Ze stříbra jsem nadšený, říká Jan Wainer po Moraviamanovi

Jaké dojmy si odvážíš z letošního Moraviamana, kde jsi vybojoval stříbro v čase 8:49:21?

Maximální spokojenost, ale také velká únava. Jel jsem během čtyř víkendů Czechmana, Interval triatlon v Račicích a Moraviamana. Na to zrovna zvyklý nejsem, navíc když obě půlky byly v tropických podmínkách a já se bál, jestli jsem si nenaložil moc. Ale v Otrokovicích bylo počasí podle mého gusta a po dlouhé době se mi dobře běželo, tedy alespoň prvních 32 km.

Jakou příchuť má pro tebe tato medaile z jediného železňáka na našem území?

Ze stříbra jsem nadšený, i když vím, že mi k němu trochu pomohlo odstoupení Honzy Oppolzera, který kdyby zaběhl svůj standart, tak mě asi doběhl. Na to se ale historie ptát nebude a já mu moc přeji, aby se dal co nejdřív do pořádku. S výkonem zase tak spokojený nejsem, protože mi na posledních 5 km neskutečně došlo a přišel jsem tak o šanci zajet si čas na hranici 8:40 hod. Takové štěstí na počasí už v Piešťanech asi mít nebudu. Osobák jsem si ale vylepšil o 7 minut, v Poznani v roce 2016 jsem jel 8:56.

Vítěz Tomáš Řenč zajel fantasticky vyrovnaný výkon stylem „one man show“ a v čase 8:26 utvořil nový traťový rekord…

Jel fantasticky, víc nemám k tomu co říct. Naší skupinu, ve které jsem byl s Petrem Vabrouškem, Davidem Jílkem a Honzou Šnebergerem odsoudil už po plavání k bitvě o 2. místo. Nemá slabinu a v dalších závodech bude těžké s ním držet alespoň trochu krok.

Od začátku sezony hodně závodíš. Chystal ses nějak speciálně na otrokovického ironmana?

Jak jsem říkal, nebyl jsem si jistý, jestli jsem nejel moc závodů. Minulý rok jsem se soustředil vyloženě jen na Moraviamana a byl to můj 3. závod. Letos to už byl závod č. 7. během 9 víkendů. Méně jsem tedy trénoval a více závodil, ale také více odpočíval. Nakonec nevím, co je lepší. Loni jsem jel kolo za 4:32, bez neoprenu plaval skoro stejně rychle jako teď v neoprenu a nebýt brutálního vedra, které mě odrovnalo víc než soupeře, tak jsem mohl jet třeba i rychleji než letos. Takže nevím, jestli jsem měl ideálně vyladěno.

Jak jsi prožil jednotlivé disciplíny? Kde to nejvíc kouslo? A kde naopak sis to mohl nejvíc užít?

Kupodivu pro mě bylo těžké už plavání. Sice jsem jako většina přivítal, že se plave v neoprenech, ale ve druhém okruhu už jsem se začal vařit a plaveckou část jsem dokončil jen s vypětím všech sil. Ve třetím okruhu jsem už jen tak pokládal ruce do vody a těšil se na kolo. Kolo jsem jel podle sporttesteru, nikam jsem se nehnal a v chladnějším počasí se šetřil na běh. Ale i tak jsem toho měl v posledním okruhu plné zuby. Na posledních zhruba 15 km jsme i pěkně zmokli a ochladilo se. Zmrzly mi prsty a já se pak nemohl v depu ani obout. To jsem ztratil celou minutu na Davida Jílka a asi 30 s. na Petra Vabrouška. Jak jsem ale vyběhl, tak jsem poznal, že to bude O.K. Držel jsem tempo mezi 4:15 a 4:00/km a i se zastávkou na záchod jsem první polovinu běžel za 1:28. První dva okruhy jsem běžel bok po boku s Petrem Vabrouškem a společně jsme trochu utekli Davidovi Jílkovi, který měl zřejmě krizi. To jsem si závod užíval nejvíc. Na začátku 3. okruhu odpadl i Petr a já se začal klukům za mnou vzdalovat. Ještě po 3. okruhu to vypadalo, že poběžím pod 3 hodiny, pak jsem ale začal zpomalovat, až jsem z poslední otočky na poslední občerstvovačku horko těžko držel tempo kolem 5 min/km. A z poslední občerstvovačky to bylo nejhorší. Padla na mě těžká, ale opravdu těžká krize. Ještě, že to kluci za mnou neviděli. Říkal jsem si, že nesmím zastavit, jinak je konec. Naštěstí jsem měl dostatečný náskok a nějak jsem se dopotácel do cíle.

Jaká byla divácká kulisa a závodní atmosféra?

Mě se závod v Otrokovicích moc líbí. Loni jsem tam byl poprvé a věděl jsem, že se tam ještě musím vrátit. Atmosféra byla hezká, hlavně v cílovém prostoru, kde závod opět neuvěřitelně komentoval Pepíno Svoboda. 

Proběhly doma nějaké oslavy této cenné medaile?

Máma mi udělala rajskou s knedlíkama. Nacpal jsem se, dal si pivo a skulil jsem se na gauč. Já na oslavy nikdy moc nebyl.

Jak hodnotíš své dosavadní letošní výsledky?

Zatím jsem s průběhem sezony velmi spokojen a vlastně už mám splněno. Chtěl jsem být na bedně alespoň jednoho závodu Ford Czechman Tour a to se mi povedlo. Vyhrál jsem v Poděbradech, Interval triatlon v Račicích a Hopman duatlon v Žatci. Na Krušnomanu mě porazili Lukášové Kočař a Slatinský, Péťa Soukup a Karel Zadák, tedy kluci, kteří jsou prostě lepší než já, takže to 5. místo beru jako úspěch. Jen Czechman mě trochu mrzí, protože čas a výsledek možná neodpovídaly tomu, v jaké jsem byl formě. Troufnu si říct, že být pro mě přijatelné klimatické podmínky, mohl jsem bojovat o stupně vítězů. Tropické podmínky, které tam ale panovaly byly nad mé síly a 7. místo i výkon mě trochu zklamaly.

Po dvou dekádách v triatlonu a ve svých dvaačtyřiceti letech si držíš stabilní výkonnost v tuzemské špičce. Jaký máš recept?   

Já už ale stejnou výkonost nemám. Jsem možná o trochu lepší cyklista než dřív, ale výrazně horší běžec. Myslím, že mi nahrává, že v současnosti se neběhá tak rychle jako v době, kdy byl na vrcholu Honza Vodehnal, Lukáš Vrobel, Jarda Brynda nebo já s Petrem Vabrouškem jsme byli mladší. Honza Vodehnal, nebo Petr Minařík uměli půlmaraton hluboko pod 1:10, Filip Ospalý to uměl i po kole. O tom se nám dnes může jen zdát. A trénovat víc nemusím. Tréninkové hodiny držím už několik let stále kolem 750 hodin ročně. Jen ubylo plavání, protože nám v Lounech zbourali bazén a já musím na plavání dojíždět a malinko se vinou občasných potíží s lýtky zvýšil poměr kola ve prospěch běhu.

Čtvrtou disciplínou je dobře pojatá regenerace a odpočinek. Jak to řešíš? 

Silně neprofesionálně. Cestou po závodě musím navštívit McDonald, to je už rituál. Po sladkých gelech, kole a ionťácích na nic jiného není chuť. Tam si objednám největší menu, jaké mají a ještě ujídám dětem a manželce. Doma si pak dám pivo a brambůrky a druhý den jdu většinou do práce. Když ne, tak se jen lehce vyjedu na kole a po půlkách jsem ve středu nebo ve čtvrtek už zase schopen tréninku. Ale teď budu regenerovat asi déle. Moraviaman mě stál hodně sil.

V jednom z našich minulých rozhovorů jsi avizoval konec triatlonové kariéry. Vrátil ses a zdaleka ne ve stylu „hlavně dokončit.“ Co tomu napomohlo?

Prostě mi to chybělo. Po sezóně 2015 jsem se vrátil k basketu, ale pak mi v lednu v posilovně spadl dvacetikilový kotouč na nohu, zlámal mi prsty, a když jsem musel měsíc ležet doma, tak se to ve mě zase zlomilo ve prospěch triatlonu. A jsem tomu rád, protože jsem od té doby zajel zase několik pěkných výsledků. Pořád mě to baví a možná, že jak mě to baví teď, tak mě to ještě nikdy nebavilo. Takže už si příště rozmyslím říkat něco o tom, že chci končit.

Jakou máš materiální, finanční a morální podporu?

Já měl odjakživa psychickou zábranu si o něco říct, takže v současné době si vše kupuji za své. Cyklistické vybavení u Zbyňka Fialy u nás v Lounech, nebo Honzy Friedeho v Žatci, kde mám slevy, které mi to trochu ulehčují. Běžecké boty si kupuju ve slevách. Preferuju značku Asics, takže kdykoliv jedu kolem outletu ve Fashion Aréně v Praze, tak tam zkusím štěstí a většinou tam nějaké boty za dobrý peníz koupím. A morální podporu mám hlavně v rodině. Když už si ani já nevěřím, tak mě manželka přesvědčí o opaku. Dá se říct, že nebýt rodiny, asi bych už dávno nezávodil.

Které další triatlonové podniky zdobí tvůj následující závodní diář?

Teď si dám týden pauzu a od července se začnu pozvolna připravovat na Slovakmana, kde jsem ještě nikdy nestartoval a Pilmana, kde naopak můžu jet už skoro po slepu. Možná 7. července pojedu v rámci tréninku Hopmana na Nechranicích, ale to ještě nevím. Záleží, jak se rychle zotavím. Takže červenec bude tréninkový a srpen zase závodní.  

Závěrečná otázka. Co je pro tebe „top moment“ spojený s triatlonem?

Triatlonové bitvy s Petrem Vabrouškem. Nikdy jsem se netajil velkým obdivem a respektem k Petrovi a závodit s ním mě pokaždé maximálně motivovalo. Dříve jsme si to několikrát pěkně rozdali na půlkách, v sobotu jsem se s ním sedm hodin rval konečně i na ironmanských tratích. Také zpětně hodně vysoko stavím vítězství na Allgäu Classic v německém Immenstadtu v roce 2008 a vítězství na mistrovství Belgie v Eupenu roce 2007. Vše samozřejmě na středně dlouhých tratích, které mi šly vždy nejlépe.