V cílové rovince jsem si trochu zašaškoval, říká nejlepší Čech na IM Lanzarote

22.05.2014 -
V plánu Romana Malivánka bylo zajet pod 10 hodin, ale náročný profil cyklistické trati v součtu s protivětrem znamenal tři minuty navíc. Při svém druhém Ironmanu předvedl na Kanárských ostrovech nejlepší český výkon a už se těší na IM Klagenfurt a světové mistrovství v půlce v kanadském Mont Treblant. Více v následujícím rozhovoru.

Jak se ti vedlo v úvodní disciplíně?

1:03 na plavecké části je pro mě sen.

Další z českých závodníků v závodě mi říkal, že cyklistika byla pěkně těžká. Jak se ti jelo v sedle tvého závodního speciálu? V jaké fázi to bylo nejtěžší?

Po vydařeném plavání jsem šel na kolo pořádně nažhavený, což ještě umocnil fakt, že se mi na 40.km podařilo dojet Pšonkiho, který startoval 3 minuty přede mnou a je vynikající cyklista. Jeli jsem pak asi 100km spolu a pořád předjížděli. Pak však přišla moje slabina a to jsou sjezdy. Silniční kolo mám teprve 3 roky a technika je stále mizerná. Možná je to i věkem, ale já se prostě ve sjezdu, obzvláště na koze a ve větru strašně bojím. Posledních 30 km jsem se snažil jet s rezervou, i když v protivětru to moc nešlo, ale bylo mi jasné, že 2551 nastoupaných metrů se na běhu projeví.

To je pořádná porce převýšení. Jak se to projevilo na běžecké části závěrečného maratonu?

Říjnový půlmaraton jsem tady běžel celý v křečích a nehodlal jsem si tuto libůstku zopakovat na maratonu. Naštěstí mě chytla jen jedna a tu jsem zahnal mým trikem, což je zrychlení tempa. Měl jsem se snažit běžet pod 4:30min/km a to se mi dařilo celkem v pohodě 32km. Pak mě však pořadatelé místo do posledního kratšího okruhu poslali do cíle, já se musel asi 30 metrů vracet a jako by mi vypla hlava. Byl jsem rád, že držím tempo 5-5:15. Je ale taky možné, spíš pravděpodobné, že mi prostě normálně došlo.


Jak hodnotíš svůj výkon a výsledek?

Jak už jsem říkal, s výkonem jsem spokojen maximálně a s výsledkem ještě víc. Být 60. z 2200 závodníků z 62 zemí světa je paráda, obzvláště na takto extrémně těžkém závodě. A to, že mi chybělo 5 minut na získání slotu na Havaj mě vůbec nemrzí.

Co ti letělo hlavou na cílovém koberci?

V cílové rovince jsem byl sám, takže jsem si trochu zašaškoval. Roztleskal si diváky, smekal čepici, klaněl se, prostě jsem si to užíval nejvíc, jak to jde.

Závod se koná v oblíbené turistické destinaci. Jak jsi vnímal závodní kulisu, podporu diváků, atmosféru..? Co ostatní Češi v závodě?

Atmosféra byla skvělá zejména v okolí cíle, kde jsme třikrát probíhali a pak také v několika vesnicích na trati kola. Tam vždy diváky rozvášnil Pšonki svou gestikulací a já ho doplňoval různými pokřiky, takže si naši česko-polskou dvojici oblíbili. Na trati běhu bylo skvělé, že jsme se potkávali v protisměru s dalšími bojovníky z Čech, Jurajem Šedivým, Guillermo „el pistolerem“ Aldou, Martinem Gablou, Vítkem Kovaříkem a samozřejmě Tomaszem Zemelkou, a navzájem jsme se snažili povzbuzovat gesty i pokřiky. Největší oporou mi ale byla moje drahá polovička Marcelka, která mě zásobovala Colou, gely a solnými tabletami a užila si atmosféru závodu se mnou. Za to jí musím moc a moc poděkovat, ale hlavně za to, že mě spolu s našimi třemi dcerkami podporuje v této šílené zálibě sebestředných a testosteronem překypujících chlapíků. A taky dívek, abych byl genderově korektní.

