Společné soustředění jsou prostě OHROMNÉ, říká Petr Bludský

Petře stojíš za velký týmem Titan Trilife Zlín, ve kterém jsou jak mladí začínající triatlonisté, tak elitní závodníci. Kde vznikla myšlenka založit triatlonový tým?

Tým Titan Trilife Zlín není žádným nováčkem, jeho počátek je v roce 1991 a má za sebou tak už více než 30 let činnosti a to hlavně díky nadšení všech, kteří stáli u jeho vzniku. Dnešní Titáni se snaží jen pokračovat v jejich práci s ohledem na požadavky a možnosti moderního světa a společnosti. Také je důležité, že pořád v Titánech máme členy všech věkových kategorií od dětí školního věku až po „děti odrostlejší“, které se právem řadí mezi sportovní elitu v AG klidně i 60+. Stejně tak máme v týmu zastoupení snad všech možných variant moderního triatlonu a často se v rámci klubového nadšení potkáme s dlouhotraťaři na sprintu a naopak. Pro mě je důležité, že se všichni vzájemně podporují, popřejí si úspěch a často i vypomůžou při přepravě a třeba i půjčení vybavení. To myslím je pravý týmový duch Titánů.

Pracovat s mládeží obnáší mnoho radostí, ale starostí. Patříš k těm, kteří pravidelně brojí proti brzké specializaci, dělání z mládeže “eliťáky”, či podpory High-Tech vybavení. Okomentuj prosím tyto problémy, které v triatlonu vidíme.

Jak s oblibou říkají naši rodičové, všechno už bylo jednou vynalezeno – tohle myslím platí nejen pro běžný život, ale i pro sport. Klasická sportovní a fyzická průprava provázela v různých podobách člověka už od nejstarších dob. Neměla žádnou specializaci na jeden pohyb nebo typ činnosti, vždy to bylo o celé souhře těla a ducha. Proto si myslím, že nám vůbec neublíží se vrátit zpět ke kořenům a jít cestou celkově zdatných a hlavně zdravých mladých lidí, kteří nemají pro život zdravotní problémy a omezení z příliš časné a příliš náročně specializace pohybu a jednostranného zaměření. Určitě jim ale musíme dopřát maximální kontakt s jejich vyvoleným sportem, protože to je to, co je k jakémukoliv sportu přivádí – chci být triatlet, chci být fotbalista, chci být boxer. Ale boxer může umět udělat kotrmelec, fotbalista plavat a triatlet si začutat s míčem. A taky jsme i my, jako děti, měli více normálního pohybu. Do školy jsme šlapali pěšky, na rande jsme jeli na kole, lezli jsme na stromy, museli jsme doma odhrnout sníh a posekat trávu – tohle dnešním dětem dost často chybí a mají pocit (hlavně jejich rodiče a někdy i trenéři), že to doženou na tréninku za 60 minut.

A co se týče vybavení? No myslím, že u dětí je to jen zbytečné pozlátko – máš karbonové boty? Proč? Užij si to v keckách a ukaž všem, že jim i v nich utečeš. Ty karbony Tě ani nenaučí běžeckou abecedu a nezvednou za tebe zadek od televize.

Já ale nejsem trenér s 30-ti letou specializací, na odborné věci by Ti odpověděli povolanější. Já to beru jen pocitově a tak, aby mi to dávalo smysl, aby to bylo prostě OHROMNÉ.

Říkáš, že důležité jsou emoce a ne výhry. Přibliž čtenářům tento postoj.

No to je jednouché – když se ti nechce, je to horší, než když nemůžeš, aspoň myslím, že se to tak říká. A aby se ti chtělo, tak musíš být v poho, těšit se z toho, co děláš. Přemýšlet o tom zážitku a ne o výsledku závodu. Říct si doběhl jsem poslední, štve mě to, ale hurá – zvládnul jsem depo v osobním rekordu. 😊 Když by to byla takhle ideální situace, tak pak v době puberty se na sport nevykašle velká část dětí, jak je tomu u nás zvykem. Dělají to, protože chtějí a jdou se vyblbnout a pobavit. A pak do AG si nesou zdravé sportovní návyky, na tréninku se potkají, pobaví, zasmějí, občas zazávodí a to by měl být cíl sportu – přivést k němu člověka na celý život.

S jakými problémy se potýká český triatlon? Uměl bys vymezit ty zásadní a zároveň najít řešení těchto problémů?

Stejně jako ostatní sporty bojujeme s nedostatkem kvalitních trenérů a občas i sportovišť, chybí nám trošku povědomí široké veřejnosti o triatlonu a stejně jako jiné sporty a zájmové činnosti je to boj s časem a také penězi. Řešení to jednostranné nemá, vždycky je třeba se snažit vytrvat a řešit věci postupně. Občas se stane v jakémkoliv sportu, že se jim podaří třeba rozšířit členskou základnu dětí a na druhé straně zase jsou v problémech s trenéry a kapacitami. Je potřeba rovnováha a snažit se mezitím vším nějak najít zlatou střední cestu. Velká část TT klubů u nás ale odvádí veliký kus práce, za to se myslím můžeme všichni navzájem pochválit.

Minulý rok se uskutečnilo několik společných soustředění pro mladé kategorie. Mimo jiné i v Račicích, které nabízejí skvělé podmínky pro trénink. Jak vnímáš meziklubovou spolupráci?

Za těmito společnými akcemi je vzájemná spolupráce většího množství lidí a klubů v posledních cca 4 letech. Je třeba dodat, že jsme k takovým akcím měli z počátku velký respekt, jak to bude kluby přijato a jestli to nebude vnímáno třeba jako snaha šmírovat metodiku z jiných týmů.  Naopak, bylo to přijato kladně, zvítězila potřeba a vůle dát širšímu okruhu triatletů a trenérů možnost potkat se s členy jiných kubů, vyzkoušet si třeba jinou tréninkovou metodu „trenéra od vedle“. A zase jsme u té pohody – hlavně děti mají možnost se potkat s členy jiných klubů jen na závodech, nemají možnost většího propojení. Na společných soustředěních mají možnost navázat přátelství, naučit se respektovat nejen soupeře, ale spolupracovat třeba s mladšími dětmi a být jejich průvodci ve sportu, možná také maličko nakopnout zdravou rivalitu či vybičovat se k maximálnímu odhodlání.

V Račicích se naposledy potkalo více než 70 účastníků a 12 trenérů.  To už je myslím pořádná ukázka toho, že to dává smysl. Víc k tomu asi není co dodat,  společné soustředění jsou prostě OHROMNÉ.

Titan přivítal nového člena Jardu Kulhavého, který oznámil přechod na Xterru. Přiblížil bys čtenářům, jaká vyjednávání tomu předcházela a jak cenný úlovek pro váš tým Jarda je?

To není o vyjednávání, to je jen o nadšení člověka, který ukázal ve sportu, že fakt něco umí a teď k tomu, co umí, přišupne „JENOM“ plavání a „JENOM“ běh a vlastně je to hotovo. Jsme rádi, že triatlony pojede pod barvami Titan Trilife Zlín, je určitě velkou motivací pro malé i větší Titáňata.

Závěrečná otázka se bude týkat růžových ponožek, máš představu, kolik párů prošlo tvýma rukama?

Asi fakt hodně – možná 800 párů, já mám pocit, že v nich chodí i stonožky kolem tratí. Prostě růžová kam se podíváš, jsou to OHROMNÉ ponožky 😊