Jaký je Váš vztah ke sportu?
Jako dítě jsem ke sportu vedena nebyla. Moji rodiče mě chovali celý život jak v bavlnce - sport a nejen on, jakékoli opuštění domova, výlet, turistika, prostě změna zaběhnutých kolejí bylo pro ně něco, co by mě mohlo ohrozit na mém životě, zdraví. Byla jsem až nezdravě štíhlá a hodně nemocná a rodiče si bláhově mysleli, že mě vykrmí a zdraví zajistí po svém.
Až díky manželovi jsem poznala co to vlastně slovo sport znamená v reále. Určitě nejsem poznamená výchovou,  ale geny prostě nezměníte. Nebyla jsem sportovně nadaná, přes všechny níže uvedené pokusy sportovec nejsem a vím, že se musím smířit s tím, že nikdy nebudu...
Zkoušela jsem běhat - všichni co běhají vyprávějí, jak si odpočinou, vyplaví se vám ty hormony štěstí. Já nejsem všichni - nic se mně nevyplavovalo, plazila jsem se k domovu málem po čtyřech a kdybych měla mobil, volala bych, že jsem 1 km od domova, že už nemůžu a ať mě přijde někdo zachránit. Výsledek = zničila jsem si kyčle, kolena...
Zkoušela jsem jezdit na kole - v začátcích našich společných výletů mě manžel chtěl vrátit zpět na matriku, že kdyby věděl, že si bere takové nemehlo, požádal by o přidělení jiné nevěsty :-) Nedokázala jsem na kole zatočit na chodníku, jedny šikmé koleje přes cestu, já byla v nich, celá odřená, zničená, každý výlet byl pro mě utrpením. Vloni jsem od manžela dostala nové kolo. Horské, krásné, bílé s květinkami, k tomu bílé boty, nádherný dres, helmu, rukavičky - pokud by měl někdo zájem o postarší modelku, než se rozjedu vypadám dost dobře. Po hodině jízdy, mám pocit, že všechny trasy vedou záměrně jen do kopce, všude jen moc výmolů, nenarovnám bolavá záda,bolí mě zápěstí a zbytek krásy ženy středního věku nenávratně mizí, jsem mrtvá. Chci se vrátit domů - budu sledovat Tour de France či Giro ze sedačky, miluji fandit.
Jako náhradu jsem se vydala na hodinu spinningu svého kamaráda Jardy Hýzla. V okamžiku kdy zahájil hodinu už přestal být mým kamarádem :-). Nechtěl pochopit, že spinningové kolo má sedlo, tvrdil, že si sedneme až na konci, co bolí to sílí. Na mě to opravdu nefunguje. Co bolí, to bolí!!! A to Jarda a jemu podobní nadšenci nedokážou pochopit. Fakt je, že bych lhala kdybych tvrdila, že jim nezávidím.
Vzali mě na hory, nedokázala jsem vyjet vlekem nahoru - museli vleky zastavovat, vozit mě hůlky, padala jsem za všem naprosto nepochopitelných situací - ve frontě na vlek, u auta při nasazování lyžáků, padala jsem tak dlouho, až jsem si vyhřezla plotýnku.
Vzala jsem do ruky tenisovou raketu a raketou jsem se rozmáchla tak, že jsem sama sobě přivodila zranění, nehledě na to, že trefit alespoň jeden jediný míček se mně bohužel nikdy nepovedlo. Při badmintonu to bylo obdobné, navíc zabraná do hry venku na travnaté ploše, jsem si vyvrtla kotník.
Plávání:  tak zrovna tento pátek jsem si šla zaplavat. Plavala jsem jak nejrychleji jsem mohla, byla jsem úplně vyčerpaná, moc jsem se snažila, ale všichni byli rychlejší než já. Dvě těhotné maminky s obrovskýma břichama si povídaly, plavaly a byly o půl bazénů pořád rychlejší než já. Nechápu to.
Vyzkoušela jsem i novinku Zumba - opět jsem skončila s bolestmi páteře na neurologii a dostala poslední varovnání. Buď pochopím, že mně zůstává maximálně hodina pilates a to jen v případě, že netrpím akutní bolestí zad, procházky, plavání, nebo mě lékařka vyřadí z evidence.
Konečně má oblíbená sportovní aktivita - turistika. I když zase problém - minulý výšlap, cca 20 km, převýšení značné, délka chůze cca 3,5 hod!!! Je to turistika nebo už běh? Týden jsem nemohla narovnat nohy, bolelo mě pod koleny, bála jsem se navštívit lékařku, která by si mohla myslet, že patřím na psychiatrii, kdybych ji popsala, jakou "procházku" jsem absolvovala a proč jsem tak zničená.
 
Jste horlivá fanynka, jak prožíváte úspěchy například českých reprezentantů?
Ano, jsem fanynka, i když jsou sporty které mně blízké nejsou. Nemám ráda, když ženy hrají fotbal, hokej apod.. ženám prostě dle mého názoru  nesluší kopačky a honit se po hřišti. Nemusím pohled na boxery v ringu. Mám ráda, cyklistiku, velké závody, vidíte ta úžasná místa kterýma cyklisté jedou, místa kde jsem nebyla, kam bych se chtěla podívat nebo pro změnu místa, kde jsme s manželem byli-když jeli cyklisté např. na severu Itálie, bylo milé poznávat místa, které jsem navštívili. Mám ráda i sport, který dělal manžel celý život - vodní pólo. Krásný sport je plavání. Už jen sledovat ty postavy plavců musí být pro každou ženu pěkná podívaná. Hokej je mně bližší než fotbal, ale když už jde o mistrovství, mrknu i na fotbal. Určitě vydržím nic nedělat a sledovat atletiku... konkrétně běh mě uchvátí vždy. Nechápu jak běžci stále přepisují všechny evropské, světové rekordy? Nemají v sobě také nějaké motorky, jak psali nedávno o jednom slavném cyklistovi? Za jaký čas bude zaběhnut maraton třeba za 100 let? Faktem je, že před 20-ti lety jsem byla schopna sledovat hokej v noci a ráno jít do práce jako nic. Dnes stále fandím, ale když si můžu vybrat, dám přednost tomu, se dobře vyspat a jít do práce odpočatá.

Přála jste si někdy okusit jaké to je být vrcholovým sportovcem?
Ano, ale chtěla bych pouze okusit tu radost z dokončeného závodu, z vítězství. Dojímá mě, když sportovci stojí na bedně, když stoupá česká vlajka, tečou jim slzy štěstí po tváři... Tohle bych si přála zažít, musí to být neskutečný pocit. Jenže co bych nechtěla, je ten tvrdý trénink, bez kterého by nikdo na stupních vítězů nestál. A to dost dobře nejde dohromady. A hrozně těžce nesu, když vidíte vrcholového sportovce, který do toho dal vše a přesto prohrál.Vím, že  nic není zadarmo.
Vidím to teď u manžela.Já si sednu, dám nožky nahoru a on musí trénovat. A jestli se mu chce nebo ne, to rozhodující faktor není. A sport je nejen o připravenosti ale i o štěstí.

Co zkusit na závěr trochu filozofickou otázku. Co si myslíte o sportu jako takovém?
Myslím, že sport je jedna z nedůležitějších věcí pro zachování našeho  zdraví. Sama nepatřím mezi nejzdravějších, ale pochopila jsem, že léky nejsou všemocné. Role lékařů je v určitých případech samozřejmě nezastupitelná, ale spoustu lidí tělesná schránka bolí právě z toho, že nic nedělají. Věnovala bych hodinám sportu již od narození daleko více času, ve školkách, ve školách, v rodinách. Byla jsem s manželem na jedné schůzce oddílu plavání Přerov a jen lapala po dechu. Bylo mně pánů Gadase a Hýzla upřímně líto. Ptali se svěřenců jaké mají představy o svém trénování po prázdninách a oni buď mlčeli, nebo odpovídali, že si to rozmyslí. 15-ti leté děti? Co si chtějí rozmýšlet, proč jim rodiče dovolí zahazovat svůj talent vysedávání u pc a apod. Staří chlapi se obětují, věnují jim svůj volný čas, nejsou u té své rodiny a tihle svěřenci si toho vůbec neváží. Nechápu jejich rodiče. Naše dítě bohužel na sport nadané není, ale bylo šikovné ve škole. Dokázali jsme ho s manželem vhodným způsobem u učení udržet a teď náš syn mluví 5-ti  světovými jazyky, studuje univerzitu v Kostarice, pracuje ve firmě SAP v Praze, chystá se na studium další univerzity v Itálii. Prostě každý je nadaný na něco a hlavně na těch rodičích a na jejich přístupu závisí život jejich dítěte. Povolit 15-ti letému dítěti aby si dělalo co chce určitě správné není.

Dokážete odpověď na otázku, proč jsem si právě Vás vybral k rozhovoru ?
Ukažte mně někoho, chtěl jste k rozhovoru nesportovce, kdo vám bude věnovat tolik času co já, sedím tady u tohohle psaní už 2 hodiny! A právě dnes je doma výjimečně syn z Prahy manžel má trénink za sebou, všichni po mě něco chtějí a já obětovala svůj volný čas vám. Vy jste si mě nevybral. Byla jsem vám přidělena. Jak mému muži. A já jak dostanu nějakou šanci či funkci, už ji nepustím, jsem abnormálně aktivní, vybíjím si svou energii místo sportu teď např. psaním.