Jak velká byla únava? Měl jsi čas před odletem domů zregenerovat?

Regenerace začala ihned po závodě, kdy jsem ležel půl hodiny na masérském stole a svíjel se v křečích. Pět lidí nevědělo co se mnou, až hlavní fyzioterapeut vše vyřešil litrem koly a trsem banánů. Rázem jsem byl fit. Večer pak pokračovalo doplňování energie standardně čtvrtkilovým hamburgrem s hranolkami, čtyřmi zmrzlinami, pivem a ginem s tonikem. Cesta domů byla, jak jinak, dlouhá a únavná, protože jsem letěl přes Vídeň a pak jel autem do Prahy. Takže nic moc.


Kolikátý to byl tvůj Ironman?

IM Lanzarote byl můj druhý „železňák“. V loňském roce jsem úspěšně absolvoval svoji premiéru na dlouhých tratích na Moraviamanu, kde jsem 13. místem a časem 9:46 zaskočil sebe i celé své okolí. Ale na Lanzarote jsem jel první dlouhý triatlon ze série Ironman.

Jak proběhlo cestování a přizpůsobení se místním klimatickým podmínkám? Byl čas na předzávodní vyladění?

Aklimatizace v podstatě žádná není. Časový posun 1 hodina je zanedbatelný, počasí krásné. Snad jen zvyknout si na cyklistiku ve větru, ale to se za týden člověk stejně nenaučí. Přiletěl jsem v sobotu, týden před závodem, a absolvoval od neděle do úterý superkompenzaci, při které jsem spolu s tréninkovým parťákem Tomaszem „Pšonkim“ Zemelkou naběhali 45km, najeli na kole 220km a naplavali 8km. Svalový glykogen se tedy podařilo dokonale odstranit a pak už jsme jen „cukrovali“.

Proč jsi zvolil IM Lanzarote? Svým profilem rozhodně nepatří mezi závody, kde se dělají osobní rekordy..

Na tento závod jsem se přihlásil, neboť mi skvěle zapadl do závodního programu na tento rok, který počítá se třemi Ironmany a několika půlkami. A druhý důvod byl, že jsem se tu na říjnovém ½ Ironmanu kvalifikoval na MS do kanadského Mont-Tremblant, tak jsem si myslel, že by mi trať mohla sedět i na dlouhém.

Na jaký výsledný čas jsi myslel před startem?  

Cílem bylo jet pod 10 hodin. To se nepodařilo, ale přesto jsem absolutně spokojený. Nepočítal jsem totiž, že cyklistická část bude až tak strašně náročná a také, že jsou zde neuvěřitelně dlouhá depa. Já v nich strávil 9 minut.


Takže druhý ironmanský zářez máš za sebou a sezona se rozjíždí. Pojedeš letos ještě dalšího železňáka?

Dalším závodem bude IM Klagenfurt, kde bych rád zajel co nejkvalitnější osobní rekord. Pak si užiju přes prázdniny rodinku, 23/8 se chystám na ½IM Budapešť a pak již na začátku září na MS do Kanady. Sezonu bych měl uzavřít na začátku října na IM Barcelona. Pak si trochu odpočinu a vrhnu se na svůj druhý, vlastně spíš čtvrtý sport, a tím jsou dálkové běhy na lyžích. V zimě se chystám asi na 3-4 závody seriálu Ski Clasics.

Triatlonu se, stejně jako mnoho dalších borců, nevěnuješ od dětství, ale dospěl jsi k němu celkem nedávno. Je to tak?

Sportuji v podstatě celý život, ale zhruba do třiceti let to byly hlavně míčové hry jako tenis, squash, basket, ale hlavně fotbal. Pak přišli dvě operace kolena, dvě operace zápěstí a já se začal pomalu, ale jistě, stávat takovým tím typickým fotříkem. Vše se ale změnilo v roce 2011, kdy jsem se rozhodl, že se naučím jezdit na běžkách a dostal jsem se do rukou svého prvního trenéra, Máry Pazderského , který mě připravil na MTB závod Drásal a pak na celou zimní sezónu, jejímž vyvrcholením bylo absolvování Vasova běhu v barvách Silvini Ski Trab teamu. Tehdy jsem taky začal běhat a v roce 2012 jsem běžel Pražský maraton, s tím že pokud ho uběhnu a koleno vydrží, tak další metou bude Ironman.

