Díky Ivu Douškovi zbylo místo i pro mě tak jsem za dvanáct měsíců se pokoušel napravit chyby z Embrunman Triathlon 1989. Bylo 15. srpna 1990, byl svátek „Na nebe vzetí panenky Marie“. Stál jsem na startu Embrunman Triathlon 1990.
Poučen  jsem si opatřil horský pastorek, který končil 28 zuby. Tehdy jste takovou kuriozitu v obchodě nesehnali a tak jsem odepsal na jakýsi inzerát a brzy jsem obdržel poštou krabičku a v ní zařízení, které mi mělo usnadnit cestu přes průsmyk Col d‘Izoard. Oproti roku 1989, kdy jsem jeli dvě kola, nás poslal ředitel triatlonu Gerard Iacono přes kotu, ze které měli hrůzu i účastnící Tour de France. Místo převýšení 2800 m, nás čekalo 3600 m. 50 km stoupání ve vražedném horku, aby na stém kilometru jste si mohli říci, že výše už ten den nepojedete. Výše znamenalo více jak 2360 m/m!

Zkoušel jsem horské šestikolečko v brdských „velehorách“ a bylo na můj vkus tuhé. Naplněné vazelínou odmítalo plnit funkci volnoběžného pastorku a já si připadal jak na tříkolce – furtošlap mě nutil kmihat i v případě, kdy se mi nechtělo. Zanesli jsem pastorek k svému dvornímu mechanikovi na Spořilov. Jmenovat pána nebudu, neb ještě dnes se mi při vzpomínce na „odborníka“ otvírá kudla v kapse.
Do autobusu jsem přistoupil v Praze a usadil se za sympatickou dvojicí Láďu & Irču. Triatrlonu znalým nemusím dvojici dále popisovat – brněnský hantech mě zněl v uších ještě několik let po „tom“. S Jisráskovcema jsme si padli do oka a několik let jsme pak brázdili triatlonovou Evropou. Dnes se potkáváme na trati Krále Šumavy, kde Vláďa coby nosič vody doprovází manželku Irču, která mu pak večer odevzdá část prémie za stupně vítězů. Naposledy jsme se viděli na kostkách před Prášily.

Jak už bylo mým zvykem,  svěřil jsem se svými dojmy čtenářům – tentokrát opět časopisu Stadion. Článek se jmenoval „Gérade, já se vrátím“ a svými fotografiemi mě poprvé doprovodil právě Ivo Doušek. Tandem vystoupil mediálmě později ještě několikrát. Tož článek.

Věren své zásadě: každý triatlon jinde, jsem zmapoval Železnými muži republiku a přilehlé okolí, bez ohledu na tamní politický režim. Letošní rok jsem svoje předsevzetí porušil, a to ze dvou důvodů. Patřím k těm občanům, kteří nebyli obdaření žádnou doložkovou výhodou a tak pád Iron opony mi otevřel svět dokořán (první důvod) včetně sladké Farncie. Tam jsem před rokem díky svému jedinému devizovému příslibu mohl předčasně odevzdat startovní číslo – jinými slovy mi do cíle druhé disciplíny triatlonu zbývalo 50 km. To byl druhý důvod, proč jsem uvítal iniciativu brněnského manažéra Ivo Douška a spolu s třiceti dalšími borci jsme překročili státní hranici s cílem Embrun.

Embrun na první pohled vypadá jako milé pětitisícové městečko na úpatí Dauphineských Alp, obtékané zelenkavými vodami Durance. Embrun vzkvétá díky lyžím, rogalům, paraplegingu, jízdě na koních a horských kolech, horolezectví – zkrátka rekreační turistice. Modré vody Serre Ponçon, jedné z největších umělých nádrží v Evropě, vábí surfaře, jachtaře, vodní lyžaře a spolu se zajímavým silničním terénem přilákalo před šesti roky i stavebního podnikatele Geralda Iacona – dnes ředitele 7. ročníku EMBRUN MAN TRIATLON. Kde jsou ty doby v roce 1984 stačilo osmdesáti účastníkům získat titul na tratích 750 m, 30 km a 10 km; tedy uplavat, ujet na kole a uběhnout. Emnrun Man se měnil rok od roku a až letos dospěl do podoby nejhroznějšího, nejbrutálnějšího, nejtěžšího triatlonu na světě. Nepřehání slogan? Amerika má také svůj Worlds Thouhgest Triathlon – nejtěší triatlon na světě, který se chlubí vražedným převýšením cyklistické časovky 2160 m na 62 km a běhu – 500 m na 11,5 km – a ke všemu trápení teplota vody nepřesáhne 19 °C a má spíše 14,5 °C. Sauth Lake Tahoe v Kalifornii opravdu není pro triatlety hýčkané československými pravidly. U nás se při teplotě vody 15 °C plavecká část jednoduše zruší! Kopec s převýšením 300 m na půl kilometru se v Česku také nevidí. A co na to Galský kohout? Embrun Man se podobně jako triatlon v South Lake Tahoe šplhá do neuvěřitelných výšek: převýšení, které cyklisté musí zdolat během své pouti 191 km (není to překlep – místo 180 km se v Embrunu jezdí o 11 km více) je rovných 3500 m! Nápisy Hinolt, Delgado, probleskující na šedivém asfaltu při stoupání na Col d‘Izoard (2360 m) prozrazují, že tudy projížděla slavná Tour. Běžecká část Embrun Man, to už je laskavé pohlazení vyčerpaného triatleta, i když stoupání na osmdesátimetrovou embrunskou skálu pod žhnoucím slunkem jižní Francie také není žádný med. Teplota vody v Serre Ponçon díky tradičně horkému podnebí neklesne pod 20 °C a obvyklých 23 °C staví před dilema – neoprén ano či ne. Ovšem… Skalnatý kotel mezi Briansonem a Embrunem  30 °C ve stínu a pěti stupňů Beaufa protivětru dokáže spolu s vysokou vlhkostí udělat z francouzského triatlonu peklo. A především, Embrun Man je dlouhý triatlon, zatímco dimenze South Lake Tahoe málo přesahuje triatlon krátký.

V Embrunu pravidelně jedna třetina startujících musí oželet tričko s nápisem The Finisher – z různých příčin nedokončí. Řada z nic pro naprosté vyčerpání, ovšem je tu také hodně obětí krutého pravidla triatlonu, které striktně zakazuje cizí pomoc. Pak stačí dvakrát, třikrát píchnout a sběrný vůz má o jednoho pasažéra více. Organizátoři sice v propozicích hrozí časovými limity kontrolních bodů cyklistické trati, ale k závodníkům jsou nakonec laskavější. Sběrné vozidlo jede pomalu za posledním (který je beznadějně za určeným limitem) a záleží na jen závodníkovi, zda vydrží hru nervů. A jak už při triatlonu bývá zvykem, největší potlesk sklízejí právě ti poslední, neboť dokončit v první desítce není žádné umění, ale jet dlouhé kilometry sám a sám, přemáhat křečí stažené svaly, trpět žízní, prodírat se horkem až k vytoužené metě – to dokáže jen skutečný muž. Pak dobíháte teplou nocí k Plan d’Au a za cíle si můžete vybrat. Rovně do náruče čekající manželky, družky, milenky anebo vlevo, kde vás milosrdná sestra odvede do stanu s velkým červeným křížem nad vchodem.

