Po operaci nohy nemůžu stále pořádně běhat, říká Lenka Fanturová

Vloni jsi hodně laborovala se zraněním. Co se přesně stalo?

Na předposledním závodě loňské sezony jsem si při závodě na Vancouver Islandu zranila prst na noze. Závod jsem paradoxně vyhrála, ale časem se ukázalo, že zdánlivě banální zranění prstu u nohy nebude taková legrace. Tak nějak mi to podivně léčili po kanadsku, ale nakonec jsem po dlouhodobém trápení a bezúspěšné léčbě přiletěla v lednu domů a v únoru podstoupila operaci, kdy mi prst srovnali a zadrátovali. Dostala jsem nechodící sádru na 6 týdnů a užívala si rekonvalescenci doma.

No, jak jsem zmínila výše, trénink jsem zahájila dvouměsíční sádrou, a kdo měl někdy sádru tak asi ví, že když vám jí sundají, tak to teprve začíná být  zajímavý. Otoky a bolest se moc nelepší a na běhání můžete ještě dlouho zapomenout. Teď jsem tři a půl měsíce po operaci a stále nemůžu pořádně trénovat na běhu. Kdykoliv začnu, tak vznikají posttraumatické záněty. Takže můj trénink - no comment. Nicméně hodně jezdím na silničce i horském kole (zrovna dnes jsem potkala na trailu rovnou 4 kusy medvědů) a hodně plavu. K triatlonu mi ale chybí ten běh.

Se skupinou triatlonistů z Prahy a Brna jsi byla v dubnu na týdenním soustředění v Provence. Jak se ti tento kemp zamlouval?

Soustředění v Provence jsem absolvovala s radostí. Bylo to týden po sundání sádry, takže mě to hodně bavilo se projíždět na kole takových hodin a v tak kvalitní skupince jaká tam byla (sportovně i kulturně). Nebrala jsem to ani tak jako soustředění, protože letos asi žádné závodní ambice nehrozí - pokud se noha výrazně neumoudří. Ale spíš jako test, jestli budu stačit i po tak dlouhém výpadku. Super dovolená se super kamarády, takže spokojenost.

Kvůli operaci ses na krátkou dobu objevila v Čechách a teď už jsi zase zpátky v Kanadě. Co tam děláš?  

Ano, v únoru jsem v Čechách podstoupila operaci chodidla  s následnou rekonvalescencí a nyní  jsem už zase zpátky v Kanadském Squamish v British Columbia. Pracuju jako trenérka v plaveckém oddíle. Možnost trénovat mám, i když je to komplikované, neboť před měsícem mě srazilo auto na kole a moje karbonová Kuota se rozlomila na tři kusy. Já jsem zůstala naštěstí v kuse jednom, nicméně nemám na čem jezdit, dokud pojišťovna nevybaví nové kolo, respektive peníze na něj. Zatím mám půjčenou starou silničku od kamaráda (pravá ocel). Ale na trénink dobrý. MTB traily jsou tady ale daleko lákavější než silnice, kterých těch tady moc není. Nemám zatím žádné přesné plány, krom toho dát si do kupy nohu a naučit se pořádně lézt (což je ve Squamish to nejlepší). Návrat záleží na vízech a na tom jak půjde práce.

Sleduješ triatlonové dění na domácí půdě?

Po pravdě řečeno, osobně toto dění příliš nesleduju. Jednak mám pořád co dělat a jednak by mě taky možná trochu mrzelo, že tam nezávodím. O mojí informovanost se ale důsledně stará matador českého triatlonu a prima kamarád Štěpán Kroupa, který mi pravidelně zasílá dlouhosáhlé reporty ze závodů, což je super a dost se u toho nasměju.

V triatlonu jsi dosáhla mnoha úspěchů. Máš nějaký skrytý sen, jehož dosažení ti ještě chybí?

Děkuju. Myslím, že jsem si zazávodila opravdu hodně. Nějaké cíle samozřejmě ještě jsou, akorát narážím na problém, že na krátký triatlon už jsem stará a na dlouhém mě opravdu vůbec nic neláká. Takže asi spíš závodění pro radost a v dobré partičce kamarádů.  Ambice hodně záleží na zdraví, takže největší ambicí je být ok a pak se uvidí.

V čem tě láká život v Kanadě? Je něco, co tam naopak postrádáš?

Rozdíly samozřejmě jsou. V Kanadě narážím na daleko větší byrokracii, která je téměř neprůstřelná a navíc skrytá do jejich "slušnosti a vstřícnosti," což ale na věci nic nemění. Obecně jsou Kanaďani hodně slušní, ohleduplní a pozitivní lidé, ale až časem se člověk naučí rozeznávat, kdo je opravdu dobrý člověk a kdo jen tak vypadá. Je to taková hra. Ale musím říct, že za dobu, co jsem tady, jsem si vytvořila celkem kvalitní okruh dobrých kamarádů. V Čechách se mi líbí, že se lidi nepřetvařují a když jim je blbě, tak se tváří blbě a neříkají, že se mají super, když to tak evidentně není. V ČR je zase hodně negativismu. Chtělo by to něco mezi. V souhrnu ale nic není černo-bílé, v Kanadě se mi líbí a v Čechách taky. Hodně tady postrádám českou partu kamarádů, čímž všechny zdravím..