Jak jsme reprezentovali – závod

27.02.2008 -
Staré pověsti triatlonové, únor 2008 - Na hranicích jsme pro bezproblémový přejezd použili několik galusek…Na cestu jejíž cílem bylo malé městečko, či spíše vesnička nedaleko hranic s Německem – Rfdekro – vzpomínám rád. Poprvé na západní dálnici a navíc s takovým vozidlem, jakým dormobil Tomaše Krčila opravdu byl. Večer jsme zajeli na parkoviště, načepovali vodu a na propanbutanovém sporáku uvařili polévku. V rozložených postelích se reprezentační tým vyspal do růžova.
Teplota vody v jezeru Jels Nedersf byla pochopitelně pod hranici, od které byly neoprény povinné. Petr Hradil seděl smutně v koutku školní třídy, kde jsme byli ubytovaní a smutně přemýšlel o rychlém konci svého prvního reprezentačního startu. Bůh v podobě ředitele mistrovství se nad námi smiloval a nadělil nám potřebných pět neoprénů! Na start se mohlo postavit celé družstvo. A co my s Petrem? Na nás se neoprény nedostaly.Vzdát těsně před cílem? Opustit myšlenku, pro kterou jsme postoupili neuvěřitelné stresující chvíle, kdy jsme se chtěli na všechno vykašlat a všechny reprezentanty spolu s mistrovstvím poslat do…horoucích pekel? Půjčili jsme si od kluků tak zvané triobleky, což byly látkové oblečky spojující cyklokraťasy a T-shirts. Z velké dálky připomínaly barvou i tvarem kratší verzi neoprénů. Pamatuji se, že jsem měl trioblek od Viliama Hrebika.

Ráno na louce před jezerem jsem vyfasoval čepičku s číslem a naivně jsem si myslil, že mám vyhráno. Bylo 15 minut do startu a první nedočkavci se začali (v neoprénech až po uši) trousit k vodě. A ejhle – tu máš čerte kropáč. Do vody se vstupovalo dvojbrankou jako do hypermarketu a jednou polovinou sotva prošel jeden člověk. U každé branky stál pořadatel, který pečlivě kontroloval přítomnost neoprenů. Na vlastní jsem viděl jak pořadatel skočil v botách do vody a vytáhl vzpouzejícího se Poláka, který měl na sobě jen plavky. Ztratil jsem odvahu a chtěl podlézt provazy koridoru a do jezera prolézt rákosím. Nepřející špalír diváků mě ale zahnal zpět do ohrady. „Děj se vůle boží!“ a jak odsouzenec na popravu jsem popošel k pořadateli u branky. Položil mě ruku a na rameno a….“Go!“  Vrhnul jsem se do vody a ponořil po ramena, aby nebyl vidět můj speciální neoprén. Myslím, že si dodnes v Rfdekro vyprávějí, jak už v roce 1989, uměli v Československu šít neuvěřitelně tenké neoprény.

Jarda Pajač tehdy zajel výborně a 19. místo bylo dlouho nejlepším umístěním na evropském mistrovství – včetně podivně krátkého tak zvaného olympijského triatlonu. Připomínám, že žádný z nás, tedy ani úspěšný Pajač neměli trinástavce, což v krajině  výzdobené zejména větrnými elektrárnami, byl silný handicap.

Já jsem při vyřizování rozlučkových formalit div neprošel skleněným dveřmi a můj nos dlouho připomínal obrázek z loňského listopadu po střetu s fabii.

Jeli jsme domů. V Hamburku se kluci rozběhli po cykloobchodech a místo marek nabízeli galusky – barumky. Bylo to dobré platidlo a tak si přitáhli kde co. Vím, že jsme měli sraz v 10:00 a kluci přišli ve 13. nepříjemné zpoždění jakoby předznamenalo mnohem zajímavější dobrodružství, které na nás čekalo na hranicích.

Svým autem nás doprovázel Kouzumplíkův kamarád. Na zpáteční cestě mě Pepa Kozumplík požádal, zda by nemohl cestovat místo s námi busem, s kamarádem jeho autem. Měli jsme se setkat na hranicích v 7 hodin ráno. Nejprve jsme na schodech busu našli Kozumplíkův pas. Pak bylo 17 hodin a Kozumplík nikde. Chodili jsme na německou celnici, zda nemají hlášenou nějakou nehodu, ale byl klid. Tedy na hranicích, ne tak v autobuse. Petr Šlechta se vydal k hranicích pěšky, že musí ráno do práce. Vydal jsem rozkaz: „Hranice překročit!“
Našim pohraničníkům jsme nahlásili ztrátu jednoho člena týmu a odevzdali pas, kdyby přece jen se Pepa objevil.

Druhý den jsem nastoupil k raportu na sekretariát a paní Růžičková jen sepjala ruce: „Jednou vyjedou ven a už jim ta jeden zůstane! No tak to musíme nahlásit! Ach jo!“ Najednou telefon. Dana ho zvedla a úsměv rozjasnil její naštvanou tvář: „Opravdu? A kdy přijedete? Pas na tebe čeká v Dolním Dvořišti!“

Kozuplíkovcům se rozpadla škodovka a tak koupili nový/starý vůz a zamířili k domovu. Hranice překročili ještě týž den.
Pointa? Po dvou měsících se ozvalo Ministerstvo vnitra, abych odůvodnil útěk člena výpravy na mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu – Josefa Kozumplíka.


Mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu, Dánsko 1989


Jak to viděl denní tisk


Jak to viděl „Přítel triatlonu“

Hodnocení:
Přečteno 518x

Komentáře

RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
29.5.22Triatlonista Grebík vstoupil do olympijské kvalifikace senzačním 7. místem na Světovém poháru! Volár obsadil na ME v super sprintu 15. místo
29.5.22Tituly zůstaly doma. Mistry ČR ve sprint triatlonu se na Brněnské přehradě stali Kočař a Hrušková
16.5.222 dny, 4 vítězství: triatlonista Grebík ovládl český šampionát v supersprintu
11.4.22Zasněžený Aquatlon Příbram ovládli Zikmund a Mičková
7.3.22Český pohár v aquatlonu odstartoval ve Zlíně triumfem Václavíka a Horňové
16.2.22Mistrovství Evropy v terénním triatlonu budou letos hostit Prachatice
8.11.21Královnou českého triatlonu byla v anketě zvolena olympionička Petra Kuříková
1.11.21Grabmullerová má bronz z MS v terénním triatlonu! Kočař byl čtvrtý
24.10.21Je dobojováno. Aquatlonový pohár ovládli Tomáš Zikmund a Petra Dvořáková
21.10.21Děčínský Železný muž – 14.5.2022 a neb Memoriál Toma Jiráně