A jak to pokračovalo dál?

Nedalo se nic dělat a lyžaře Máru, který mě ukázal první vytrvalostní krůčky, vyměnil nejlepší triatlonový trenér u nás Lukáš Vrobel, což bylo mé obrovské štěstí. Je pravda, že když jsem se v září 2012 po 150 metrech kraulu začínal topit, tak mu lehce zatrnulo, ale nějak jsem se plavat naučil. A když mi navíc vloni na mém prvním triatlonovém závodě v životě, v rakouském St. Poeltenu, zrušili organizátoři kvůli zimě plavání, nezbylo mi, než si vyjet slot na MS v ½ Ironmanu v Las Vegas. Od té doby naše spolupráce pokračuje a doufám, že k oboustranné spokojenosti. Trénuji cca 20 hodin týdně, ale objem se postupně navyšuje. Je mi jasné, že příští rok to zase povyskočí. Ještě musím zmínit skvělého kondičního trenéra, bývalého špičkového desetibojaře, Dominika Špiláčka, který mě trápí na Bosu, TRX a dalších velice zábavných, nicméně samozřejmě prospěšných, pomůckách.

Čím konkrétně tě tento sport nadchnul?

Mně se líbí všechny vytrvalostní sporty, protože při nich si člověk musí všechno vydřít, nejde to ošidit a o výsledku nerozhodne nafilmovaná penalta. Můžeš si koupit nejlepší vybavení, zaplatit trenéra, jet na soustředění, ale stejně ve finále musíš podstoupit tu tréninkovou dřinu, abys viděl „finish line“. A i když je Ironman dneska hlavně byznys a marketing, ten původní duch tam zůstává. Ze všech sportů ho považuji za královskou disciplínu a jsem moc rád, že mohu být součástí tohoto nádherného, fascinujícího a inspirativního zápolení.

V dresu jakého oddílu závodíš?

Závodím, a budu závodit, za Silvini Madshus team, což je největší český amatérský sportovní oddíl, specializující se především na dálkové běhy na lyžích. Ale máme triatlonovou licenci, pár dalších kluků se na Ironmany chystá nebo je již absolvovalo a myslím, že až dáme příští rok dohromady štafetu, tak z nás půjde strach.

Ale také spolupracuješ s Etriatlon teamem.

Ano. S Etriatlon teamem jsem byl na velice pěkném soustředění na ostrově Gran Canaria a určitě se připojím i v budoucnu na další.


 

Hodnocení:
Přečteno 1492x
RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
29.5.22Triatlonista Grebík vstoupil do olympijské kvalifikace senzačním 7. místem na Světovém poháru! Volár obsadil na ME v super sprintu 15. místo
29.5.22Tituly zůstaly doma. Mistry ČR ve sprint triatlonu se na Brněnské přehradě stali Kočař a Hrušková
16.5.222 dny, 4 vítězství: triatlonista Grebík ovládl český šampionát v supersprintu
11.4.22Zasněžený Aquatlon Příbram ovládli Zikmund a Mičková
7.3.22Český pohár v aquatlonu odstartoval ve Zlíně triumfem Václavíka a Horňové
16.2.22Mistrovství Evropy v terénním triatlonu budou letos hostit Prachatice
8.11.21Královnou českého triatlonu byla v anketě zvolena olympionička Petra Kuříková
1.11.21Grabmullerová má bronz z MS v terénním triatlonu! Kočař byl čtvrtý
24.10.21Je dobojováno. Aquatlonový pohár ovládli Tomáš Zikmund a Petra Dvořáková
21.10.21Děčínský Železný muž – 14.5.2022 a neb Memoriál Toma Jiráně