EMBRUNMAN POPRVÉ

6.03.2008 -
STARÉ POVĚSTI TRIATLONOVÉ PO DVACÁTÉ DRUHÉ
Příští rok tomu bude dvacet let, kdy jsem se zúčastnil prý nejtěžšího triatlonu světa – francouzského Embrunmana. Článek, který mi otiskl sportovní časopis Stadion přilákal následující tok do Embrunu plný autobus Čechů. Ale o tom až příště.
Dětský pokoj dýchá organizovaným nepořádkem a rádoby srovnané hromádky sportovní výstroje signalizují výpravu opravdu podivnou – vedle sebe leží maratónky s atletickým tílkem, plavky, turistické ponožky a pohorky, plavecké brýle se skutečně vyjímají vedle úhledného balíku, jehož útroby skrývají galuskové kolo. Možná, že se vám zdá tato změť informací nepřehledná, ale všechno má své kouzlo – z tohoto pokoje jsem s manželkou vyrážel před dvěma lety do švédského Säteru na druhý evropský šampionát v dlouhém triatlonu, předloni na mistrovství Polska do Kalisze – pochopitelně v dlouhém triatlonu, loni opět jako první Čech do sovětské (dnes ukrajinské) Oděsy opět na dlouhý triatlon. Cílem byl vždy Ironman a nyní to bylo mistrotsví Francie v Embrunu a spolu s triatlonem nás čekaly výstupy na okolní dvouapůltisícovky – proto ono turistické vybavení. Hostitelem prý nejtěžšího triatlonu na světě bylo francouzské městečko Embrun (vyslov anbren), které se zachytilo na osmdesátimetrové skále nad údolím řeky Durance. – ráje to vodních slalomářů, vorařů a raftařů. Zelené vody řeky Durance si musely cestu k Embrunu vyvzdorovat v tvrdé alpské skále, a tak cyklistická trať skýtala nezapomenutelné pohledy na úzký kaňon vyříznutý doslova v širokém a plochém údolí.

Durance se Embrunem příliš nezdržuje a spěchá svojí sílu alpských ledovců položit na oltář jednoho z nejkrásnějších umělých jezer Evropy – Serre Ponçon. 7500 arů slunce a sportovní pohody – reklamní letáky nelhaly. Rychlík „Les Ecrins“ nesoucí jméno národní rezervace sousedící s Embrunem pojmenované podle nejvyšší hory Ecrins 4103 m bez jakéhokoli varování rozrazil oponu tří tisícovek Hautes Alpes a my měli oči plné modré vody Serre Ponçon. Vítal nás La Baie Snt. Michel – kostelíček čnící z vody – památka na bývalou, nyní zatopenou vesničku. Dlouhé minuty podél jezera a rychlík zabrzdil na nádraží v Embrunu.

Za několik okamžiků jsme mohli nasát atmosféru triatlonového závodu, která je nenapodobitelná. Slavnostní sál, jak nazývají embrunští velkou halu radnice, byl přecpaný plakáty, tričky s nezapomenutelným emblémem E.M.Triathlon. Slogan jednoduchý a působivý – Nejnáročnější triatlon pod sluncem. Nepřeháněl můj přítel Gérard Iacono, ředitel soutěže, jinak stavitel místních rekreačních apartmánů, když svůj triatlon nazval nejtěžším z těžkých? Existuje vůbec nejtěžší triatlon? Jsou některé, které dokončíte svěží, jsou ale i takové, po jejichž cílové pásce si říkáte: „Již nikdy více!“ Mimořádně těžká jsou určitě lávová pole havajského Ironmana: vítr, horko. Je těžší než zdejší E.M.Triathlon? Nevím, to by musel porovnat ti, kteří znají oba závody. Jak vůbec posoudit triatlonové závody? Jsou nějaká měřítka? Převýšení? Podnebí? Počty DNF? Jak porovnáte hodnotu startovního pole?

Otázky, otázky a skutečnost?

Ať je jakákoli, měl jsem se svým třináctým problémy. Třináctka to nebyla: 13. jsem poznal manželku, 13. jsme měli svatbu a to dokonce v pátek, 13. každého měsíce ode mě manželka dostává dvacet devět let kytičku, nicméně na otázky ohledně mé kondice před třináctým tritalonem jsem odpovídal lakonicky: „Vzdát triatlon uprostřed krásné přírody, nebude ostudné ani obtížné!“ Opakoval jsem to tak dlouho, až jsem tomu sám uvěřil

Do Embrunu jsme dorazili 90 minut před uzavřením cyklistického depa. Rychle se ubytovat a ještě rychleji do kilometr vzdálení přebírky kol. Demontáž balíku a montáž kola proběhla za náležité pozornosti diváků, kterých bylo kolem cyklistického depa na naše poměry nevídaně. Konečně v podvečerním větříku se třepotaly vlajky Kanady, USA a prakticky všech států západní Evropy, hudba, řada stánků s triatlonovým vybavením, před kterými by se červenala kterákoli naše „specializovaná“ cyklistická prodejna (a to i dnes v roce 2008!), cyklistické kalhoty „Dave Scott“ (šestinásobný vítěz Havaje s nejlepším časem 8:01:23 h.). Velkolepý mumraj plný barev a především plný sportu pro každého. Zítra se bude rozdělovat na 200 000 franků. Když už jsme u těch peněz. Náklady na oba triatlony (jel se ještě krátký) přesáhly milión franků a přesto hvězdu současného triatlonu, již zmíněného Dave Scotta, pořadatelé nedokázali zaplatit: 12 000 dolarů startovného, hotel a auto k tomu.

