Jan Francke (1984). Triatlonista, surfer, hvězda českého punku

Motto: „Sex, drugs and rock´n´roll“

Úspěchy:

všechny kovy na MČR (v různých kategoriích)

účast na ME (junioři a do 23 let)

MS vodních záchranářů Austrálie

250 lidí na koncertě Divokého astmatu, „dav, kterej sem ovládal“

12 dvanáctek po Krkonošské 70

Oblíbený trénink: hrozně mě baví dlouhé běhy. Dvě, dvě a půl hodiny klusu. Rád mám naběháno hodně v objemu a pak teprve se tlačím do intenzity. Někdo běhá rychlé kilometry už v prosinci, to není můj styl.

Michal Francke (1986). Triatlonista, buldozer dívčích srdcí

Motto: „Sedm holek za jedny prázdniny – to bylo léto…“

Úspěchy:

2. a 3. místo na MČR v duatlonu

3.-4. v poháru TT celkově

Oblíbený trénink: plavání – třeba 10x100 – švihově, nesmí to být na max, to mě drtí. Běh: úseky na úrovni ANP, intenzita, kopce.

Sedím v Cross-Country, jablonecké sportovní alma mater, bohužel coby řidič u pita. Jsem tu včas – událost nebývalá – a asi za deset minut z nedalekého bazénu dorazí poněkud nesourodá dvojice. Pankáč se seattleskou bradkou a za ním hvězda oktávy jabloneckého gymplu. Honza, kterému nikdo neřekne jinak než Venca, a jeho brácha Michal. Jejich otec, Karel Francke, patří mezi průkopníky triatlonu v jeho nejdřevnějších dobách veselých osmdesátých let.

Venca je druhým rokem venku z lehce přetrpěného gymplu, nyní ve Zlíně studuje obor paramedik, česky zdravotnický záchranář. V lednu absolvoval praxi „utírání prdelí“ (podle jeho vlastních slov) v jablonecké nemocnici. Michala čeká závěr střední školy se vším, co k tomu patří – maturitní ples, drobné studijní povinnosti, společenské vytížení a do toho nějak natlačit pár soustředění. Venca je v reprezentačním výběru do 23 let a Michal v juniorském. Na to, že jim triatlon dost jde, jsou dost v pohodě a neberou se příliš vážně.

Začneme neotřelou otázkou – jak jste se dostali k triatlonu?

V: Tak otec jezdil, viděl jsem to odmala.

M: Taky tady v Jablonci byly hvězdy – Renda Milichovský, Chroust. Takže triatlon hodně lákal…

A na vážno vás to začalo brát kdy?

M: Tak vlastně to moc vážně nebereme ani teď…

V: Otec jezdil, takže geny a pak už to šlo samo.

M: Odmala jsme sportovali – všeobecně. A plavali jsme. Jinak ale všechno, ale nic nějak pořádně.

Ale plavání tam bylo. Dá se vůbec dneska v triatlonu prosadit, pokud se neplave odmala?

V: Plavání je nuda – od stěny ke stěně. Triatlon nabízí úplně jiné možnosti.

M: Tak bez plavání to asi nejde. Já bych rozhodně nebyl žádná plavecká hvězda. Rozhodně se ale pro triatlon nedá s plaváním začínat v sedmnácti nebo později. Jsou ale výjimky, třeba Jaňour. Ten má asi naopak výhodu, není utahanej.

To jste vy ale z dětství nebyli taky, ne?

V: Ne, to ne. Byli jsme hodně všestranný. I když si nedovedu představit, že bych třeba ještě ve třiceti jezdil triatlon …teda na špičkový úrovni. Když jsem viděl Milicha, jak závodil po třicítce. Navíc se tím dneska u nás může slušně uživit maximálně absolutní špička – třeba Ospalý. Zkoušel jsem se po gymplu dostat na Nový Zéland na stipendium jako triatlonista – tam se dá dopoledne surfovat a odpoledne lyžovat, to by se mi líbilo. Pak to nedopadlo. Moje holka lyžuje, tak jsme zjišťovali možnosti sportovních stipendií v USA – tam se tím uživí daleko víc lidí. Je to větší trh a sport tam má jiné postavení.

Co vám říká Ironman?

M: Mě vůbec nic. Baví mě rychlé krátké závody, dlouhý vůbec. Zatím.

V: Mě právě hodně. Láká mě to víc než krátký triatlon. Baví mě delší vzdálenosti – postupem času bych se chtěl směřovat na dlouhé tratě.

A Xterra? Jeli jste to někdy?

M: Tak to je pěkný – už jsme to zkusili.

Jak to, že je na terénních triatlonech tolik účastníků?

M: Tak hlavně je tam bajk, na tom jezdí spousta lidí a hobíci si těžko budou pořizovat silniční kolo jenom kvůli pár triatlonům.

