Bylo to kouzelné, říká Hana Sýkorová, vítězka Age group na IM Nice

Na IM Nice jsi opanovala svojí věkovou kategorii 30-35 let. Jaké jsou první dojmy?

Jsem velmi šťastná, jelikož jsem se do tréninku pustila až po zimě a nemyslela jsem si, ze bych mohla skončit až na prvním místě. Navíc jsem v březnu začala pracovat s novým trenérem, Lubošem Bílkem. Většinou to chvíli trvá, než novy trenér přijde na to, jak a na co reagujete jako atlet. Luboš na to měl jen tři měsíce a přece to vyšlo. V den závodu jsme měli hodně štěstí, jelikož bylo celý den zataženo a pršet začalo, až když jsem skončila.

Foto: Vypadalo to dosti špatně den před tím, kdy pršelo celé odpoledne a kolo se muselo máčet v depu  

Nebyl ani žádný silný vítr, takže moře bylo poklidné, prostě skvělé podmínky pro závod. Trať kola vede přes 16 středověkých vesniček, okolo hradu, a je to jedna z nejtěžších Ironmanských trati. První část se stoupá do kopců a druhá má technické sjezdy. I když je to pořádně náročné, člověk si neustále užívá nádherné krajiny. Bylo to kouzelné. 

Pro rychlé časy a kvalifikační sloty si mnoho závodníků vybírá jiné závody. Proč padla tvoje volba na IM Nice zkraje sezony?

Strávila jsem v Grassu, asi 30 minut od Nice, část loňského léta a věděla jsem, že tady asi budeme s přítelem letos znovu. On tady delší dobu žil. Jelikož jsem po loňsku věděla, jak úžasná je tady cyklistika, rozhodla jsem se zorganizovat týdenní cyklistický rekreační pobyt s jógou a poznáváním francouzské kuchyně a okolí přímo v Grassu první týden v květnu. 

Jak vznikla vaše spolupráce s Lubošem Bílkem (mimo jiné kouč S. Kienleho, vítěze IM Hawaii, pozn .red.)? 

Vloni na podzim jsem se po měsíčním intenzivním kurzu stala učitelkou jógy a meditace a poté začala jógu dále studovat a učit. Triatlonu jsem se moc nevěnovala, jen jsem se udržovala v celkové kondici hodinovým tréninkem denně. Letos v únoru mě pak popadla panika, jelikož jsem si uvědomila, že budu mít dva velké závody, Monterrey 70.3 za měsíc a Ironman Nice za tři měsíce. Když jsem napsala bývalému trenérovi, tak mi řekl, že změnil kariéru a atlety už netrénuje. Tak jsem zpanikařila podruhé, jelikož jsem si teď navíc musela najít nového trenéra. Naštěstí mi odpověděl Luboš Bílek a já se začala řídit jeho plánem.  

Co se pro tebe změnilo?

Hned jsme museli zvýšit množství odtrénovaných kilometrů. Vzhledem k chybějícímu zimnímu tréninku mi Luboš naplánoval více kratších běhů, místo hodně dlouhých. V tuto dobu jsme žili s přítelem v Mexiku, kde mám i studio jógy i s ubytováním na pláži u moře. Ježdění na kole je tam nebezpečné, tak jsem byla celé jaro jen na trenažéru. Měsíc před závodem jsme přijeli do Francie a konečně jsem začala trénovat na kole venku a hned týden poté s klienty mého cyklistického/jóga pobytu. Klienti byly na různých úrovních, tak jsme ne vždy najezdili tolik km, kolik jsem měla v plánu.  I když jsem začala trénovat na IM Nice o hodně později než v minulých letech před jakýmkoliv Ironmanem, tak se mé tělo cítilo celkové v lepší kondici vzhledem k mé rutině jógy/ meditace, která snižuje stres a stresový hormon kortizol v těle. Po tréninzích a józe jsem dobře spala a druhý den mě ani nebolely svaly, i když jsem byla třeba po intenzivním kopcovitém tréninku.

Pojďme ke dni D samotného závodu. Jak se ti povedlo zaplavat?

Největší nervozitu mám vždy před plaváním. Od příjezdu do Francie jsem trénovala pouze v malém bazénu na zahradě délky 13m. V Grassu je sice jeden veřejný 25metrový bazén, jenže je tam vždy poradně narváno. Když jsem tam šla plavat poprvé, tak nás tam bylo v lajně určené pro triatlety asi deset. Šla jsem tam pak ještě podruhé a naposledy. Aspoň jsem se tak ale seznámila s místními účastníky Ironman NICE a jela jsem pak s nimi tréninkově jeden cyklistický závod 164km. V neděli před závodem jsem tedy trochu pochybovala, jestli plavání v malém bazéně bylo dostatečně. V moři jsem byla jen dvakrát a to v týden závodu. 

Co náročná cyklistika? Věděla jsi, co tě na trati čeká? 

