Díky triatlonu jsem přestal brát drogy, říká Tomáš Král

Jaké jsi měl dětství?

Myslím, že nebylo nic moc. Vyrůstal jsem v rodině, kde se hodně pařilo. Máma začala podnikat v Indii a ve státě Goa jsme se dostali do hipísácké komunity, kde se zkoušelo všechno možný. Alkohol a různé druhy drog. V Indii jsme byli v mých sedmi a devíti letech, ale tenhle životní styl ve mně pak zůstal, i když jsme pak žili v Praze a v mých patnácti letech jsme se po narození mé sestry usídlili v malé vesnici Bratřínov, kousek od Prahy.

 Jak jsi tenkrát žil?

V mých sedmnácti letech po odchodu matky jsem se musel starat o dům a mladší sestru. Pracoval jsem jako číšník v restauraci na Malostranském náměstí a celkově jsem to trochu přestával zvládat. Jako odreagování jsem měl muziku, jezdil jsem po festivalech se sound systémem. A k tomu samozřejmě pořád experimentoval s různými drogami. Nakonec jsem skončil u perníku, protože díky téhle látce jsem vydržel několik dní nespat a zvládat toho hodně najednou. Nakonec jsem si našel přítelkyni, ke které jsem se přestěhoval a opustil původní hnízdo. Už v tu dobu jsem začínal mít pocit, že pervitin, alkohol a trávu přestávám mít pod kontrolou. A proto, že jsem neměl žádnou představu o ideálním vztahu a rodině, dostal jsem se do situace, ze které jsem neuměl udělat rozumný závěr, přistoupil jsem na založení vlastní rodiny.

Tvoje žena otěhotněla a narodila se vám první dcera. Přestal jsi kvůli tomu brát drogy?

Zkoušel jsem to, ale vždycky jsem to vydržel jenom krátkou dobu, například půl roku před početím první dcery. Po konfliktech doma to vyvrcholilo tím, že jsem se odstěhoval od rodiny k mámě do Prahy. Máma už v té době byla 15 let závislá na tvrdém alkoholu a soužití s ní bylo náročné. Ve finále jsem přestal brát drogy, ale o to víc jsem pil alkohol, přišel jsem o práci a byl jsem na dně. Vzpomínám si na jedno ráno, kdy jsem si šel pro vodku a přehlédl jsem přijíždějící auto, které mě málem srazilo. To jsem si řekl, že s tím musím něco dělat. Nejen proto, že mě málem srazilo, ale I proto, že jsem cítil, jak přicházím o poslední zbytky vlastní duše.

Kde jsi vyhledal odbornou pomoc a začal se léčit ze své závislosti?

Mezi anonymními alkoholiky na Břevnově mi doporučili ústavní léčbu. Dostal jsem seznam léčeben, ale nejdřív jsem o tom nechtěl slyšet… tak špatně na tom přeci nejsem?! Nechtěl jsem se léčit v Praze. Nejdřív jsem byl měsíc v Kosmonosech a pak pět měsíců v Nechanicích u Hradce Králové. Zařekl jsem se, že musím udělat všechno pro to, abych zvládl léčbu absolvovat.

Jak to tam vypadalo?

Měli jsme různé druhy terapií, procedur a sezení a musím říct, že mě mnohokrát napadlo léčbu předčasně ukončit. Také bylo možné využívat posilovnu, kde jsem trávil většinu toho mála volného času, který jsme tam měli. Seznámil jsem se tam a následně velmi skamarádil s Tondou Votroubkem, který měl v té době za sebou pár běžeckých závodů a vesnických triatlonů. Poznal jsem účinky endorfinů, které mi stejně jako dnes, dávaly sílu zvládat všechny překážky.

Léčbu jsi tedy zvládl? Jak to s tebou pokračovalo dál?

Ano, jak se říká uspěšně jsem dokončil. Z Nechanic jsem se vrátil, začal bydlet na ubytovně a čekal jsem, až Tonda dokončí léčbu, pak jsem se nastěhoval k němu do garsonky v Pražských Holešovicích. Tonda trénoval plavání na Suchdole, kam jsem začal docházet a každé ráno vybíhal k ranním tréninkům. Od dětství jsem měl zafixovanou nechuť k běhání, tak trvalo celkem dlouhou dobu, než mě taky přemluvil a já začal běhat s ním. Začalo mě to bavit, koupil jsem si první pořádné běžecké boty.

Tonda se pravidelně zúčastňoval sportovních akcí v rámci Brdman Adventure, kde jedním z oblíbených závodů je i Novoknínský triatlon. V roce 2011 jsi stál na startu i ty. Jaké to bylo?

Nejvíc vzpomínám na to, že se to tenkrát konalo v den mých dvacátých osmých narozenin a beru to jako začátek nového života. Přestože se nejedná o žádný dlouhý závod (400m plavání – 16km bike – 3.5km běh, pozn.red.), tak mě to dalo pěkně zabrat. V té době jsem měl hodně svalové hmoty navíc, takže každý kopec mě pěkně bolel. Při závěrečném stoupání u hřbitova jsem se málem pozvracel. Na cílovém kopci nahoru na náměstí jsem ale dobíhal v totální euforii a věděl jsem, že mě tahle kombinace sportu a cvičení vlastní vůle jen tak nepustí.

Jak jsi to měl s triatlonem dál?

Pak jsem absolvoval ještě Brdonoše, což je taky kratší triatlonový závod na horských kolech, což byl tenkrát z hlediska cyklistiky nejtěžší závod a to hlavně proto, že pršelo, byl to kopcovitý profil a jednou jsem měnil píchlou duši. Tentýž rok jsem se zúčastnil svého asi nejhezčího triatlonu – Mácháčský pohodář. Pak jsem odjel na rok pracovně do Norska, kde jsem spíš hodně běhal a absolvoval svůj první půlmaraton, během norské dovolené jsem navštívil Čechy a znovu závodil na Novoknínském triatlonu (který hodlám absolvovat pravidelně). Po návratu do Čech jsem zopakoval závod v Novém Kníně. Tentokrát už jsem dobíhal těsně za první desítkou. Následoval Brdonoš, ale díky dvěma defektům jsem ho vzdal. V Norsku jsem si také pořídil silniční kolo, které mi umožnilo první účast na silničním a tentokrát intervalovém triatlonu v Nymburku. Silniční triatlon se mi libil víc než terénní. V poslední době mě to ale dost  táhne do terénu k enduro bikovým závodům, kterých jsem letos taky pár absolvoval, ale je to úplně jiná zábava, tak uvidím, jak to budu kloubit dál. Každopádně už to bude pátý rok, co jsem přestal brát drogy a velkou zásluhu na tom má právě tento sport a samozřejmě i výše zmíněný Tonda Votroubek.

Máš nějaký triatlonový sen, který ti pomáhá s motivací a žene kupředu při zlepšování výkonnosti?

Jednou si chci zkusit Ironman, nejlépe ten na Havaji a ještě větší nářez, který mě zajímá je  Norseman, ale nevím, jak to zvládne moje hlava. Doufám, že přes halfironman a pár olympijských, které plánuji v příštím roce se tolerance k únavě zvýší a pomalu se psychicky připravím i na několika hodinový závod. Ale vím, že k tomu vede ještě dlouhá cesta a rád bych všechny svoje disciplíny dělal co nejdéle na pocit a pro radost.