale bohužel ještě dnes nevíme, kdy a kde se bude konat. K tomuto závodu má směřovat celá příprava. ITU v tomto ohledu hodně selhává, stejně tak se ještě neví, kdy a za jakých podmínek budou spuštěny, respektive restartovány nominační závody individuálního rankingu pro OH.
Které letošní výkony našich reprezentantů bys vyzdvihnul?
Určitě mě velmi potěšily výkony Terezy Zimovjanové a Radima Grebíka. Oba mají ještě prostor k obrovskému zlepšení, jeden zejména tím, co ještě může odpracovat a druhý svým věkem. Takže zejména u těchto dvou vidím potenciál, že český triatlon bude zase prohánět světovou špičku. To, jestli se to povede, je ale především v jejich rukou a ochotě obětovat triatlonu vše, bez toho uspět nejde.
Kromě trenérské činnosti jsi také absolvoval několik závodů v roli závodníka. Jak ses připravoval a jak se ti vedlo na závodech?
Já už si své na závodním poli odsoutěžil, takže o výsledky už určitě nejde. Chtěl jsem se jen dát zpět do určité fyzické kondice a dokázat některým sportovcům, že i když běžný život přináší spoustu překážek, tak se dá tvrdě pracovat, aby ty výsledky přišly. O nějakém trénování se dalo hovořit cca čtyři měsíce a mé výsledky rostly spolu s odtrénovaným časem a snižující se vahou. Se začátkem tréninku jsem měl na konci května 102 kg a zdravotní stav byl na hraně. Svalově byl s tou vahou problém uběhnout 3 km. Na Cechmanu za tři a půl měsíce pak už má váha byla 80 kg a výkon nebyl špatný. Byl jsem rád, že se povedlo to, co bylo hlavní motivací. Být zdravotně a kondičně na tom tak, abych měl z pohybu radost a zároveň ukázat některým sportovcům, kteří pořád vidí problém ve vnějších podmínkách, že je to především o tom, překonávat překážky a tvrdě pracovat.
Nyní se nacházíme v přípravném období na další rok, který se (doufejme) ponese ve znamení Olympiády. Jaký je reprezentační plán?
Původní plány souvisely se soustředěními v ČR, věnované již zmíněné silové přípravě a technice, ale podzimní vlna koronaviru vše hatí. Teď bojujeme především o to, mít alespoň jádro reprezentace v tréninkových podmínkách, které umožní na jaře naskočit do závodního kolotoče. Každopádně v lednu už vyjedeme na dlouhodobější přípravu do tepla, aby i při zavřených bazénech sportovci mohli plavat alespoň na otevřené vodě, delší období bez plavání už si dovolit nemůžeme. Vše se bude odvíjet od pandemické situace ve světě a také od toho, jak bude ITU doplňovat závodní kalendář. Nejvíce čekám na již zmíněný termín kvalifikačního závodu štafet pro OH.