Čím dál víc mě to táhne ze silnice do přírody, říká Pavel Mužíček

21.11.2013 -
Pavel pochází z jablonecké triatlonové líhně, před dvaceti lety vyhrál první triatlonový závod a postupně se propracoval až do béčkové juniorské repre. Se svou dvoumetrovou postavou je vynikajícím plavcem, ale častá zranění mu několikrát vystavila stopku v běžeckém tréninku. Trenérsky a redaktorsky působil v Etriatlonu a později přešel do Hisport teamu. Rád si nakládá pořádnou porci závodů a sportovních výzev. Cílem letošního Oravamana prošel po rukou. V našem obsáhlejším rozhovoru jsme se dotkli mezníků v jeho dosavadní kariéře a dalších, nejen triatlonových plánů.

Kdo nebo co stálo u tvé triatlonové kolébky? Jak ses dostal k triatlonu?

Můj táta dělá dlouhá léta plaveckého a triatlonového trenéra u nás v Jablonci, takže mě už od malička brával do bazénu. Tím to začalo. Po mamce tam asi taky nějaké sportovní geny budou, protože byla reprezentantkou v běhu na 100 metrů překážek. V šesti letech jsem vyhrál svůj první plavecký závod, pak přidal další dvě disciplíny a v roce 1993 jsem vyhrál první triatlon v Mikulášovicích. Kromě triatlonových disciplín jsem přes zimu ještě pravidelně lyžoval. V Jablonci jsou skvělé podmínky.

Byl někdo tvým triatlonovým vzorem, komu ses chtěl svou výkonností podobat? 

Sportovní vzor jsem asi nikdy moc neměl, neměl jsem potřebu se nikomu vyrovnat nebo k někomu vzhlížet (plakáty na stěně, apod.). Spíše jsem se cítil dobře, když jsem se s ostřílenými borci mohl utkat tváří v tvář. Nikdy jsem neměl rád slabě obsazené závody, naopak mi dodávalo sílu, když na startu stály všechny hvězdy. Ze stejného důvodu považuji za slabší třeba i moje 9./3.místo v Teplicích (můj dosavadní nejlepší výsledek – 3. místo v kategorii a deváté v celkovém pořadí na půlce MČR Ironmaniac Teplice (2011), který jsem zajel v čase 4:35:18), poněvadž tam bylo málo lidí. Vždycky jsem spíš vzhlížel k tátovi, který vydržel sportovat až do veteránských kategorií, dokud ho nevyřadily ze hry potíže s lýtkem – to je i moje motivace, vydržet sportovat až do stáří a sportem se bavit a udržovat fit – vzhledem k mé tělesné konstituci mi stejně nic jiného nezbývá. Kdybych se neudržoval v kondici, tak bych se sesypal jak domeček z karet (záda). Nejeden doktor mi řekl, že buď budu posilovat, nebo budu trpět.

Pod tátovým vedením jsi začínal v jabloneckém SCM. Kdo ještě patřil do vaší tréninkové party?

V Jablonci byla tehdy úplná triatlonová líheň. Byli tam bratři Franckeové, Štěpán Chroustovský, Milan Kulman nebo Renda Milichovský. I oni byli mým hnacím motorem – postavit se na startovní čáru po jejich boku – bohužel tak dlouho u vrcholového triatlonu nevydrželi.


Sport ve vaší rodině hrál a hraje dominantní roli. Co ostatní věci jako třeba studium?

Rodiče mě vychovávali tak, že na prvním místě musí být vzdělání a sport až za odměnu po studiu - a tak jsem oproti soupeřům trénoval až po školní výuce. Někdy mně to samozřejmě vadilo, ale jsem za to zpětně rád. Vystudoval jsem osmileté gymnázium a později i Vysokou školu IES FSV UK - obor, ve kterém nyní pracuji.

Jak se rozvíjela tvoje sportovní výkonnost? Sbíral jsi pódiová umístění, diplomy a medaile?

Kolem čtrnácti let jsem přes léto vyrostl o patnáct čísel a přišly první zdravotní komplikace.   jsem měl mimo jiné problémy s koordinací a musel jsem na celé zimní přípravné období (a že v Jablonci trvá zima hodně dlouho vysadit pohyby zatěžující páteř (zejména tedy běžecký trénink). Od té doby mám pocit, že tohle manko pořád doháním. Na závodech ČP jsem většinou po kvalitním plavání dojížděl na kole s prvním balíkem, ale pak přišel běh a propad do druhé desítky. Nejlépe jsem si vedl až v juniorské repre, s níž jsem zajel šesté místo na týmovém závodě ME 2003 ve Varech.