Celou trať kola už jsem si jednou odjela, takže jsem věděla přesně, na čem jsem, a kolik stoupání mě čeká a rychle mi to ubíhalo. Zdálo se mi, že jsem možná předjela dvě holky v mé kategorii, ale vůbec jsem nevěděla, kdo je před nimi. Plán stravy a hydratace, který jsem si vymyslela, fungoval výborně. První menší krize se dostavila asi po čtyřech hodinách na kole, kdy se objevil delší, i když už poslední, stoupák. Viděla jsem, že moje watty jsou nižší, než co jsem pro zatím jela, tak jsem se musela motivovat přidat. Konec závodu je z kopce a tam mě začínalo předjíždět hodně mužů. A to mi vadilo. I když jsem sjíždění měsíc trénovala, pořad se necítím úplně ve své kůži na malých klikatých cestičkách francouzské riviéry. Hlavně se snažit nebrzdit, jsem si říkala. Ke konci na rovině mě předjel velký balík mužů a bylo jich tolik a na těsno a cesta tak úzká, že se je nedalo předjet. Tak jsem se zbytečně nepokoušela o nemožné a zůstala jsem vzadu v pomalejším tempu a do T2 dojela celkem čerstvá. A to možná nebylo strategicky až tak špatně. Doufala jsem, že se mi podaří zajet po šest hodin, a když jsem se koukla na hodinky, tak na nich bylo 5.50. 

To je na takhle techniky obtížné trati na ženu velmi slušný výkon. Zbyly ti ještě síly na závěrečný maraton?

Vyběhla jsem na trať maratonu a popadla mě tvrdá realita, že mám před sebou nejtěžší část. Snažila jsem se nasadit trošku svižnější tempo, ale cítila jsem se pomalá. Musela jsem na toaletu, jelikož jsem ji v depu neviděla. K mému zklamání tam byly jen dvě na celý závod včetně fanoušků. To bych určitě do budoucna jako pořadatel změnila. I když se to zdají byt detaily, když závodíte, tak vám to připadá to nejdůležitější. Ze začátku jsem se snažila běžet s kamarádem z triatlonového klubu Grassu, ale jemu se udělalo špatně, tak jsem ho ztratila. Druhé kolo jsem se držela zase někoho jiného, kdo běžel tempo na 3.30.  

Přišla na tebe výraznější krize? 

Krize se objevila v půlce třetího kolečka, kdy jsem cítila, že zpomaluji, ale objevili se dva kamarádi a kousek i kolem tratě běželi, a to mě hodně povzbudilo. Chtěla jsem svůj special needs bag, ale nemohla jsem ho na trati najit. Můj přítel tam také někde byl, přes davy jsem ho ale neviděla. Nejtěžší bylo poslední kolečko. Věděla jsem, že zpomaluji, ale nevěděla jsem, v jakém jsem pořadí. Myslela jsem si, ze první žena v naši kategorii je schopna běžet i pod 3.25 a měla jsem takové tušení, že mě při tempu na 3.30 určitě někdo dobíhá. V tu dobu jsem začala pít coca colu. Ještě jednou jsem se rozhodla jít na toaletu a riskovala ztrátu času. Nějak mě ta malá přestávka ale dala do kupy a pak už jsem se snažila jen udržet tempo. Při posledním otočení se mi zdálo, že je za mnou nějaká žena. A to mi dodalo ještě sílu držet tempo, anebo nezpomalovat až příliš. Pak se objevili ještě kamarádi a já si jen připomínala, že už jsem skoro v cíli. Čím víc jsem byla blíž, tím víc se cíl zdál být daleko. Dívala jsem se na hodinky, abych viděla, že mi kilometry ubíhají. Když už jsem viděla náběh do cílového koridoru, teprve teď jsem začala mít radost, že už to mám skoro za sebou. Pořad jsem nevěděla, na jakém jsem místě, ale byla jsem spokojena s časem mého zatím nejrychlejšího plavání i mého běhu, 3.31.

Jak ti bylo v cíli?

V cíli mi někdo řekl, že je taky atlet Luboše Bílka a zeptal se, jestli si vezmu slot na Havaj. Tak to jsem asi dopadla celkem dobře, pomyslela jsem si. Až když jsem našla přítele, tak jsem zjistila, že jsem vyhrála. S časem jsem celkem spokojená. Chtěla jsem běžet rychleji, ale možná mi ten zimní trénink k tomu chyběl. Celkově se ale cítím dobře, ne tak zničena jako po mých minulých Ironmanech ve vysokých teplotách na Havaji či v Mexiku. 

Přijala jsi nabídku havajského slotu? Pojedeš na lávová pole bojovat i letos?

Jelikož už jsem na Havaji byla dvakrát, slot jsem nevzala. Poletím letos do Austrálie na mistrovství v 70.3. Budu se teď soustředit na kratší a rychlejší tréninky, na což se už těším. Budu také učit jógu, což je také součást mé přípravy. 

Jaké jsou tvé nejbližší plány?

Tento týden je odpočinkový a zrovna to tak vyšlo, že letíme na svatbu do Mexika neteře mého přítele. Kolo zůstalo ve Francii. Užívám si nemít týden rutinu a jíst kdy chci, co chci, či si dát sklenici vína bez přemýšlení, jak mi to ovlivní další trénink nebo regeneraci. Jsem vděčná všem blízkým, kteří mě při přípravě podporovali a mým sponzorům, kteří mi pomáhají s veškerou výbavou od neoprenu, přes kolo či měřič výkonu. Jsou to: #Zoot, #Ceepo, #Garmin, #Smith Optics, #Fuel Belt, #Speedfil, #Lake Cycling, #Boom, #TYR goggles.