Startovka se začátkem června velmi slušně zaplnila a bylo jasné, že účast bude vysoká.
To se potvrdilo na páteční rozpravě, kam jsem dorazil s mírným zpožděním po klasickém kličkování po okreskách v okolí Brna, které nám již tradičně před tímto závodem připravili silničáři. Na rozpravě pokračuje debata o tom jestli voda vychladne, nebo ne, když slyším, že má přes 26stupňů, tak to přestávám řešit, protože v předpovědi přízemní mrazíky nehlásili a tak je vcelku nereálné, aby teplota za pár hodin tak hodně spadla.

 Ranní probuzení bylo vcelku bezproblémové, celý týden jsem hodně odpočíval a pospával a tak jsem se vzbudil sám již o půl páté. K snídani tradiční sáček rýže s Carobelou, což zapíjím colou. Okolo šesté přesun do prostoru startu, kde to již evidentně žije. V depu dostávám čip a zároveň info, že guma nebude. Říkám si, že mě ty pravidelné zimní tréninky pod Petrem Valešem asi přijdou vhod, hlavně ty hnusný kraulový nohy, kterýma nás pořád mučil a který fakt nesnáším. Teď budou dobrý.

 Start proběhl zajímavým způsobem, zatímco rozhodčí oznámili minutu do startu, většina startovního pole užasle sledovala první bojku, která se začal pohybovat ze svého stanoviště vprostřed jezera. Nastal chaos, někteří začali hledat nové startovní místo. Do toho zazněla píšťalka a masa se dala do pohybu.

 V prvním okruhu se držím ve skupině a plavu si zadarmo, ve druhém mě to však přestává bavit a vydávám se dopředu. Plave se mi dobře a překvapivě zjišťuji, že jdu před Roberta Fojta, Standu Cibulku a další. Petře díky!!!
Třetí okruh žádnou velkou změnu nepřináší a po proběhnutí depem vyjíždím na cyklistickou část jako dvacátý. Spokojenost. Ve vodě jsem se zdržel stejně dlouho jako vloni v neoprénu.

 Letošní zima byla náročná, jaro hodně deštivé a čísla v mém tréninkovém deníku nevěstila nic dobrého, pokles tam byl výrazný a proto je taktika jednoznačná. Jet na loňský čas.

Chvíli po vyjetí z depa mě míjí dvě „motorky.“ První se jmenuje Cibulka a druhá Fojt (pro přesnost Standa ml.) Jedu si svoje a snažím se držet tempo, pravidelně jíst a pít.

Strava je jednoduchá, tyčinky PowerBike Bar od Nutrendu, novinka, která stejně jako klasické powerbarky, jde nalepit na rám. Na krátkém okruhu nás je asi stopadesát i se štafetami a tak člověk pořád někoho potkává. Vpředu si to rozdávají profíci, kteří v helmách s „nosanem“ a rozestupy, které vůbec nevypadají na předepsaných 10metrů, působí dojmem cyklistů při časovce družstev. A pak mi ostatní, kteří ambice na vítězství nemáme a bojujeme hlavně sami se sebou. Na konci čtvrtého okruhu cítím lehký vír na levém lýtku. Pochází od Petra Vabrouška a při pohledu na tacháč, kde mám 35km/hod je mi jasný, že jede přes čtyřicet.

 Dojezd do depa je uspokojující, minutu k dobru oproti loňsku. A těším se na běh.

Rozbíhám tempo na 4:40´/km jak jsem si naplánoval. Běží se mi výborně i do kopce a tak sbíhám jednoho za druhým. Na každé občerstvovačce se pořádně polívám vodou, napiju se coly a něco sním, buď kousek tyčinky, nebo carbosnack. Do půlmaratonu držím tempo, pak ale malinko zapomínám jíst a na 25.km musím zvolnit. Hlaďák. Cpu do sebe vše, co mi přijde pod ruku a běžím dál. Pomaleji a čekám, až se z toho vyhrabu. Do posledního okruhu už vybíhám zase v pohodě a zrychluji, mám před sebou Míru Daňka, Standu Cibulku a Pavla Munstera, na dlouhém jsem je ještě nikdy neporazil a dnes se mi to podaří. Pořád se snažím do sebe futrovat, aby mi nedošlo. Nohy tuhnou a je mi hrozný vedro. V hlavě mi naskakuje vzpomínka na víkendové zimní třicítky s Petrem Horáčkem, po kterých jsem o sobě skoro nevěděl. A už je tu vysvobozující cíl. Jsem čtrnáctý. Tréninková dřina přinesla své.
Ale za rok pojedu rozhodně do Rothu a nebo do Klagenu.