S koncem gymnázia přišel kvůli vysokoškolskému studiu přejezd z Jablonce do Prahy. Jak jsi vnímal tuhle změnu?

Pořád mě trenérsky vedl táta, i když teď více na dálku a přes telefon. Sparing partnera jsem našel v Pavlu Patákovi, a dokonce jsem měl čas i na dvoufázový trénink. S béčkem repre jsem závodil na několika závodech Evropského poháru. Zvlášť si vzpomínám na závod v Praze v roce 2004, kdy jsem v noci předtím něco špatného snědl a po probdělé noci nad záchodovou mísou jsem na start šel vyždímaný jak citron. Plavání jsem ještě nějak ustál, ale pak to na mě přišlo na kole a já měl na rovinaté trase v centru města co dělat uviset balík (moc tomu nepomohlo ani hlasité verbální úsilí Petra Vabrouška). Dodnes nechápu, jak mohl jet naplno a ještě dirigovat balík. Z běhu už si toho moc nepamatuji, ale byla to moje nejdelší desítka v životě (myslím nějakých 64 minut). Ale takový závod se nevzdává, tak jsem se musel do cíle nějak dostat.

Zdraví drželo?

Nejhorší to bylo asi v roce 2007, kdy jsem si kvůli přetrénování (respektive nedostatečné regeneraci) na konci sezóny přetrhnul při běžeckém tréninku vazy v kotníku a musel jsem půl roku pauzírovat. Bohužel mě od té doby zradil tento kotník už čtyřikrát a letos se k tomu přidal i ten druhý. V tomto období jsem se trenérsky rozkmotřil i s tátou a začal hodně přemýšlet o mé další sportovní cestě. Řešil jsem motivaci. Ještě před zraněním jsem se na soustředění SCM v Nymburku v roce 2006 potkal s Jitkou Šimákovou, která se stala mojí přítelkyní, a spolu jsme trénovali a jezdili po závodech. Vydrželo nám to šest let.

Další zlom nastal s tvým vstupem na pole Etriatlonového oddílu. Jak k tomu došlo?

V té době jsem se vídal s Radkem Holinkou a jednou se ho zeptal, jestli neví o nějaké brigádě. Dodělával jsem si v té době trenérské zkoušky a Radek mě seznámil s Petrem Valešem, který mi nabídl práci v rozjíždějící se plavecké škole. Na diplomy moc nehrál, spíš ho zajímalo, co předvedu na bazéně. Trenérsky mě zaučovala Ivana Felgrová, kterou jsem již před tím znal, protože mě v 15 letech lanařila na plavecký sportovní gympl v Praze. Zjistil jsem, že mám zřejmě nějaké trenérské vlohy po tátovi a společně s mým analytickým způsobem myšlení to fungovalo. V roce 2009 jsme jeli společně na Kanárské ostrovy, na tento čas hrozně rád vzpomínám. Petr mi taky nabídl zaplacení startovného na IM Klagenfurt 2009 za protislužbu redakční činnosti na webových stránkách. To mě hodně nadchlo a motivovalo do poctivé tréninkové přípravy. Čas 9:48:50 beru jako velmi dobrý.


Z Etriatlonu jsi po pěti letech přešel do Hisport teamu, kde působíš na několika pozicích dodneška. Co bylo důvodem tvého rozhodnutí pro změnu?

Na Kanárech jsem se potkal s Martinem Matulou a jako držitele nejrychlejšího havajského času jsem ho hodně obdivoval. Padli jsme si do oka a kamarádství utužovali i v Čechách na setkáních u piva - tehdy jsme se začali bavit o založení nového oddílu a společně s Jitkou a Pepou Rajtrem jsme pak tyto myšlenky začali postupně realizovat v druhé polovině 2010. Dnes jsem už jen šéftrenérem plavecké školy, všechny ostatní aktivity jsem ukončil v loňském roce po osobních i pracovních neshodách s oběma hlavními aktéry.

Kromě triatlonových závodů sis letos střihnul i další sportovní výzvy, které se trochu vymykají klasickým sportovním disciplínám. Co to bylo za závody?

Kromě dohledatelných závodů pod hlavičkou ČTA jsem letos jel ještě Bikemarathon Ještěd Kooperativa Tour, terénní kvadriatlon dvojic Pilsenman (de facto pouťák), Oravaman (extrémní horský triatlon), dvojboj na Mácháči s nedělním vrcholem v podobě „MS“ v orientačním triatlonu. Tam jsem získal velice prestižní titul (prestižní je ale jenom v kempu Preciosa) King of the lake (sobota+neděle), pak halové a dráhové atletické závody pražského poháru družstev jako příprava na zářijový 100minutový desetiboj v Brně (3798b).


