Cílem jsem probíhal s husí kůží na krku, říká Mirek Vraštil, nejrychlejší Čech v AG letošní Havaje

Je den po závodě světového mistrovství v Ironmanu - IM Hawaii 2014. Jaké jsou tvé bezprostřední dojmy?

Jsem nadšený a pyšný, že se mi povedlo dokončit jeden z nejtěžších závodů na světě. Tím jsem si splnil jeden velký sen, o kterém sní spousta triatletů-ironmanů. Kdo na Hawaji nezávodil, nedovede si představit, co místní klima dokáže provést s tělem a jak to je těžké. A samozřejmě mě příšerně bolí nohy. Hlavně v místech, kde mě braly křeče.

Jak jsi prožil závod? Byl jsi před startem nervózní? Jak se ti vedlo v plavecké části?  

Překvapivě nebývám před Ironman závodem skoro vůbec nervózní. I tentokrát jsem dobře spal, ale nějaká nervozita trochu byla - hlavně z plavání. Tomu jsem v tréninku moc nedal a nakonec jsem byl rád, že ho mám za sebou. Abych trochu pošetřil síly ještě před výstřelem z kanónu, zavěsil jsem se spolu s dalšími za bójku někde uprostřed startovní lajny. Start a plavání k otočce ještě docela šlo, ale zpátky bylo nekonečně dlouhé a trochu boj o místo ve vodě. To už k závodu ale patří. V depu jsem byl taky pekelně dlouho.

Z veslování máš velmi dobrou fyzickou kondici, která se určitě hodila na těžké cyklistické trati. Z televizních záběrů bylo vidět, jak vítr ohýbá vršky palem. Jak ses s tím popasoval?   

Kolo mi sedlo perfektně. Věnoval jsem mu mnohem více času a úsilí než plavání. A tréninky "na Bouzov" s mým kamarádem a sparingem Radkem Šimčíkem mi moc pomohli. Zřejmě mi taky profil trati a vítr nedělá takový problém jako ostatním. Nohy z veslování jsou silné a nebylo moc soupeřů, kteří by mě po hrozném plavání předjeli. Když tedy nepočítám nějaký ten balík. Vždycky se ale najde někdo, kdo záměrně hákuje. Posledních asi 30 km bylo zase trochu těžších, ale už jsem spíš myslel na marathon. 

S přibývajícími hodinami stoupala i teplota, která společně s vlhkostí dávala pěkně zabrat. Jak se ti běželo?

Po nezbytné návštěvě toi-toi jsem vyrazil na posledních 42 km. Snažil jsem se běžet lehce a uvolněně. Vedro na Alii drive (prvních cca 15km) ale doslova přibíjelo k zemi. Když jsem se konečně "vyšoural" na Highway směřující z města k Energy Lab, slunce se začalo schovávat za mraky. Podmínky se staly o něco méně krutými, ale začaly se ozývat první příznaky křečí. Ty mě doprovodily až do cíle, tak jsem aspoň nešel sám..Půlku maratonu jsem dal ještě za 1:32 a tajně jsem doufal že křeče povolí a ještě to dokážu stlačit pod 3:10. Čas maratonu se nakonec zastavil na 3:18.

Podle pozávodních reakcí mnoha účastníků bylo znát, že letošní závod patřil kvůli klimatickým podmínkám k těm náročnějším.

Hawaj je svými podmínkami pověstná. Kdo to nezažije, to nemůže pochopit a každá chyba nebo neodhadnutí tempa si dříve nebo později vybere svou daň. Já šel do moře jen s myšlenkou "plav", tak nemůžu říct, jestli vlny byly nebo ne. Na kole se rozfoukalo z ničeho nic kolem 50tého km. A to tak, že tam každý tam doslova lezl. Mě to ale moc nevadilo a v této pasáži jsem předjel nejvíce lidí. Stejné to bylo i při stoupání do Hawi. To jsem si vyloženě užíval. Loni jsem tam v tréninku byl párkrát s tátou (nakonec jsem onemocněl a nemohl závodit) a zažil jsem tam mnohem krutější vítr a takové poryvy, kdy jsem měl opravdu strach. Takže vím, že podmínky mohli být jak mnohem těžší, tak i mnohem mírnější. Než na vítr je mnohem těžší se připravit na klima. Tělo neustále potí (odsoluje), ale přitom se stále přehřívá a na to se dá těžko zvyknut. Tady jakoby se popírá ten fakt, že pocením se tělo ochlazuje. Mám pocit, že je to spíš obráceně.

