Jednu noc jsem se bál o život, vypráví Venca Francke po Yukon Arctic Ultra

5.03.2015 -
Triatlonový pár Petra a Venca Francke se letos podruhé vypravil do kanadského Yukonu. Sice v rámci svatební cesty, ale také za jedním z nejnáročnějších závodů na planetě. Více v reportážním rozhovoru.

Co nebo kdo ti vnukl myšlenku se takovéto akce zúčastnit? 

Jelikož mé tělo ovládá jednu parádní schopnost zapomínat nepěkné věci, tak jsem se rozhodl nedlouho po dokončení loňského Yukon Arctic Ultra na 160km, kdy jsem prohlašoval, že už nikdy nic takového nepůjdu. Yukon je magické místo a člověk ani neví, proč ho to tam táhne, ale táhne to silně tak proč tomu vzdorovat.

Dá se vůbec na takovýto závod nějak adekvátně připravit?

Inu což, dá se to, ale blbě. My jsme se nepřipravovali nějak extrémně. Asi jsme začali trošku pozdě, 3 měsíce před startem. Nás nejdelší trénink měřil 50km, spíš jsme běhali a chodili pravidelně a několikrát denně. Fyzička je samozřejmě potřeba, ale stejně je nejdůležitější hlava, můžete mít naběháno tisíce, ale jakmile vás zradí hlava tak je vám veškerý trénink k prdu. Proto naším hlavním cílem bylo být v pohodě a nijak se nestresovat, což se nám podařilo a jistě to byl důležitý prvek přípravy.  


Jak to bylo se sháněním sponzorů? Nejedná se o nikterak levnou záležitost..

To ano, bez toho by to nebylo vůbec možné. Čím extrémnější závod, tím dražší záležitost. Není tajemstvím, že to stálo něco přes čtvrt miliónu korun. Pravda, za to by jsme měli třeba auto, ale co je auto oproti zážitkům.....NIC. A my volíme raději zážitky než majetek. Nejvíce nám pomohl náš kamarád, který rozjel nadějný crowd foundingový projekt Sportstarter.cz, který funguje formou finančního daru fanouška a následné jeho odměny od sportovce, kterého se rozhodl podpořit. Naši fanoušci nám poslali neuvěřitelných 73 000kč. Ve světě to funguje dobře a my doufáme, že bude funguvat i tady. Sice jsme malá země, ale máme spousty nadějných a zajímavých sportovců. Pak taky musíme poděkovat Montane a Inov8, kteří nám poskytli částečně oblečení a boty.

Pojďme k závodu samotnému. Jaké jsou jeho reálie? Co mediální sledovanost, historie, obliba..?

Pokud se nemýlím, tak závod se koná od roku 2003. Závodník si může vybrat maratón, či více zážitkových 100mil, či dobrodružných 300mil a každé dva roky jako bonus a pořádná výzva 430mil. Vzdálenosti jsou však orientační, jelikož trasa se každý rok mění, záleží na podmínkách.Letos třeba kratší trasa (300mil, čili cca 480km) měřila 512km a ta nejdelší trasa (430 mil, čili cca 688km) měřila 750km. Jelikož je to opravdu extrémní záležitost a ne vždy bezpečná (viz letošní amputace prstů) tak je účast relativně malá (100mil - 21 závodníků, 300mil - 29 a 430mil - 31) a díky tomu je mediální sledovanost je na místě, média totiž mají rádi příběhy, extrém, amputace a tak. Závod vede z Whitehorse na jihu Yukonu na sever, nejdelší trasa končí v Dawson city. Je to závod bez podpory, non stop a člověk si táhne vše potřebné k přežití v divočině na saních za sebou.


K absolvování takovýchto ultra podniků musí mí člověk „dobrou hlavu.“ Co bylo tvým hnacím motorem a motivací?

Moje žena a naše svatební Yukonská cesta, na to jsem se hodně těšil. Další motivací bylo poznání drsné divočiny a zimy Yukonu na vlastní kůži.

Popsal bys, jak se pro tebe závod vyvíjel?

Závod se vyvíjel v pravidelných amplitudách. Jednou jsem se vezl na vlně euforie a vše bylo nádherné a jednou zase na totálním dně a v totální krizi, kdy vše kolem bylo jen černé. Však toto se mi na tom líbí nejvíce, pestrost průběhu. Ano, nejsem žádný hrdina, takže jsem se bál jednu noc i o život. To když jsem byl v totální fyzický krizi a usínal jsem za chůze a najednou byl všude kolem mě nespočet ohromných a čerstvých stop od vlků. Vlci útočí ve smečce a na slabé jedince, a já jsem v tu chvíli byl sakra slabý jedinec. Bylo mi úzko, měl jsem svalovou horečku a vůbec jsem tam nechtěl být - pocit, který se nedá popsat, člověk ho musí zažít. Kupředu mě kromě vlků hnalo pomyšlení na všechny lidi, co nám fandili, to byl největší motor.

Dá se vůbec vykreslit stav mysli, do kterého se člověk během této akce v nekonečné sněžné pustině dostane?

Jak jsem již uvedl výše, tyto stavy mysli se těžko popisují. Jsou to zvláštní stavy, kdy se člověk nachází v jiných sférách, a když to potom vypráví někomu, kdo to nezažil, často je považován za lehce mentálně narušeného, ale není tomu tak. Těch stavů je několik, jednou máte pocit, že nejste ve svém těle či že sedíte ve své hlavě a jen tělo roboticky ovládáte. Jindy zase vidíte v každém druhém stromu postavu, zvíře či příšeru ač víte, že to není realita. Poprvé jsem dokonce zažil halucinace sluchové, kdy jsem v dáli slyšel rozhovory lidí, zvonění, hučení a jiné podivné zvuky. Myslím si, že to je ovšem zajímavý úkaz, kdy náš mozek se většinu času pohybuje ve společnosti a všechny civilizační vjemy bere jako samozřejmost, když se pak ocitnete v divočině a ty vjemy najednou mozeček nemá, tak si je uměle vytváří. Proto třeba uprostřed yukonské divočiny můžete slyšet projet tramvaj. 


Do cílové rovinky ses letos nedostal z důvodů zdravotní indispozice. Hodnotíš zpětně jako dobré rozhodnutí odstoupit ze závodu?

Toto rozhodnutí hodnotím jako největší úspěch závodu a do cíle jsem se nedostal, protože jsem se tam ještě dostat neměl. Měl jsem zánět achilovky, když mi otekla a začalo známé vrzání, věděl jsem, že není čas na hrdinské činy. Zdraví je u mě na předním místě, úspěchy, výsledky a závodění jsou příjemné, ale nejsou důležité. Vnímám to tak, že jsem žil každou vteřinu svého života během těch osmi dní na trati a s tím jsem spokojen.

Jak jsi vnímal podporu své ženy Petry během závodu?

Vnímal jsem ji velice intenzivně a emotivně.

Jak ti bylo pár dní po tak náročném závodě? Dalo se nějak fungovat?

Pár dní po závodě jsem se cítil kupodivu dobře, pominu-li achilovu bolest, tak jsem své aktivity omezil jen na spánek a jídlo, a to mě celkem rychle vyléčilo z únavy fyzické. Ale i teď, deset dní po závodě jsem stále celkově mimo normální hodnoty a očekávám, že nějaký ten měsíc potrvá, než zase budu jako Jura skotačit po horách.

Půjdeš do toho ještě někdy znovu?

Nerad nechávám věci nedokončené, takže ano. A nejenom, že do toho půjdu znovu, znovu do toho půjde i žena má.

Pro tebe jako kovaného triatlonistu pomalu začíná závodní sezona. Jak si ji plánuješ?

Velice rád uberu na vzdálenostech a rád se vrátím k terénnímu triatlonu a podobným aktivitám. Chtěl bych jet na MS na Sardínii a běžet závody max do 100km.


 

 

Hodnocení:
Přečteno 1027x
RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
29.5.22Triatlonista Grebík vstoupil do olympijské kvalifikace senzačním 7. místem na Světovém poháru! Volár obsadil na ME v super sprintu 15. místo
29.5.22Tituly zůstaly doma. Mistry ČR ve sprint triatlonu se na Brněnské přehradě stali Kočař a Hrušková
16.5.222 dny, 4 vítězství: triatlonista Grebík ovládl český šampionát v supersprintu
11.4.22Zasněžený Aquatlon Příbram ovládli Zikmund a Mičková
7.3.22Český pohár v aquatlonu odstartoval ve Zlíně triumfem Václavíka a Horňové
16.2.22Mistrovství Evropy v terénním triatlonu budou letos hostit Prachatice
8.11.21Královnou českého triatlonu byla v anketě zvolena olympionička Petra Kuříková
1.11.21Grabmullerová má bronz z MS v terénním triatlonu! Kočař byl čtvrtý
24.10.21Je dobojováno. Aquatlonový pohár ovládli Tomáš Zikmund a Petra Dvořáková
21.10.21Děčínský Železný muž – 14.5.2022 a neb Memoriál Toma Jiráně