Během dvou desítek sezon s triatlonem jsi postupně prodlužoval vzdálenosti. Co bylo motivem?

Jsem hodně týmový hráč, takže pro mě byla obrovská motivace soutěžit na MČR v týmech za Bižuterii Jablonec, kde jsme nejednou stáli s klukama na bedně (Venca a Michal Franckeovi, Tonda Konopka, Roman Karpíšek). Pak se ale jablonecká parta rozpadla a já přestoupil do Hisport teamu, kde jsem doufal v týmové pojetí v OH TT, ale nějak se to postupně rozpadlo i tady a většina postupně přešla na dlouhý triatlon, kde není tolik o týmovém zápolení. Takže jsem logicky přešel na zábavnější a doposud nepoznané sportovní odvětví.

Atmosféra na pohárových závodech na krátkých distancích je jiná než na závodech dlouhého triatlonu. Přijde mi, že je tam taková větší pohoda, nebo jak to nazvat. Vnímáš to taky takhle?

Určitě. A postupem času to stále víc oceňuji. Souvisí to i s mým vztahem k triatlonu, který se různě posouvá. Velký vliv má na to i moje přítelkyně Helča Marcinková, která mě naučila (a pořád učí), že sport nemusí být jen o těch výkonnostních zážitcích a že nemusí pořád bolet. Více vnímám prostředí, krásu přírody, radost z pohybu. Začínám zjišťovat, že se dá jít vyběhnout i bez plánu, bez plnění dlouhodobého cíle posunutí výkonnosti a vidinou úspěchu na závodech. Často to pro mě bývá i jistý druh psychoterapie. Pohybem v přírodě si krásně vyčistím hlavu a zvláště horské prostředí (asi proto, že jsem z Jizerek) mi dodává hodně síly.

Díky triatlonu už jsi toho zažil hodně. Máš ještě v koutku mysli nějaký tajný nesplněný sen, nějakou výzvu, kterou bys chtěl jednou zdolat?

Dlouho jsem si myslel na Swissmana nebo Norsemana, ale zjistil jsem, že tenhle osamocený boj sama se sebou není nic pro mě. Potřebuju reakce lidí a komunikaci i během závodu, nejsem samotářský vlk. Lákají mě ultra trailové závody typu ŠUTR a nadchl jsem se pro bosoběh. A čím dál víc mě to táhne ze silnice do lesů a přírody. Možná to zní paradoxně vzhledem k mým častým zraněním kotníku, ale v těžkém terénu se mi ještě nikdy nic nestalo. Maraton bych rád jednou stlačil pod tři hodiny, a to ideálně mimo silnici. Rád bych pokořil i nějakou velehoru, lákají mě výšky. Příští rok je v plánu kromě tradiční Krkonošské 70ky i ještě více extrémnější Oravaman, další rok pak Challenge Roth 2015. Každopádně pro mě vždy byla a bude na prvním místě rodina. Sport je sice krásná věc a pro mě hodně důležitá, ale taky rychle pomíjivá, s čímž jsem se už nejednou setkal. Kromě sportovních cílů tedy dlouhodobě (a do toho patří i vzdělání) pracuji na vytvoření vhodných podmínek pro zabezpečení rodiny (bydlení, atp.)


 

 

 

 

   

Hodnocení:
Přečteno 1292x
RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
29.5.22Triatlonista Grebík vstoupil do olympijské kvalifikace senzačním 7. místem na Světovém poháru! Volár obsadil na ME v super sprintu 15. místo
29.5.22Tituly zůstaly doma. Mistry ČR ve sprint triatlonu se na Brněnské přehradě stali Kočař a Hrušková
16.5.222 dny, 4 vítězství: triatlonista Grebík ovládl český šampionát v supersprintu
11.4.22Zasněžený Aquatlon Příbram ovládli Zikmund a Mičková
7.3.22Český pohár v aquatlonu odstartoval ve Zlíně triumfem Václavíka a Horňové
16.2.22Mistrovství Evropy v terénním triatlonu budou letos hostit Prachatice
8.11.21Královnou českého triatlonu byla v anketě zvolena olympionička Petra Kuříková
1.11.21Grabmullerová má bronz z MS v terénním triatlonu! Kočař byl čtvrtý
24.10.21Je dobojováno. Aquatlonový pohár ovládli Tomáš Zikmund a Petra Dvořáková
21.10.21Děčínský Železný muž – 14.5.2022 a neb Memoriál Toma Jiráně