V: To je fakt, navíc jsou tam i vhodnější objemy pro veřejnost. Pohár v triatlonu je stereotyp, jezdí to málo lidí.

M: Když jede pohár v triatlonu nějakých 30 lidí – z toho šest sedm reprezentantů – tak to těžko bude někoho motivovat.

V: Navíc je to u nás monotónní – naprosto bez fantazie. Třeba bundesliga v Německu – to je úplně něco jiného. Nejrůznější objemy, hákové i bezhákové závody. To se nikdo nemůže divit, že to u nás nepřitahuje veřejnost.

Co ty další multisporty?

M: Já mám rád duatlon. Ale moc velkou budoucnost asi nemá. Byla doba, kdy jich bylo hodně a bylo to poměrně prestižní. Dneska je duatlon spíš kvalitní trénink.

V: Jel jsem i kvadriatlon – to mě bavilo. Ten kajak byl trochu boj – ale udržím se na něm i se sedátkem. Jezdí ale vlastně jen pár lidí od nás, Maďaři a ten potrhlej princ…

M: Loni jsme jeli ve Žďáru zimní triatlon, nebylo to špatný…

V: No, i když už je to taky trochu úchylárna – ten bajk i ten přechod kolo-lyže…

M: Na běžkách jezdíme hodně – i nějaký závod, třeba Jizerskou 30. I když letos jsem to jel jen tak s davem, odmítám platit to šílený startovný. Nebo Krkonošskou 70.

Trénujete spolu nebo zvlášť? Teď navíc, když je Venca hodně ve Zlíně?

M: Skoro spolu netrénujeme. Občas v létě na kole…

V: No, to se ale vždycky zvrhne. Buď je z toho trénink nadoraz…

M: Nebo se brácha nasere…

V: To máš těžký, když bráchu dvanáct let v pohodě porážíš a najednou ti začne taky občas dávat, tak se s tím vyrovnává těžko.

M: Vlastně jezdíme všechno sólo – i když vlastně plavu ve skupině. Trénink ve vyšší intenzitě je obecně lepší s někým.

V: S někým lepším. Hecneš se. Já teď ve Zlíně trénuju sám úplně všechno, včetně plavání.

To jako chodíš na veřejnost?

V: To je právě maximálně blbý. Je to někdy těžce na morál, ale docela se daří. Poměrně to plave. Teď jsem jel deset čtyřstovek – vypadá to dobře. David (trenér David Janata – pozn. aut.) to vidí letos na 17:20 na patnáctistovku.

Michale, tebe čeká maturita, jak bude vypadat jaro?

M: Tak doufám, že bude mít svaz peníze vzít nás aspoň na soustředění. A že hlavně bude potom co jezdit, že bude pohár. Taky můžeme celou zimu a jaro trénovat a pak jezdit pouťáky (smích). Snad to ale dopadne. Pak maturita a přijímačky na vysokou – chci zkusit VŠE nebo správní fakultu v Brně. Mám letos poslední šanci zajet na Evropě juniorů, hlavně se tam dostat. Zatím nevím, kdy a kde bude. Kdyby nebyl pohár, nenašel se partner svazu, tak asi závody v okolních zemích, v Polsku a tak.

Sedíme u piva, Venco, ty jsi pankáč, co vám oběma říká životospráva?

M: Nijak striktně to neberu. Máma nás hýčká dobrou večeří, ale stejně chodím na obědy ve škole.

V: Já se ve Zlíně živím všelijak – rohlíky a podobně.

M: Pivo si dám občas rád, i v sezóně.

V: Ničemu se nebráním, když se to nepřehání. Zkusit co se dá! Když se budeš nějak silně omezovat, budeš na tom psychicky špatně…

A to punkerství bereš nějak vážně? Squatuješ? Somruješ?

V: Beru to v pohodě. Přístup „všechno fakuju“ není úplně špatnej. Pro mě je punk hlavně pohoda a muzika.

V kapele Divoký astma hraješ na kytaru? Proč ten název?

V: My jsme tam čtyři mladý a divoký – no a pak je tam starší basák, co má to astma. Chceme velkou slávu. Velký turné – Polsko, Německo. Jedno větší turné už jsme měli – Janov – Jablonec – Janov – Janov.

Michale, ty plánuješ taky kariéru v showbusinessu?

M: V showbusinessu asi ne. Spíš jako řečník. Už jsem moderoval pár plesů.

Tak si to užívejte!

Kluci dali dvě piva, já dvě pseudopiva. „Mám to sčítnout dohromady?“, ptá se Míra. Jasně. Takže platím za tyhle vycházející hvězdy – nehvězdy českého triatlonu útratu a říkám: „To byl první honorář za rozhovor.“

„A taky asi poslední“, odpověděli jednohlasně… No, uvidíme. V kalných a strnulých vodách českého triatlonu (o tragickém showbusinessu nemluvě) je pro zajímavé osobnosti místa dost.