Teplota vody v jezeru Jels Nedersf byla pochopitelně pod hranici, od které byly neoprény povinné. Petr Hradil seděl smutně v koutku školní třídy, kde jsme byli ubytovaní a smutně přemýšlel o rychlém konci svého prvního reprezentačního startu. Bůh v podobě ředitele mistrovství se nad námi smiloval a nadělil nám potřebných pět neoprénů! Na start se mohlo postavit celé družstvo. A co my s Petrem? Na nás se neoprény nedostaly.Vzdát těsně před cílem? Opustit myšlenku, pro kterou jsme postoupili neuvěřitelné stresující chvíle, kdy jsme se chtěli na všechno vykašlat a všechny reprezentanty spolu s mistrovstvím poslat do…horoucích pekel? Půjčili jsme si od kluků tak zvané triobleky, což byly látkové oblečky spojující cyklokraťasy a T-shirts. Z velké dálky připomínaly barvou i tvarem kratší verzi neoprénů. Pamatuji se, že jsem měl trioblek od Viliama Hrebika.

Ráno na louce před jezerem jsem vyfasoval čepičku s číslem a naivně jsem si myslil, že mám vyhráno. Bylo 15 minut do startu a první nedočkavci se začali (v neoprénech až po uši) trousit k vodě. A ejhle – tu máš čerte kropáč. Do vody se vstupovalo dvojbrankou jako do hypermarketu a jednou polovinou sotva prošel jeden člověk. U každé branky stál pořadatel, který pečlivě kontroloval přítomnost neoprenů. Na vlastní jsem viděl jak pořadatel skočil v botách do vody a vytáhl vzpouzejícího se Poláka, který měl na sobě jen plavky. Ztratil jsem odvahu a chtěl podlézt provazy koridoru a do jezera prolézt rákosím. Nepřející špalír diváků mě ale zahnal zpět do ohrady. „Děj se vůle boží!“ a jak odsouzenec na popravu jsem popošel k pořadateli u branky. Položil mě ruku a na rameno a….“Go!“  Vrhnul jsem se do vody a ponořil po ramena, aby nebyl vidět můj speciální neoprén. Myslím, že si dodnes v Rfdekro vyprávějí, jak už v roce 1989, uměli v Československu šít neuvěřitelně tenké neoprény.

Jarda Pajač tehdy zajel výborně a 19. místo bylo dlouho nejlepším umístěním na evropském mistrovství – včetně podivně krátkého tak zvaného olympijského triatlonu. Připomínám, že žádný z nás, tedy ani úspěšný Pajač neměli trinástavce, což v krajině  výzdobené zejména větrnými elektrárnami, byl silný handicap.

Já jsem při vyřizování rozlučkových formalit div neprošel skleněným dveřmi a můj nos dlouho připomínal obrázek z loňského listopadu po střetu s fabii.

Jeli jsme domů. V Hamburku se kluci rozběhli po cykloobchodech a místo marek nabízeli galusky – barumky. Bylo to dobré platidlo a tak si přitáhli kde co. Vím, že jsme měli sraz v 10:00 a kluci přišli ve 13. nepříjemné zpoždění jakoby předznamenalo mnohem zajímavější dobrodružství, které na nás čekalo na hranicích.

Svým autem nás doprovázel Kouzumplíkův kamarád. Na zpáteční cestě mě Pepa Kozumplík požádal, zda by nemohl cestovat místo s námi busem, s kamarádem jeho autem. Měli jsme se setkat na hranicích v 7 hodin ráno. Nejprve jsme na schodech busu našli Kozumplíkův pas. Pak bylo 17 hodin a Kozumplík nikde. Chodili jsme na německou celnici, zda nemají hlášenou nějakou nehodu, ale byl klid. Tedy na hranicích, ne tak v autobuse. Petr Šlechta se vydal k hranicích pěšky, že musí ráno do práce. Vydal jsem rozkaz: „Hranice překročit!“
Našim pohraničníkům jsme nahlásili ztrátu jednoho člena týmu a odevzdali pas, kdyby přece jen se Pepa objevil.

Druhý den jsem nastoupil k raportu na sekretariát a paní Růžičková jen sepjala ruce: „Jednou vyjedou ven a už jim ta jeden zůstane! No tak to musíme nahlásit! Ach jo!“ Najednou telefon. Dana ho zvedla a úsměv rozjasnil její naštvanou tvář: „Opravdu? A kdy přijedete? Pas na tebe čeká v Dolním Dvořišti!“

Kozuplíkovcům se rozpadla škodovka a tak koupili nový/starý vůz a zamířili k domovu. Hranice překročili ještě týž den.
Pointa? Po dvou měsících se ozvalo Ministerstvo vnitra, abych odůvodnil útěk člena výpravy na mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu – Josefa Kozumplíka.

Mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu, Dánsko 1989

Jak to viděl denní tisk

Jak to viděl „Přítel triatlonu“

Hodnocení: