Vypřáhnul jsem se ze saní a byl jsem volný jako pták, líčí Francke své cílové pocity po Yukon Arctic Ultra

11.02.2014 -
160 kilometrů divočinou Yukonu za 28 hodin. Třetí místo mezi běžci. Český triatlonista od Mácháče Jan Venca Francke absolvoval drsnou výzvu jménem Yukon Arctic Ultra.

Jak se dá připravit na závod dlouhý 160 kilometrů ledovou pustinou Yukonu? Měl jsi možnost to s někým konzultovat?

Čím jsem starší, tím více zjišťuji, že na závodech tohoto typu hraje hlavní roli hlava. Takže se řídím matematickou rovnicí: 70% psychika + 30% fyzická stránka = 100% výkon. Z toho vyplývá, že co se tělesné kondice týče, tak jsem trénoval delší běhy, nejdéle do pěti hodin.  A v mém případě, cesta k úspěchu, je běhat do kopce, takže jsem běhal pořád do kopce. Ale zase jsem to s tím běháním moc nepřeháněl. Každé ráno jsem začínal studenou sprchou, ovšem to je rituál, který provozuji již několik let. Mimo běhání jsem si dával tréninkové jednotky na stavbě, kde se opět kladivo stalo mým věrným přítelem. Mentálně jsem se připravoval poctivěji. Hluboce jsem přesvědčoval mozek, že je vše v pořádku, a že se stane, co stát se má. Postupně jsem si snižoval práh bolesti. Před spaním jsem si navodil falešný stav mé osoby uprostřed Yukonské divočiny a vytvářel si různé krizové situace, které jsem následně řešil. Abych potom mohl klidně spát, tak jsem vždy v pořádku doběhl do cíle. Přípravu jsem tedy konzultoval pouze se svým já, poněvadž vím, že já se znám nejlépe a vím, co mi sedí. Jelikož teploty se mohou zhoupnout až pod -40 °C, a tudíž trenky nepřipadaly v úvahu, tak výbavu jsem konzultoval s firmou Vertical trade z Jablonce, která mě velice teple oblékla, čímž jim děkuji.

Co tě vlastně vedlo dát se všanc této extrémní výzvě?

Inu, tuto otázku jsem si také dlouho kladl, hlavně během závodu.  Uspokojující odpověď jsem našel až v cíli. Myslím si, že tu správnou odpověď, která nelze vyjádřit slovy, si musí každý najít sám. Každý si klademe nějaké výzvy, a až je překonáme, tak zjistíme ten pravý důvod, proč jsme to udělali. Pro mě to je pocit radosti ze života a toho, že život žiji a neplýtvám s ním. Člověk když je uprostřed divočiny a je úplně na dně, tak se začne koukat na věci jinak. Po krizích přijdou pocity blaha, a pak zase šup zpátky do krize. Potom ten nejblaženější pocit, když si splníte svůj cíl..Je to svým způsobem těžká závislost na těchto pocitech. Všichni jsme závisláci. Někdo potřebuje svou drogu, někdo svoje pocity, někdo svojí čokoládu. Výsledek je stejný, musíš to mít zase. 


Z čeho jsi měl před závodem největší strach?

Největší obavy jsem měl ze zimy, ze tmy a ze zvířátek ve tmě. Když je -40 °C, tak se triviální věci, třeba jako něco vyndat z tašky, či se vyčůrat, stávají otázkou přežití. Když je den a světlo, tak je člověk hrdina, ale ve tmě se mu jinak svírá prdel. Pravda, byl jsem docela překvapen, že jsem se přes noc ani moc nebál, ale to bylo tím, že mé smysly byly otupeny. Dvanáct hodin jsem šlapal černou Yukonskou tmou totálně osamocen, to bych se normálně jinak bál. Nejvíce jsem se asi bál, když jsem uprostřed noci potkal vlky, a když jsem musel na chvíli zabivakovat kousek od ohromných losích stop. Vybaven jsem byl velice dobře, to hlavně díky oblečení Montane. Byl jsem připraven na nejhorší, třeba na to, že bych musel dva dny bivakovat někde v divočině bez pomoci.

Jak ti bylo na startovní čáře?

Vzhledem k tomu, že na start jsme přijeli pár minut před odstartováním, tak nebyl čas na to se nějak cítit. Naložil jsem saně, promazal vazelínou kritická místa mého těla, zapřáhnul se do saní a už se startovalo. 


Co se dělo na trati? Jak se pro tebe vyvíjel závod? Kdy přišly první komplikace? Jak moc jsi řešil výsledné umístění? Co bylo nejtěžší?

Ve stručnosti asi takto. Na startu bylo příjemných -16 °C, prvních 40 km celkem v poklidu. Začíná být tma a ochlazuje se. Dalších 60 km a 10 hodin samoty. Přicházejí první krize a pocit nejistoty, že nejdu správným směrem roste. Mam pocit, že na check point snad nikdy nedojdu. Krize se prohlubuje a nohy stávkují. Puchýře rostou, stejně tak mé chodidlo. Kopce taky. Sláva, check point. Hurá, do dalších 60ti kilometrů. Fáze krize jednoznačně již převyšuje fázi euforie. Potkávám vlky. Začínám usínat i při chůzi a motám se. Při pokusu o překonání spánku začínám mít halucinace. Na půl hodiny bivakuju a spím. Hned se cítím lépe a opět klušu. Denní světlo mi dodává energii. Už si myslím, že musím být blízko cíle. Hodina pryč. Už tam musím být. Tři hodiny pryč. Rovina, rovina a zase neskutečně dlouhá rovina, za zatáčkou už to musí být. Čtyři hodiny pryč. Rezignuji. Nohy a hlavně chodidla zažívají peklo. Sotva se plazím. Jezero a na druhé straně cíl. A je to! 160 km Yukonskou divočinou za mnou. Umístění jsem neřešil, ale samozřejmě mě velice těšilo, že jsem skončil třetí, ač se tu žádné vyhlašování nekoná. Krize se objevovaly v čím dál častějších intervalech od 60 km až do cíle. A co bylo nejtěžší? Moje nohy, měl jsem pocit, že jsou nejtěžší  na světě.

Dá se nějak slovně vyjádřit tvůj pocit v cíli? Na co jsi myslel nejvíc?

Myslel jsem na to, že už na nic myslet nemusím a můžu svůj systém přepnout do úsporného režimu základních tělesných funkcí. Bylo mi tak nádherně, že slovy popsat se to nedá. Přiběhl jsem (ano, posledních 40m jsem předstíral, že běžím) k roubené hospodě, ticho klid, nikde nikdo. Na zdi hospody visela plachta s nápisem Finish. Z hospody mě zaregistrují dvě děvčata a běží mi pogratulovat a zapsat cílový čas, žádné ovace, či ceremonie. Vypřáhnu se ze saní a jsem volný jako pták, pocit neuvěřitelný. Sedám si v hospodě a po dvou locích piva ji mám jak z praku. Tupě hledím před sebe a hybernuji.

A regenerace?

Po fyzické stránce jsem regeneroval týden a to tím, že jsem tři dny seděl v autě při cestě z Yukonu do Vancouveru. Chodit jsem stejně nemohl, poněvadž krvavé puchýře velikosti vlašského ořechu mi v tom zabraňovaly a moje přitahovače stehen mi dočasně nefungovaly. 

Teď jste s Petrou Hostinskou ve Vancouveru a spřádáte své další sportovní plány. Kdy se vracíte do rodné domoviny a které triatlonové závody máš v plánu?

V plánu je nyní chopit se kladiva a budovat zde v Kanadě někoho jiného budoucnost. Tím si tak vydělat zlaťáky na to, abychom mohli budoucnost svou budovat. Mám tu také nevyřízené účty s místními horami, tak bych je rád už dořešil. Na rodnou hroudu se navracíme v polovině dubna. Ještě jsem nikdy nejel dlouhý triatlon, ale uznal jsem za vhodné, že letos je na čase to změnit. V červnu se projedu po švýcarských kopcích na Swissmanovi, v červenci to o polovinu zkrátím a jako Jánošík budu hopsat na Oravamanovi. To mi bude na nějakou chvíli stačit, řekl bych, a proto se u nás budu věnovat převážně terénnímu triatlonu. Ale člověk nikdy neví, co za blbost se mu urodí v hlavě.

Můžeme se těšit na promítací večírek z tvé yukonské mise?

Ano, již se na tom pracuje. Premiéra tohoto dokumentu bude uveřejněna na běžeckém festivalu Mácháč Run Fest v polovině května. Všichni jste zváni. Na jaře na viděnou.



Podrobný článek a zážitky z mého ultra toulání si můžete přečíst na www.janfrancke.com.

 

 

 

Hodnocení:
Přečteno 1060x
RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
29.5.22Triatlonista Grebík vstoupil do olympijské kvalifikace senzačním 7. místem na Světovém poháru! Volár obsadil na ME v super sprintu 15. místo
29.5.22Tituly zůstaly doma. Mistry ČR ve sprint triatlonu se na Brněnské přehradě stali Kočař a Hrušková
16.5.222 dny, 4 vítězství: triatlonista Grebík ovládl český šampionát v supersprintu
11.4.22Zasněžený Aquatlon Příbram ovládli Zikmund a Mičková
7.3.22Český pohár v aquatlonu odstartoval ve Zlíně triumfem Václavíka a Horňové
16.2.22Mistrovství Evropy v terénním triatlonu budou letos hostit Prachatice
8.11.21Královnou českého triatlonu byla v anketě zvolena olympionička Petra Kuříková
1.11.21Grabmullerová má bronz z MS v terénním triatlonu! Kočař byl čtvrtý
24.10.21Je dobojováno. Aquatlonový pohár ovládli Tomáš Zikmund a Petra Dvořáková
21.10.21Děčínský Železný muž – 14.5.2022 a neb Memoriál Toma Jiráně