Jaké jsou bezprostřední dojmy medailistek z letošního CZECHMAN ford triatlonu?
Eva Potůčková (zlato)
Byl to celkově pohodový závod
Soustředila jsem se jen sama na sebe, plavání v pohodě v první větší skupině, depo celkem rychlé, na kole jsem v prvním kole jela podobně jako nejlepší muži. Pak jsem jela dost sama a v posledním okruhu zase v kontaktu s muži, což bylo povzbudivé. Hlídala jsem si pravidelné jídlo a pití, od rána jsem toho, nevím proč, moc nesnědla. A na startovní čáře, kde jsme čekali trošku déle, už jsem měla hlad a těšila se na občerstvení na kole. Jsem ráda, že běh nemusel být nadoraz, v tom vedru bral hodně sil. Kromě pár puchýřů bylo vše v pořádku. Celkově pohodový závod, který si člověk určitě zapamatuje kvůli vítězství, atmosféře, krásnému počasí.
Petra Krejčová (stříbro)
Závod si budu určitě dlouho pamatovat
Závod se mi moc líbil. V plavání mi to přišlo v takém počtu docela
dost maso, Dvakrát jsem si vylévala brejličky po kopancích. Z vody jsem
šla s Lenkou Královou, která mne pak předjela na kole. Na kole mám raději
kopečky, roviny musím doladit. Na posledním okruhu na kole jsem se těšila na
běh. Běželo se mi dobře, vyšší teploty mi nevadí. Po předběhnutí Lenky jsem se
snažila držet tempo a vím, že je výborná běžkyně, tak jsem věděla, že to bude
boj. Po nepříliš vydařeném Krušnomanu jsem byla na krvi a zjistili mi, že mám
málo železa a málo červených krvinek, což pro vytrvalostní sport není dobré, tak
jsem začala brát železo, kyselinu listovou a už se cítím mnohem lépe. Jsem
strašně ráda za stříbro, v medaili před závodem jsme moc nevěřila, ale tajně
doufala. Závod si budu určitě hodně dlouho pamatovat. Díky všem organizátorům
do Pardubic!
V plánu mám absolvovat celý Český pohár v dlouhém
triatlonu, takže za 14 dní Otrokovice. Tento týden ještě trošku potrénuji a
příští týden ladím na Moraviamana.
Lenka Králová (bronz)
Tak já si to dneska pořádně užila
Kupodivu se mi plavalo docela dobře, i když jak vím, tak plavání rozhodně není moje silná disciplína. Na kolo jsem se docela těšila, ale v prvním okruhu jsme se docela honily s Petrou Krejčovou a to mi bylo jasný, že jestli to tak půjde dál, tak do cíle rozhodně nijak rozumně nedojedu. Nakonec se mi ji podařilo na konci prvního okruhu předjet a druhý okruh si jela hezky svoje tempo a ve třetím se těšila jak ještě zrychlím, což se mi i zezačátku povedlo. Jenže pak přišly kostky a mně se zlomily řídítka a rázem jsem se válela na zemi. První co mi prolítlo hlavou bylo, že jsem skončila. Naštěstí po chvíli jsem se zvedla a zjistila, že jsem akorát odřená a že na hrazdě bych to mohla dojet. Tak jsem to dojela, ale teda trochu jsem se bála, že bez brzd si někde rozbiju tlamu znova. Vzhledem k tomu, že letos opravdu nemám naběháno, jsem běh rozhodně zázračný nečekala, ale začátek byl hotový peklo. Prvních 5 km jsem chvilkama cupitala, chvilkama šla a chvílema stála na kraji silnice a bojovala s příšernými křečemi v celém břiše. Skutečně jsem myslela, že vzdám, protože jsem chvílema nemohla ani jít a jen viděla, jak se holky za mnou přibližují. Petra mě záhy předběhla a jen jsem čekala, kdy to přijde i od Jany. Naštěstí mě nejspíš zachránila občerstvovačka a asi litr coly, kde křeče povolily a já se byla schopná nějak rozběhnout a dostat se do nějakého rozumného tempa. Třetí pozici jsem nakonec udržela, ale byl to boj. Povzbuzování od fanoušků a závodníků na trati pomáhalo a hlavně také od rodičů, kteří se na mě přijeli vůbec poprvé podívat. Tak to mě hnalo dál. Takže jsem vlastně ráda, že to takhle vůbec dopadlo a na bednu jsem se dostala. Ještě po závodě jsme hned jeli na pohotovost na rentgen ruky po pádu, ale naštěstí je jen naražená a mám pár odřenin po těle. Jinak závod to byl fakt moc krásný, organizace super, občerstvení, dobrovolníci naprosto úžasní a atmosféra přímo boží a i to vedro se nakonec dalo nějak docela přežit.