Je známo, že triatlon se provozoval již roku 1974 na Mission Bay v Kalifornii. Kdo o něm věděl? Teprve, když ctitelé havajského piva v čele nadporučíkem US NAVY Johnem Collinsem díky sporu v roce 1977 založili, v roce 1978 odstartovali a absolvovali prvního Železného muže na světě (legendárního IRONMANA made in Hawaii) začala skutečná historie triatlonu. Svět se zbláznil a každý chtěl následovat prvních patnáct odvážlivců z Honolulu. Tak se mohlo stát, že se do autobusu směr Embrun posadila prakticky celá špička našeho triatlonu: Jarda Pajač a Tomšík z Prahy, Petr Hradil z Hradce Králové, Radek Buchta z Brna, Pepa Kozumplík na nás čekal rovnou na náměstí v Embrunu. Tuto partu zajímaly pohříchu dotace a ty byly letos o 100 000 franků vyšší než vloni: celkem 300 000 franků. První místo bralo 70 000, druhé 35 000 atd. Nás ostatní amatéry zajímalo, slovy Vládi Jiráska, zda to uděláme. Byl jsem zvědav, jak se naši nejlepší vyrovnají s Alpami. Pak jsem pozoroval Jardu Pajače, jak v rámci tréninku před autobusem bravurně zdolal tři dvoutisícovky a přestal jsem mít obavy o jejich špatné umístění. Pak nastalo ono ráno. Kolikrát jsem už takhle pochodoval tmou na břeh jezera, rybníka, řeky…Tentokrát je to úplně jiné. Je 5 hodin 45 minut 15. srpna 1990! Start za patnáct minut a kluci se nestihli ani pod neoprény namazat. Výsledkem budou zarudlé krky a krvavé šrámy na rukou. Start v 6:00 za naprosté tmy. To tu ještě nebylo. Výškových 3600 m za sedm hodin zkrátka ani já a spousta dalších nezdoláme. V dálce vidím nějaká světla, ale nevím zda patří bojce či snídající nebo ponocující chalupě na protějším břehu. Když Jarda Pajač jako pátý opouští Serre Ponçon a běží pro kolo, já bojuji někde v půli čtyř kilometrové trati.  Vychází slunce, ale ti kdo jsou ještě ve vodě, nevidí opět nic. Totální odraz slunečního světla od hladiny má stejný účinek jako tma na startu. Nevím kam plavu…

Ivo Doušek zatím určitě někde krouží v helikoptéře nad supějícícmi cyklisty. první stoupání na Les Means na úbočí Mont Guilame do výše 1280 m/m je rozcvička před perlou dnešního IRONMANA, před Col d‘Izoard 2360 m/m! V propozicích triatlonů podobných hrůzných profilů jaký má embrunský, uvádí pořadatel kromě mapy s převýšením i doporučované převody. Pajač jede 42-25, já po loňských zkušenostech namontuji 42-28. Těm nejlepším doporučují organizátoři 42-21 a těm nejslabším 36-24 zubů.

Cyklistická trať by si zasloužila popsat metr po metru, protože tak jako jsou umělci – malíři či hudebníci, určitě existují umělci – stavitelé tratí triatlonu. Je pravda, že v Embrunu jim příroda ulehčila práci. Hory, hory, skalnaté srázy, kaňony s hučící Durance, tunely v nichž nevidíte, zda jedete nahoru nebo dolů, malebné vesničky a konečně směrovka Col d‘Izoard – 20 kilometrů! 20 km stoupání! Proč to nepřiznat? Poslední kilometry jsem šel pěšky a … předcházel jsem soupěře! Konečně pod obelsikem s číslem 2360 m/m! V přátelském rozhovoru mi u občerstvovačly sdělili, že „Pažak“ je sedmý a vede Američan Marten. Dole pod „kopcem“ se podél trati válí spousta novin. Pořadatelé přece jen pomohli a tak před sjezdem se závodníci vycpali tepelně izolujícím „matariálem“ a v horké nížině se ho jako na povel zbavovali. Viděl jsem také odhozené galusky. Moc jsem se přemáhal, abych některou nevzal s sebou.

