Prvni den ve WM nas cekala dobrodruzna vyprava do Phoenixu, kam jsme jeli vratit vypujcene auto. V horach pujcovny nejsou a na zdejsi pomery 160 mil neni kdo vi jak daleko. Pri shode okolnosti by se cesta za jeden den dala zvladnout, ale... Rentalnu jsme hledali vice nez hodinu, byla dokonale ukryta v supermarketu, a tim jsme prisli o naskok, ktery jsme si udelali vcasnym probuzenim. V deset, kdy jsme vyrazeli do pouste, na displeji benzinky zarila cislice 99, ktera sice pripominala vyhodnou cenu na bednu Coly, ale byla to aktualni teplota. Po poledni pak suse ctyricitka padla o dalsi dva stupne pri rekordni teplote tohoto leta. A to nejhorsi uz jsme zjistili cestou autem, ze v pousti je na puli cesty navic jedno sedlo v patnactistech metrech. Po shodach okolnosti nebylo razem ani pamatky!!!

Jizda Sonorou se stovkami typickych arizonskych kaktusu byla zpocatku zajimava. Iontak v bidonech ale brzy dosahl ustalene teploty na hranici pozivatelnosti. Po prekonani zmineneho sedla, kde teplota klesla na prijatelnou tricitku, jsme opet spadli do petiset metru a zacalo jit do tuheho. Nastesti se na 90. kilometru objevilo jedine odpocivadlo, kde jsme malem vypily rezervoar pro pitka. Rozhodnuti bylo jasne, v zajmu zachovani zdravi prenocujeme na puli cesty v Paysonu. Ale to nas cekalo jeste 20 km stoupani s kilometrovym prevysenim.

Odpoledne bylo opepreno jeste silnym provozem, protoze co jsou Krkonose pro Prazaky jsou WM pro Phoenixany. K tomu na tento vikend pripadl Memorial Day, kterym de facto v Americe konci skola, zacinaji dovolene a do WM vyrazilo 200 tisic lidi. Na vrcholu stoupani jsme v Paysonu nakoupili vodu a pivo u pumpy, zalezli do klimatizovaneho pokoje v motelu a zavolali si k Dominu pro pizzu. Za par hodin nam bylo dobre. Druhy den jsme uz jen za mestem vystoupali do 2 tisic metru a zvlnenou hrebenovkou jsme se pohodove vratili do Show Low. V souctu sice cesta vysla pod deset hodin, ale Sonorou by se muselo projizdet v brzskych rannich hodinach.

WM jsou pro trenink idealni. Denni teploty 25-30 stupnu, nocni 10-15. Silnice naprosto perfektni, coz prekvapi predevsim proto, ze metr snehu tu v zime neni vyjimkou. Asi nesoli. Co trochu zlobi je vitr, zazili jsme nekolik dni, kdy si nic nezadal s havajskym Mumuku a jezdili jsme v desetistupnovem naklonu. Krome zvlnenych tras po hrebeni se da sjizdet k jihu, kde je nejedno dlouhe a prudke stoupani.

Mrazeni zpusobi dve veci.
Pri prvnim pohledu na vystraznou znacku s vyskytem losu (Elk Country) jsem se usmal. Rikam si, to znam z Norska, za celou dobu jsem nevidel jedineho. Za svitani na ceste do Phoenixu jsem vsak po deseti milich spatril u silnice losi kravu a znacne znervoznel. Srazka s pultunovym kolosem neni legrace a nejeden krizek podel silnice jde na vrub temto nehodam. Alespon, ze bizoni jsou za ohradou.

Druhym sokem jsou spaleniste po lesnich pozarech. Ten nejhorsi tu zuril pred ctyrmi lety a stopy po nem priroda jeste dlouho nezakryje.

foto: jiří Chaloupka