Kolik stála ta legrace mě? Ani se neptejte – cestování vlakem je stále dražší a my jsme museli absolvovat 2070 km v tvrdé měně.

Ráno jsme vstávali ve čtyři. Tedy já na druhý pokus. Nervozita mě probudila v jednu a teprve umytý jsem zjistil, že jsem se špatně podíval na hodiny. Takže zpátky do postele. Snídaně v rozkošné pizzerii s usměvavým číšníkem a švédským stolem měla  navodit tu správnou bojovou náladu. Měla, ale…Cítil jsem únavu z horka a hlavně z nevyspání po třicetihodinové cestě. Podobných situací jsem už zvládl víc, takže panika nebyla na místě. Kvůli klimatizaci je sice rozumné přijet do místa závodu raději den předem, ale protože vím, že tento den strávím s manželkou exkursí po místních obchodech jsem pak unavený ještě víc. Přijíždím tedy raději den těsně před závodem. V Embrunu se mi tato promyšlená a vyzkoušená taktika vymstila. Další překvapení mě čekalo v depu. Hustilku jsem nechal přes noc na kole a si v raním chladu ani nešpitla. Naštěstí mě pomohl nový kamarád Jorge ze Španělska. Podal mi jakýsi regulovatelný zázrak, nastavil šest atmosfér, já třikrát zatáhl a měl jsem je v galuskách.
Po kolena ve vodě, jediný v plavkách mezi neoprény, jsem byl naposledy suverén. Československým podnebím vychovaný jsem odolný spíše vůči chladu než horku, konečně každoroční máchání ve vánoční Vltavě při memoriálu Alfreda Nikodéma je to ho důkazem. Mě bylo ve vodě 23 C teplé vedro, zatímco pogumovaní kolegové se klepali zimou. Bylo před šestou hodinou a v raním šeru v dálce svítilo světélko jakési budovy, které bylo v tu chvíli jediným orientačním bodem. Bylo před mým prvním startem na nejtěžším triatlonu světa, před startem Embrunman Triathlon.

Propozice E.M.Triathlon doporučovaly vedle dobré kondice i náladu a kuráž. Obého bylo mezi startujícími dost: Zatímco jedni spěchali z vody rychle ke kolům, jiným zbylo dost času na to, aby se po průchodu sprchami vydrbali šampónem. Té kuráže bylo třeba zejména v sedle bicyklu. Bez jakéhokoli varování stoupala trať z depa deseti procenty na Mont Saint Guilliaume, což představovalo během deseti kilometrů vystoupat z 800 m nadmořské elevace Serre Ponçon do výšky 1280 m, tedy necelých pět set metru. tam nahoře jsem viděl kravky, louky, vesničky a strejce hrající všudypřítomné „boule“, které nevyrušil ani supající triatlet. Silnička vedla občas skrze dvůr plný domácího zvířectva a jen jsem čekal, kdy projedeme ložnicí bodrých horalů. Automobilový provoz se pochopitelně přiblížil nule. A když mě míjela už rodinka hledající vhodnou vyhlídku do překrásného údolí zazátkovaného lesknoucí se hladinou Serre Ponçon, nikdy neopomněla přibrzdit a všichni včetně řidiče vyklonění z okének vehementně povzbuzovali. Myslím, že to je věc nevídaná v českých krajích i po osmnácti letech úspěšného budováni kapitalismu. Měli to v krvi, neboť původní termín E.M.Triathlon 17. července byl posunut kvůli 16. a 17. etapě Tour de France, které se jely právě po silničkách kolem Embrunu.

Ostatně, když jsem později občas sledoval Tour, často jsem „projížděl“ Embrunem, Briansonem a dalšími místy, které se mi vryly pod kůži.

To náhodné povzbuzování jsem notně potřeboval a když jsem si vzpomněl na propozice, které říkaly, že na tyto cyklistické části triatlonu budou potřebovat méně zdatní jedinci převod 1:1, poznal jsem, že nijak nepřeháněly.
Kritických chvil jsem při svým předchozích Železných mužích zažil požehnaně, dalo by se říci, že mě už nic nemůže zaskočit. Ovšem něco jiného jsou kopce kolem Vltavy a něco jiného jsou Alpy! Při třetím stoupání na Mont Guilliaume jsem prostě nemohl. Zbytky rozumu mě varovaly před nekontrolovatelným sjezdem. To už šlo o život. Žádný potok nebyl pro mě dost studený a když jsem klečel a nechal si téci na hlavu vodu, která o málo výše sbíralo to sbíralo to, co po sobě zanechává skot po dobré pastvě, všimla si mě pořadatelka v autě. Rozžhavila vysílačku a mě nabídla Evian! Zda to byla minerálka, nebo toužebně očekávaná záporně derivace trasy, chytil jsem druhý dech, veškerá únava ta tam a s jasnou hlavou, pln elánu jsem se řítil dolů k jezeru.