Hned po příjezdu jsem reprezentanty upozorňoval na šipku směřující z náměstí k nádraží, psal jsem o ní v popisu trati, který každý před odjezdem obdržel. Přesto je všechny do jednoho zaskočila.Z náměstí Embrunu je do cíle u přehrady dva kilometry z kopce. Každý už v duchu obouvá maratónky, ovšem ona šipka je čárou přes rozpočet. Zavede borce na poslední kopec, vede příznačně kolem hřbitova; stoupání 14 % a teprve po 6 kilometrech jste v Cavet, na posledním vrcholu.
Konečně maratón.
V dopoledním horku není nic příjemného a Vláďa Jirásek by mohl vyprávět. Prostovlasý se vydal na poslední disciplínu a úžeh ho neminul. Přes silnou žaludeční nevolnost dokončil! To už jsme znali majitele šeku znějící na částku 70 000 franků – obyvatel rovinatého Dánska Gabor Kloczl zopakoval loňské vítězství a pořadatelé měli o starost méně. Kloczlovi od loňského roku nohy nepovyrostly a tak mohli použít reliéf z roku 1989. Pajač v běhu napravil zaváhání z cyklistiky a skončil těsně vedle bedny s 10 000 franky v kapse. A vloni vůbec netušil, že nějaký Embrun vůbec existuje.

Co schází Embrunu k dokonalosti? Špičky, které zatím Gérard Iacono nedokáže zaplatit. Zatím 57,5 tisíce dolarů, které se rozdělovaly není sice málo, ale … na Havaji je jich připraveno 160 tisíc, v Nice 80 000, ale slavný Roth pouze 34 000 a japonské Lake Biwa  nedává nic a přesto tam dave Scott vloni zaznamenal pozoruhodný rekord 8:01:32 hodin.Dolary, zdá se, nebudou tou pravou příčinou., proč se esa Embrunu vyhýbají. Zbývá snad jen mimořádná náročnost vpravdě velehorského triatlonu. Možná, že nám vyrůstají specialisté pro tento druhu soutěží. Na regeneraci po Col d‘Izoard týden nestačí. Jarda Pajač na něj „vzpomínal“ ještě po třech týdnech, kdy ho v Praze na olympijské trati porazil jeho oddílový kolega Martin Dvořák. Příští léta se situace v Embrunu možná změní. Do Embrunu se chystá Světový pohár a tudíž Embrun Man má šanci kromě franků rozdělovat i body. Souvisí to s renesancí Železného muže. I u nás se donedávna tvrdilo, že dlouhý triatlon je na ústupu, že investovat do něho se nevyplácí. Železný muž se ale napil živé vody a v záplavě krátkých triatlonů si našel svoje místo, jako sport mimořádných výkonů a … mimořádných prémií.

Jak skončil autor článku? Nešťastně – 20 km před cílem cykločasovky mi povolila jedna ze dvou komponent tuzemské výroby – horské šestikolečko. A zároveň Embrunman skončil pro mě šťastně!? Mám důvod opět porušit svou zásadu – jeden železňák = jedna účast – a příští rok se rozjet do krásného městečka pod Alpami na 8. ročník EMBRUN MAN TRIATHLON.
Geralde, já se vrátím!

Takž už víte jak jsem dopadl. Když jsem blížil k cílovému městečku, bum, bum a já přestal šklapat. Tedy šlapat jsem nepřestal, ale bylo mi to houby platné. Stál jsem na místě. Později jsem zjistil, že mechanik nevěnoval dostatečnou pozornost při sestavovaní pastorku po předchozí demontáži kvůli uvolnění a vyskočil praporek! Zastavil jsem, počkal na sběrák – tentokrát daleko za mnou – úpěnlivě prosil o jedno z kol nešťastníků v kabině. Marně: „Přijedeš příští rok!“ Jsem si říkal, vám se to řekne. No vidíte, a příští rok jsem stál na startu Embrunmana potřetí, ale to už je jiná historie.

Hodnocení: