Jediná věc, která mi dávala naději na slušný výsledek, byla kombinéza Point Zero 3. I to mělo ale své stinné stránky. V pátek 11.7. bylo totiž pěkně vedro a já se v tom pěkně pařil:). Inu, skočil jsem do vody, roztočil ruce, párkrát se nadechnul a dohmátl v čase 25,50. Čas tak nějak průměrný (v únoru v Pardubicích 25,34), ale na uplavání startovnímu poli v triatlonu by to mělo stačit :) (tímto zdravím pana rozhodčího Sadila!, který v Táboře mimojiné argumentoval tím, že jsem měl zvýhodněnou pozici, protože jsem byl po startu hned první…).  S napětím jsem čekal, jestli se nevejdu mezi nejlepších 16 a nedostanu tak uno repete…nestalo se tak a mohl jsem se jít slunit na tribuny…18. místo a semifinále mi uteklo o 23 setin.

400 VZ na MČR v plavání

Měl jsem tak zhruba hodinku do startu mého posledního startu, tj. 400m kraul. Startovní listina slibovala velkou podívanou, měl jsem plavat v poslední rozplavbě spolu s Květoslavem Svobodou alias Květošem. Můj cíl byl jasný, nesmí projet za žádnou cenu :))).  A zároveň mi nesmí dát víc jak potupných 50m (tedy jeden bazén, na 25m bazénu je to horší, tam to jsou hned bazény dva J ). Před startem jsem se snažil ještě najít nějaké chladné a stinné místo. Květoš se soustředěně protahoval schovaný v chládku. Chtěl jsem si zvýšit sebevědomí, a tak jsem šel za ním a začal se protahovat vedle něho dělajíc, že ho neznám a že se taky pekelně soustředím, pravdou je,  že jsem po něm pořád pokukoval:). 

 Nedalo mi to a započal jsem s ním konverzaci. Aby věděl, odkud že to vítr vane, vytasil jsem na něho otázku: „Tak co, dáš si nějakej ten triatlon?“ On se na mě tak podíval, projel si mě očima od hlavy k patě (což nebylo tak složitý, poněvadž jsem seděl) a odpověděl, že se chystá příští rok (to mě v duchu trochu  pobavilo, protože už jsem o něm četl několik článků, a vždy tam říkal taky něco takovýho). Nicméně jsem se dozvěděl, že teda chce příští léto najít nějakej rovinatej triatlon, že se prý bojí kola, že naběháno vcelku má (nebo má naježděno a bojí se běhu, trochu mi to teď splývá. Dobře naladěný z rozhovoru s jedním z nejlepších českých plavců jsem se postavil na blok. Šel jsem do toho od začátku:) a na 100m tak byl předposlední (normálně bývám poslední). Jednoho borce (možná spíš borečka…na těhle akcích patřím mezi bohužel již mezi ty starší, což mi teď vlastně připomnělo, že jsem od příštího roku plavecký veterán:))), na druhou stranu tuto situaci vždy jistí brašule, kterej tak každým plaveckým závodům dává nový rozměr - věkový:)), nutno ale podotknout, že 50m prsa zvládne hravě za 31-2s) se mi podařilo přeplavat a dohmátl tak v čase 4:24,37. Teď to byl 17. flek a pouhých 16setin na finále B (semifinále se jezdí jen u sprintů). Dost jsem si oddechl, poněvadž bych musel jet to čtyřkilo znova:).

... k Xterra v Děčíně

Druhý den ráno jsem měl v plánu odcestovat do Děčína, kde se konal ČP v terénním triatlonu. Nutno podotknout, že jsem v minulosti absolvoval jen sranda závod na písčitém Mácháči u Franckeů a letos pak vcelku jednoduchou xterru na Orlíku (bahno, ale rovina). Proto jsem si řekl, že pokud bude ráno jakkoli pršet, že na to prdím. Jenže to bych  nebyl já, abych neudělal něco, co jsem si předtím naplánoval. V 10 hodin jsem se tedy ocitl na svém oři s cílem objet si cross-country okruh (jely se dva). Před tím se měly ještě absolvovat dva městské okruhy, ale řekl jsem si, že „městský“ bude snad nějak v pohodě, když je to teda jako ve městě...chybná úvaha. Když jsem se po 45minutách vrátil celý zdrcený z nedojetého cross-country okruhu (ujel jsem asi 6km) a potkal jsem týmového kolegu Jindru Marušku, tak jsem se ho ptal, jakej že je ten městském okruh? Po chvilkách vysvětlování (v „městským“ prý jsou tři kolmice v terénu, troje schody, z toho jedny „rovný“, jedny točitý a jedny točitý nahoru) a nedorozumění mi odvětil, že si myslel, že právě projel ten cross-country...oba jsme se odmlčeli a začali uvažovat o odjezdu domů. Aby toho nebylo málo, tak začalo brutálně chcát. Koukali jsme na sebe přes parkoviště sedíc v otevřeným kufru. Bylo ¾ hodiny do startu a já místo běžného rozklusání a protahování seděl v autě v depresích a vážně uvažoval o DNS nebo alespoň o DNF:). Představa, že tuto trať absolvuji v dešti, a tedy na bahně, s mým materiálním vybavení (silniční tretry a hladké, zejména vpředu po 7 letech ježdění významně sjeté, pláště) mě vnitřně neskutečně ubíjela. Půl hodiny do startu (mezi kapkami deště ke mně dolítne nějaký šum z právě probíhající rozpravy upozorňující na špatné, či technicky náročné pasáže, mluví nějak dlouho:), ničemu nerozumím). Zkrat. V dešti běžím s kolem do depa a rychle se vracím zpět. Dělám to rychle, abych neměl čas přemýšlet:). Soukám se do neoprenu, poněvadž mi je zima – možná taky proto, že je 15 minut do startu:))).

Pavel Mužíček a Josef Mužíček drží slunečník :)

... v řece silný proud pročesal startovní pole

Stojím v řece po pás ve vodě, proud mi podkopává nohy. Hampik si neodpustil poznámku, něco o mým postavení na startovní čáře, nechápavě jsem se na něj podíval:). Start. Takhle rychle jsem po startu ještě neplaval. Ale nebyl jsem sám. Všichni jsme si to zamířili na první bójku na druhé straně řeky. A to byla vážně velká legrace, teda alespoň pro mě. Já sem totiž překonal proud hned na začátku a teď se již mohl jen a jen smát, když jsem za bójkou sice nebyl sám, ale ostatním se ji přes proud nepodařilo obeplavat, a tak se teď museli v proti proudu vracet zpět:). Najednou jsem byl na čele úplně sám a plaval na druhý břeh, mířím přesně na bójku, ale proud mě unáší pod most...z vody vylézám o 5m vedle, 250m přeběh v neoprenu a zpět do vody. V té rychlosti zapomenu na proud a mířím na bojku v mírným proti proudu...nemohu k ní doplavat, proud je silnější, naštěstí se mi podařilo dostat natolik blízko, že na ní dosáhnu. Chmatám po ní jak po vychlazený desítce a přitahuji se. Ladnými pohyby zdatné gymnastky se kolem ní obtáhnu:). Další bójka, další proud, další boj:). Můj náskok se výrazně zmenšil, soupeři se adaptovali na divokou vodu. Vylézám první s náskokem cca 20s. Depem probíhám bleskurychle, tretry beru do ruky (kousek za depem se vybíhají schody a já mám ty debilní silniční tretry). Takhle si to běžím z depa, v jedné ruce kolo, v druhé tretry, na sobě černý dres s nápisem CZE a MUŽÍČEK. V tu chvíli komentátor zbystří a hnedle začíná roztrubovat do světa, že je tu spousta reprezentantů a že se právě jeden vydává na MTB trať. Hooodně mě rozesmál, kdyby věděl, co udělám 100m za depem před prvním sjezdem, asi by si to s tím reprezentantem rozmyslel:))). Dostal jsem se k první kolmici v terénu. Měl jsem děsný strach, a tak jsem si radši počkal na další závodníky, abych okoukal techniku.