Pamatuješ si, kdy tě potkala největší krize?

Největší krize přicházela pomalu ale jistě před půlkou maratonu. Pomalu mě začalo tahat lýtko a byla jen otázka času, kdy mě zařízne křeč. I přesto, že jsem do sebe ládoval jednu solnou tabletu za druhou, tak tomu nešlo zabránit. Nakonec těch křečí bylo požehnaně. Vždycky se mi podařilo to nějak povolit při chůzi nebo protáhnout a dostat se znovu do tempa. Ale běh trval jen pár stovek metrů a celá komedie se opakovala. Až ke konci jsem si řekl, že nic horšího než křeč přijít nemůže a zkusil i přidat na rychlosti nakonec to dobojovat do cíle. 

Co ti prolétlo hlavou na cílovém koberci, když reportér hlásil tvé jméno?

Spíše než nějaká myšlenka hlavou, mi zadní stranou stehna prolétla křeč..Tak jsem se spíš soustředil na to, abych nemusel zastavit ještě pár metrů před cílem. Trochu jsem vyburcoval diváky a užil si ten zbývající kousek závodu s husí kůží na krku.

Zajel jsi nejrychlejší čas mezi Čechy v AG kategoriích. Jak to hodnotíš?

Nejel jsem na Hawaii s úmyslem být nejlepší z Čechů. Přece jenom jsem neměl moc času speciálně potrénovat. Na konci srpna mi skončila veslařská sezóna (4. místo na MS v Amsterdamu). A tak těch kilometrů se moc stihnout nedalo, aniž by sem člověk nepřijel moc utahaný. Musím však říct, že v druhé půlce maratonu, kdy jsem bojoval s křečemi, mě ta myšlenka být nejlepší český hobík i trochu pomohla a dodala více sil.

Jak sis užil atmosféru legendárního závodu v Koně?  

Na ostrově to žije již týden před závodem a atmosféra eskaluje v den závodu. Všechno je hektické a úžasné zároveň. Samozřejmě to člověk vnímá asi o něco více, když si v cílové rovince uvědomí, že je to MS. Na druhou stranu jakmile vyjede či vyběhne mimo město, je na všechno sám. Tam to začíná být dlouhé.. 

Potkal ses s ostatními Čechy v závodě? Stihli jste si něco říct, povzbudit se?

V závodě jsem potkal všechny kluky a trochu jsme se hecnuli. Podle předpokladů jsem byl nejpomalejší plavec a myslel jsem, že je uvidím až na běhu. K mému překvapení jsem kluky (kromě Míry Rybáčka) ale dojel již na kole. Nejvíc jsem si povykládal s Honzou Šnebergerem, kterého jsem sjel z kopce z Hawi a podělili jsme se spolu o dosavadní zážitky z větru, řekli si pár vtipů a zase se dali do práce. Filipa jsem pozdravil až při běhu a očividně si prožil své. 

Jaká byla péče o závodníky? Co bys řekl k organizaci závodu?

Mám za sebou jen pár ironmanů (hlavně v Austrálii), tak nemám s čím srovnávat. Podle mě probíhalo vše v pohodě. Jen menší zdržení při lepení čísel na ramena. A hned po závodě bych ocenil něco jiného na pití než coca-colu a ionťák, kterých jsem vypil v závodě litry. Takový pivo by bodlo. Na druhou stranu ty tisíce dobrovolníků dělají ohromnou práci, prožívají to společně s diváky i závodník a je vidět, že je to baví.

Do kdy zůstáváš na Havaji? Co máš dalšího ve svém sportovním plánu?

Jsme tu s manželkou do 16. října, kdy letíme domů. Týden se zkusím ještě flákat a dohnat energetický deficit dobrým jídlem. Pomalu mi pak začne zase příprava na další veslařskou sezónu. Ta bude velmi důležitá, protože je zároveň kvalifikační na Olympijské hry do Ria. Za zmínku stojí, že se můj táta stane novým ústředním trenérem veslování a myslím, že to bude velký krok dopředu.

Chtěl bych moc poděkovat firmám exekuce.cz, svatebnímu salonu MONA Olomouc a Mia details, bez kterých bych se na Havaj nepodíval. A firmě ATEX za super oblečení a skvělý přístup.