Tuším, že to bylo začátkem léta 1989, kdy do Portugalska vyjelo družstvo krátkých triatletů. Myslím, že je vedl kolega z Liberce.
Pak se rozhodovalo, kdo zajistí mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu, které se konalo 12. srpna 1989 v dánském Rfdekro. Osloven byl profláknutě nekritický fanda Železného muže – Milan Řípa. Netuše do jaké jámy lezu, jsem přijal, ale pod jedinou podmínkou – mistrovství se aktivně zúčastním! Václav Vítovec, šéf svazu s mojí podmínkou souhlasil: „Když zájezd zajistíš, nemám nic proti tomu.“

Na tomto místě musím vysvětlit, co znamenalo „zajistit zájezd“. Měli jsme sice sekretářku a podsekretářku, ale ony se staraly spíše než o triatlon, tak o svoji rodnou sálovou cyklistiku a veškeré „formality“ zůstaly na pověřených dobrovolnících z výboru triatlonového svazu. Pochopitelně sportem neplacených a zaměstnaných většinou na plný úvazek ve zcela jiné oblasti, než ve sportu. Bylo tedy třeba zajistit nominaci, poslat přihlášky, zajistit dopravu, ubytování a víza. Při mém vyprávění o mistrovství v dlouhém triatlonu v Säteru jsme se setkali s pojmem „výjezdní doložka“. Výjezdní doložky potřebovali i reprezentanti. K dánskému pobytovému vízu jsme dále potřebovali tranzitní vízum přes Spolkovou republiku Německo. Kromě odeslání přihlášek jsem musel všechno zvládnout sám – těmahle svýma rukama. K ruce mi byl přidělen právník, triatlet, který pracoval na lyžařském svazu a řada pojmů, „modrák“ ku příkladu, ho nepřekvapovala, zatímco já jsem je slyšel poprvé v životě. Opakuji, že sekretariát až na odeslání přihlášek do Dánska, mi nepomohl ani v nejmenším! Dokonce ani radou! Vzhledem k tomu, že jsme byli Český svaz, nemohli jsme oficiálně reprezentovat. Reprezentační privilegium měl pouze svaz federální, který triatlon tehdy ještě nevlastnil, takže naše první výjezdy za hranice se konaly více méně s přimhouřenými očima bafuňářů ČSTV. Možná také proto náš sekretariát nejevil nejmenší snahu nám při výjezdech pomoci.

Už si po devatenácti letech všechno nepamatuji, ale ještě dnes při vzpomínce na první polovinu roku 1989, mi stéká studený pot po zádech. Mimochodem, při II. MS světa v dlouhém triatlonu v Nice jsem mě Pavel Kořan, předseda VV ČSTT nabídl účast v doprovodu reprezentace. S hrůzou v očích jsem nejprve odmítl. Nakonec jsem do Nice odjel a nestačil se divit. Moje obavy se ukázaly jako zcela liché. Od dopravy, po ubytování, stravu, přihlášky – vše bylo sekretariátem perfektně připraveno. Vraťme se do roku 1989.

Stanovili jsme jakási kriteria nominace a po krátké tahanici se objevila tato jména, která schválil výbor svazu:
Jaroslav Pajač, Tomáš Srkala, Viliam Hrebik, Petr Hradil, Josef Kozumplík, Karel Gottwald.
Bylo třeba získat tranzitní víza přes SRN, jinými slovy s vyplněnými formuláři, fotkami bylo třeba navštívit zastupitelský úřad SRN. Pamětníci mi potvrdí, že fronty žadatelů o německá víza byly obrovské. Jistou informaci, co tato zdánlivě jednoduchá operace představovala, ukazuje první příloha, kterou jsem přednesl Výboru svazu TT.

Dlužno říci, že většina nominovaných měla eminentní zájem do Dánska jet. Pepa Kozumplík ze Zlína a Petr Hradil tuším z Hradce Králové mě osobně navštívili na Barrandově, kde jsem bydlel a bydlím, aby zjistili, co jim pro bezproblémový odjezd ještě chybí. Kámen úrazu byl Jarda Pajač, tehdy důstojník – profesionál. Ten snad potřeboval k výjezdu na souhlas ministra obrany. Ivo Doušek z Brna, dnes úspěšný manager, chtěl abychom kvůli aklimatizaci odjeli o den dříve. Tehdy pán, který měl na ČSTV změnu posvětit, prohlásil: „Ve čtvrtek odjedete jen přes mou mrtvolu!“

Začátkem července jsem odjížděl na „dovolenou“ – na nejtěžší triatlon světa Embrunman ve Francii. Před nodjezdem do Francie jsem požádal svého zástupce – právníka, aby v přípravě zájezdu pokračoval. Po jeho slovech jsem zůstal doslova jako opařený: „Tohle si na triko nevezmu!“ Po měsících nesmírného úsilí, telefonování, pochůzek, dopisů mě takto „kamarád“ zastoupil. Holt byl ze zaběhnutého lyžařského svazu zvyklý na jiný přístup sekretariátu. Situace k popukání a výbor rozhodl požádat Petra Šlechtu. Petr byl jednak dobrák a jednak stejný blázen do železňáka jako já. Pod příslibem startu Petr roli mého zástupce přijal. Odjel jsem do Embrunu. Jak jsem válčil na březích jezera Sere Ponço bude obsahem jiného vyprávění. Vrátil jsem se koncem července z Embrunu a ve schránce mě čekal dopis od Petra: „Kdybych věděl, co jsi na mě ušil, tak tě poženu holí!“

Podařilo se nám vyřešit dopravu. Měl jsem sice v záloze vlak, ale transport osmi kol… V Liberci provozoval jakýsi dormobil Tomáš Krčil, který vozil kamarády na autokrosy po celé Evropě. Do autobusu Škoda RT 760 jsme místo auta narovnali kola. Střední část busu sloužila jako rozkládací noclehárna vybavená propanbutanovým vařičem! Vedle řidiče jsem seděl, coby vedoucí výpravy, já osobně!

Bylo ráno 9. srpna 1989. Tomáš Krčil se svým speciálem čekal před smíchovským nádražím. Až na to, že Pepa Kozumplík zapomněl zadní disk, na to že na šest „reprezentantů“ jsme měli jediný neoprén (Tomáš Srkala), na to že nám chyběly asi tři cyklopřilby a až na to, že jsme neměli dánská víza, bylo vše v pořádku. Čekali jsme u Lihovaru, když se po desáté hodině přihnal Petr Šlechta a dánskými razítky v pasech – mohli jsme vyjet.
Dopis jednomu z účastníků zájezdu, MUDr Karlu Gottwaldovi docela ilustruje anabázi, kterou jsme při přípravě reprezentačního výjezdu museli podstoupit. Pointa? Jeden každý reprezentant se domníval, že jsme s Petrem neměli půl roku nic jiného na práci, než mu připravit super podmínky pro jeho super výkon.

Obr. 1 První československá reprezentace na Mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu, Rfdekro, Dánsko 1989

Obr. 2 Dopis předsednictvu výboru Českého svazu triatlonu

Obr. 3 Dopis do Brna Karlu Gottwaldovi