Rána a poskakování zadního kola mě však vzala veškerou dobrou náladu. Píchl jsem. Poprvé za svou sedmiletou triatlonovou kariéru. Při triatlonu si každý řeší svoje problémy sám a tak jsem přehodil galusku a mezi tím mě předjeli všichni až na sběrný vůz. Vážení, na zvuk sběrného vozu jen tak nezapomenu. Ať jedete jak chcete rychle, stále ten monotonií zvuk sběráku. Myslil jsem, že se zblázním! Zrychlil jsem, on také, zpomalil ve stoupání a uslyšel zachrastění nižšího převodového stupně. Dlouhé kilometry byl můj společník. Nevítaný kolega. Občerstvovačka a lékař s tlakoměrem – ok – mohu pokračovat.
Bylo 16 hodin a podle propozic se měla cyklistická trať uzavírat a přede mnou bylo ještě padesát kilometrů. Vzpomněl jsem si na svoje výroky a vzdání uprostřed krásné přírody, na policisty, kteří, jak jsem (chybně) domníval, si nebudou kvůli mně chtít prodlužovat služby na křižovatkách, na hučící sběrný vůz v mých patách a rozhodl jsem se. Dojedu do depa a …
Poprvé za svoji osmadvacetiletou sportovní kariéru jsem dobrovolně opustil soutěž před finišem. Když mi Gérad Iacono, ředitel závodu, druhý den  prozradil, že pravidlo o uzavření tratě nepoužili ani proti Florence Leducové, která skončila tři hodiny po limitu, bylo mi těžko a opět jsem se rozhodl. Bez Embrun Man Triathlonu Embrun neopustím. Po dvou celodenních výstupech (Mont Snt Guillaume – 2549 m, Le Prorel – 2566 m) jsem v den odjezdu v šest ráno sedl na kolo a dokončil oněch padesát kilometrů a dokončil tak cyklistickou časovku. Bez občerstvovacích stanic, v rostoucím horku jsem pak absolvoval maratón v údolí řeky Durance. Rovinatá trať ¨nebyla tak náročná jako její cyklistická sestřička, nicméně kouzelná krajina pod embrunskou skalou, po břehu zpěněné Drance, kolem Plan d’Eau byla opět nezapomenutelným zážitkem. Před polednem jsem „dokončil“ svůj třináctý triatlon – tak jsem nevzdal svého třináctého Železného muže.

Den předtím, onoho horkého letního dne ze 172 startujících nedokončilo závod plných 58. Já mezi nimi. Embrun je jediným místem, kde bych chtěl jet triatlon podruhé a porušit tak svoje krédo: „Triatlon v jednom místě jen jednou!“ Ovšem lákadlo sedmého ročníku E.M. je veliké.

Vás však určitě zajímá mnohem více vítěz a jeho výsledek. Klocel z rovinatého Dánska zdolal vražedných 231 kilometrů za neuvěřitelných 9:49:58 hodin.

Řeka Durance protékající Emrunem spojuje moji minulost Ironmana s přítomností popularizátora termojaderné fúze. Pod hradem Cadarche se Durance spojuje řekou Verdonem. A právě tam se dnes staví největší tokamak světa – mezinárodní ITER – International Thermonuclear Experimental Reactor.


Titulní stránka článku v časopisu Stadion


Plakát nejtěžšího triatlonu na světě EmbrunMan 1989


Všimněte se páskové přilby


Řeka Durance o „pár“ kilometrů po proudu  – pod hradem Cadarache


Mezinárodní termojaderný reaktor – tokamak ITER – se staví v regionu Cadarache

Hodnocení:
Přečteno 805x

Komentáře

RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
29.5.22Triatlonista Grebík vstoupil do olympijské kvalifikace senzačním 7. místem na Světovém poháru! Volár obsadil na ME v super sprintu 15. místo
29.5.22Tituly zůstaly doma. Mistry ČR ve sprint triatlonu se na Brněnské přehradě stali Kočař a Hrušková
16.5.222 dny, 4 vítězství: triatlonista Grebík ovládl český šampionát v supersprintu
11.4.22Zasněžený Aquatlon Příbram ovládli Zikmund a Mičková
7.3.22Český pohár v aquatlonu odstartoval ve Zlíně triumfem Václavíka a Horňové
16.2.22Mistrovství Evropy v terénním triatlonu budou letos hostit Prachatice
8.11.21Královnou českého triatlonu byla v anketě zvolena olympionička Petra Kuříková
1.11.21Grabmullerová má bronz z MS v terénním triatlonu! Kočař byl čtvrtý
24.10.21Je dobojováno. Aquatlonový pohár ovládli Tomáš Zikmund a Petra Dvořáková
21.10.21Děčínský Železný muž – 14.5.2022 a neb Memoriál Toma Jiráně