Zústává ve mně euforie z úžasného závodu, hodnotí Eva Vysučková své pocity po Novoknínském triatlonu

MŮJ TRIATLON – TEN NOVOKNÍNSKÝ

Jsem spíš běhna. Běh miluju. Někdy to jde dobře, někdy hůř. Hůř, když chybí železo (u mě skoro už pravidlo), líp když nechybí. Letos to jde pocitově hodně dobře. No a taky plavu (mám pevné, nezničitelné základy z kurzů Petra Valeše) nebo jezdím na biku a silničce. Běhám spíš vytrvalostní štreky, ale jednou za rok odbočím k nějakému spíš menšímu triatlonu. Už třetím rokem je to právě ten Novoknínský. Kvůli bezva atmosféře, skvělé organizaci a distancím tak akorát. Letošní ročník byl odstartován s novým plaváním, novou cyklotrasou a novým běžeckým okruhem. Organizátoři se skvěle poprali s aktuální, platnou a nekompromisní, nebo na hlavu postavenou legislativou pro pořádání hlavně cyklozávodů, našli náhradní řešení a nakonec náš triatlon rozjeli – velké díky!

Budu vařit z každé minuty závodu

Nejlepší je, když od žádného závodu nic nečekáte. Jako letos já. Slyšela jsem, že trasa je výživná, že to jeli hodinu, že běh je v pohodě, celkem rovinka. Připravovala jsem se na to, že kolo bude bolet a potrápím se, páč jsem letos byla na kole jen 2x. Naštěstí si sama pro sebe vždy říkám, že prostě uvidím, co tam bude, improvizovat umím, zabrat taky a tak budu vařit z každé minuty závodu a uvidím, co z toho vypadne. Všechno opět zafungovalo perfektně. Výborné zázemí závodu v Oplocence (podle mě lepší, než v minulých ročnících), odvoz kol k plavecké části, samotných závodníků na start a nezbytná před závodní informace u rybníka. Zbývalo pár minut do startu a klidný holce se najednou rozbušilo srdce.

První disciplínou je aquaerobic v rybníce 

Vběhli jsme do vody, teda já vešla, protože kameny na dně bolí a tak pak hnedle zkouším plavat ve 20cm. V půli rybníka se najednou všichni znovu zvedli a „běželi“. Aquaerobic na rybníce ve Starý Huti ještě neměli, ale když musíš, dáš. Výběh z rybníka zase bolel, je mi to ale jedno, už jsem myslela na to, jak nelíp do bot a pak na kolo. Ponožky, boty, helma, sundat kolo a výběh z depa. Naskočit, zacvaknout a hlavně nespadnout.

Euforické sjezdy posekanou loukou

První šlápnutí, lehčí převod a všechno bez větších problémů šlape. Úplně první myšlenka, jako vždycky, co nohy. Ty neprotestují, nebolí a tak jsem jela, co to šlo a hlavně do kopce jsem ostatním šlapala na paty. Z kopců dolů jsem to pustila a dokonce si s radostí euforicky zakřičela. Bylo to totiž něco nádherného, sjezdy posekanou loukou a dobrý pocit jak to jde, nemohla jsem jinak. Ani nevím jak a vjíždíme do Oplocenky do depa. Dívám se na hodinky a čas 54 minut mě více než příjemně překvapil. Chvilku hledám ten správný stojan s číslem – možná to byl rozhodující okamžik – boty, helma dolů a čepice na hlavu a vybíhám. Odmítám vodu a asi ano, letím.

Jestli tohle nebude poslední kopec, tak se asi zvencnu

Protože to byl můj běh, běh co zbožňuju. Předbíhám už ani nevím kolik závodníků. Říkám si, že běh by měl být přeci profilově v pohodě. Jenomže to je samý kopec. Ani nevím, na kolikátém stoupání mě hlavou prolítne, že jestli tohle už nebylo poslední, tak se asi zvencnu. Naštěstí to bylo poslední stoupání a tak radši běžím. Běžím tak, že se až z kopce kopu do zadku, běžím a fakt rychle. Nevidím dobře na dálku, ale cíl ten poznám vždycky. Zbývá mi 200m, dobíhám 2 holky přede mnou, o fous dávám jednu na cílovém koberci, druhou jsem nestihla. Šťastná nevěřícně se dívající na hodinky na čas 1:11:13. Ve výsledcích se pak dozvídám, že jsem čtvrtá ve své kategorii Z2 o 2 vteřiny. Ach jooo, že by depo? Nebo aquaerobic? Kde to chybělo? Prostě tak to je, víc jsem tomu nedokázala dát. Razantní zlepšení oproti minulým ročníkům je úžasný a to mi musí stačit. Bylo by fajn, zlepšit se rovnou na bednu, ale tak třeba za rok. Nakonec mi biková trasa nepřišla tak hrozná a naopak běh jsem čekala lehčí. Ale zůstává ve mně euforie, skvělý pocit z úžasného závodu a z mého malého vítězství.