... kolo byl na Xterra boj o přežití

Z tohoto počínání je vám asi jasný, že pro mě závod skončil a začal boj o přežití. Nedalo se (v tu chvíli) dělat nic jiného, potupně jsem vzal kolo na rameno a ten sešup na bahně seběhl. Pobavil mě Dušan Navrátil, když mi po závodě řekl: „čeče po plavání mi hlásili, že mám na Můžu dvě minuty zásek ... proto mě hodně rozsekalo, když sem tě předjel 100m za depem:)“. Naštěstí jsem se poté už tolik neztrapnil, akorát mi dávali všichni sodu na schodech, v cca 1km kolovýběhu na místní Pastýřskou stěnu a kdekoli na bahně...takže skoro všude:))). Ale měl jsem i světlejší chvilku, třeba když jsem sjel trojitý schody do depa:). Ale to zase vykompenzoval fakt, že mě dojela první žena, Ivana Loubková. Vybíhal jsem tedy zhruba s 15s náskokem na Ivanu. Neměl jsem vůbec tušení, kudy trať vede. Zhruba od 2. km jsem už jenom čuměl na Ivaniny záda, jednou se dokonce lekla natolik, že uhnula o krok stranou s vědomím, že ji chce někdo předběhnout. Tak jsem ji ujistil, že to jsem pořád a jenom já a funěl jí dál na záda:). Přiběhli jsme k místním hradbám z druhé strany než je depo, před námi schody. Ivča je začala brát po dvou, ale po chvíli již jen po jednom. Vycítil jsem příležitost a zamachroval. Nahoře mi brutálně došlo, něco jako pochod mrtvol, v tu chvíli jsem ale zjistil, že jsou přede mnou další dvoje schody, moje hlava a plíce rezignovaly, jen silou vůle jsem se udržel. Běžíme kdesi pod hradbami, naprosto netušíc, co bude dál. Najednou značení končí, zastavili jsme a já lapám po dechu:). Naneštěstí na nás fanoušci (oni to byli spíš turisti, ale pro lepší pocit;) ) volali, že ostatní běželi doprava (to byla ta nejhorší možná varianta, poněvadž to bylo zase do kopce:( ). Cítil jsem, že musí bejt už někde finish line. Seběh serpentýn z hradeb dolů a přeběh kolem depa. Směr od depa mě znervózňoval. Naštěstí se podběhla příjezdová cesta a já uviděl cílovou bránu. Radost mi ale zkazil zarputilý výraz v Ivanině tváři a její tělo ve sprintující pozici. Bolest ještě nekončí:(. Musím uhájit svou čest a nenechat se předběhnout od ženský (nejspíš jsem už o ni ale přišel, když jsem se nechal dojet na kole:) ). Letos poprvé sprintuju, dokonce po drnách. V tý rychlosti mi z nohavice padá tableta enervitu, skoro to vypadalo, jako bych shazoval přebytečnou zátěž:). Tak či onak, uspěl jsem a mohl se v cíli radovat ze 24. místa. Za lajnou spousta fotografů, televize, hostesky. Vychutnával jsem si pocit slávy. Po chvíli mi ovšem došlo, že tu nejsou kvůli mně. Realita je občas krutá:).

Tolik adrenalinu a zážitků jsem během hodky a ¾ ještě nezažil. Proto děkuji organizátorům a pokusím se přijet i příští rok, mezitím ale nakoupím nějaký ty traktorový gumy a pořádný tretry:).

Na Xterra se jezdí na kole i po schodech

další foto ve fotogalii