Boris Prokofjev uspořádal na standardních vzdálenostech 1500 m-40 km-12 km soutěž pro 60 účastníků a další rok měl 300 přihlášek…

„To by bylo“, triatlon v Sovětském svazu, či spíše „to tu ještě nebylo“! Napsal jsem do Moskvy a dlouho se nic nedělo. Pak ale události nabraly obrátky, o kterých se říká, že byly „nečekané“.  Než ale, popíšu jejich sled, který vyústil v moji účast v Železnému muži v černomořském přístavu Oděsa, zmíním se o kontaktech českého triatlonu s triatlonem našeho mocného souseda na východě. Panovalať tam větší exotika než na Havaji. Nikdo nic nevěděl, nikdo nic netušil. Tehdy Sportovní stavby, tělovýchovná jednota s prvním triatlonovým oddílem v Praze, pořádala první veřejný triatlon v hlavním městě – Pražský ttriatlon. Rybník Šeberák a přilehlý lesopark Kunratice tvořily malebnou a především účinnou kulisu začátkům triatlonu v stoličnopj naší republiky. Tehdy počátkem osmdesátých let jsme asi v Praze byli rekordmani v počtu mezinárodních účastníků: Německo, Bulharsko a SSSR. Dnes bychom museli nahradit SSSR Litvou. Oleg Ljadov měl na vizitce 4. místo cyklistické časovky na Havaji a tuším, že se účastnil i olympijských her. Byl to nesmírně příjemný chlapík, ale na Prahu asi moc s láskyplně nevzpomíná.

Stalo se, že s jeho kvalitami nepočítali pořadatelé, konkrétně ti, co zajišťovali běžeckou část Pražského triatlonu a když se Ljadov přiřítil na kole do depa a posléze vyběhl na trať, tak nebyl nikdo, kdo by mu ukázal kam má běžet. Byl zkrátka na kole moc rychlý a pořadtelé zajišťující běh nebyli zdaleka na svých místech. Běžel tedy podle šipek a doběhl místo do Kunratického lesa do Jižního města!

Než našel cestu na běžeckou trať ztratil kolem deseti minut! Přesto dokončil čtvrtý. Přemluvil jsem Libora Gregora, ředitele závodů, ať mu dají nějakou cenu – byl by zcela určitě suverénně vyhrál. Po dlouhé diskusi si vezl do Talinu jakýsi neskladný obraz.

Článek v Komsomolské pravdě, který akci „Oděsa“ spustil.

Nu dočkal jsem se odpovědi z Komsomolské pravdy a v ni adresa Ljoni Rjepiševského, organizátora triatlonu v Oděse! A také šéfa chozraščotního sdružení PULS. PULS kromě triatlonu pořádal i další sportovní soutěže – šachový turnaj, lety balónem a dokonce běh do schodů známých z filmu Křižník Potěmkin. Pamatujete na kočárek řítící se ze schodů, které se směrem vzhůru zužují, aby za pomocí perspektivy ještě zvětšiliy svoji mohutnost? Další dopis tedy směřoval do Oděsy. Snad abych se pochlubil a nedomýšleje důsledky jsem přiložil do dopisu propozice Pražského triatlonu 1988. Co následovalo? Ano hluboké mlčení. Až tři dny před startem Pražského závodu jsem do ústavu, kde pracuji, dostal telegram: 16. června v 17 hodin přijede k Šeberáku autobus plný Oděsanů!!! 16. bylo zítra! V telegramu dále stálo: 20 Oděsanů bude startovat a pro všechny připravte exkursi po Praze a ubytování. Stany máme. Host do domu, Bůh do domu!

Bylo 15. června odpoledne a já prchal do Kunratic. Se starostou jsme vyhradili část louky za koupalištěm, zajistili hygienu v šatnách na koupališti a řekli si, že více již dělat nemůžeme!

S tlukoucím srdcem jsem se vydal 16. června k Šeberáku. Na parkovišti stál zelený autobus. Tak jsem se seznámil s Ljoňou Rjepiševským.

Byl triatlon, byla exkurse, byla družba. Oděsané byli nesmírně milí, vděční i za skromné podmínky, které jsme jim připravili k žití a Prahou byli nadšeni. Vzpomínám na Makarova, kterému bylo 67 let a startoval na svém prvním triatlonu v životě. Na hlavě měl páskovou přilbu, kterou jsem mu půjčil a dojel nevýslovně šťastný: „Cítím se tak zdravý, že musím stále něco dělat, stále se pohybovat. Moje zdravotní karta je už čtvrt století naprosto čistá. K lékaři chodím pouze pro potvrzení, že jsem zdráv a mohu závodit. Máte tady pěkné kopce (jelo se do Týnce nad Vltavou a zpět), ale v Kunraticich se běhá moc pěkně. Musíš přijet k nám, do Oděsy…“

Ale to už je další příběh, s kterým se setkáte za měsíc!