S Thomasem jsme si povídali do obrátky, tam začal zaostávat až jsem ho ztratil z dohledu vůbec. Poslední kilometry utíkaly rychle. Při minulých Železných mužích jsem většinou závěrečné kilometry moc nevnímal, únava byla tak veliká, že složitějších myšlenek jsem nebyl schopen.

Nedá mi to nevzpomenout Richarda Blatného, jediného českého přemožitele kanálu La Manche stylem prsa. Ten po 14 hodinách plavby ve smradlavých vlnách kanálu, když uviděl v dáli stromy na francouzském břehu, odhadl jejich výšku, úhel, pod kterým je pozoroval a pak už to bylo snadné. Tangenta úhlu podělená výškou a měl tu odhad vzdálenosti na břeh… Holt kdo umí, ten umí.

V Säteru to bylo něco jiného – jistě byl jsem unavený, měl jsem toho plné zuby, ale …uvědomoval jsem si, že se blíží vyvrcholení půlročního intenzivního snažení, které se v posledním měsíci – červnu – dostalo do zcela nekontrolovatelných obrátek, završuji dvacetipětiletou sportovní kariéru, z toho čtyři roky se Železným mužem a nic, opravdu nic mi v tom nemůže zabránit. Po strastiplné cestě vlakem s kolem v náručí, po tom hrozném běhání mezi Olšanama a Synkáčem, po tom ubohém shánění lístků, místenek, po nejistotě střídané okamžiky naděje, po tom všem jsem pouhých několik kilometrů běhu před cílem, před opravdovým a konečným CÍLEM!

Sluníčko je nízko nad obzorem, ale nezapadá – na to jsme hodně na severu – tma bude až po 23. hodině. Je ticho a já běžím kolem jezera Ljustern ve švédském Säteru. Blížím se k cíli mistrovského závodu zvaného IRON-MAN – Železný muž. Už jsem na asfaltce vinoucí se kempem před vesnicí. Ostrá zatáčka doprava a prudké stoupání do vesnice. Mezi domky si hrají děti, ale jen do té chvíle, než mě uvidí. To se shluknou kolem cesty a mohutně povzbuzují. Malá blonďatá dívenka běží ke mně a strká mi do ruky kytičku polních květů….

Směji se a běžím nedělním Säterem s kopce dolů ke kostelu. Na křižovatkách mávám kytkou pořadatelům, kteří toho mají za celý den také dost, ale přesto přeze všechno se s pochopením usmívají a mávají. Už jsem opět a naposledy u jezera a hnědé pily. Do cíle zbývá necelý kilometr…

Tluče mi srdíčko při pomyšlení na krásný závěr celé kalvárie na Idrotstadionu. Alej lemuje posledních třista metrů ke stadionu. Už vidím špalír diváků ústící na antukový ovál. Nabíhám na vnější okruh a do cíle mi zbývá osmset metrů. Do cíle závodu, o kterém jsem nikdy ani nedoufal, že bych se mohl zúčastnit, natož dokončit. Na stará kolena jsem na Mistrovství Evropy a ne jako divák, ale jako skutečný závodník a zdaleka ne na posledním místě.

Tribuny opět na povel hlasatele skandují: „Do toho. Milan, do toho, Milan!“ Mávám kytičkou a posledních 400 m ještě zrychluji a doháním Philipe ze Švýcarska – mám dneska na příslušníky Helvétského kříže obzvláštní štěstí. Vybírám zatáčku a finišuji za bouřlivého potlesku zaplněných tribun a ochozů. Začal jsem v osm hodin ráno a nyní po dvanácti hodinách, v osm hodin večer jsem v cíli. Cílová čára a ….dostávám červenou růži, pusu od blonďaté (jak jinak) dívenky a obrovskou dvoulitrovou láhev minerálky a deku. KONEC!

Snad se mi podařilo přiblížit trnitou předlistopadovou cestu za triatlonem, když se tento konal na „západ“ od našich hranic. Na druhé straně už dneska nikdo nepozná pocity, s kterými jste vstupovali na „kapitalistickou“ půdu. Pocity velkého svátku a úcty! Ovšem co vám budu povídat, když Havaj je dnes za humny!

Chtěl jsem s tématem Säter definitivně končit.-Nicméně přece jen sepíši dvě kapitoly. jedna se týká Ing Dalibora Dvořáka – technologa bývalého Motorletu n.p. z pražských Jinonic a druhá Vojty Hece – prvního Čecha, který se zúčastnil, dokončil a dokonce vyhrál svoji kategorii na legendě všech legend – na havajském IRONMANu.

Velké překvapení byla kompletní výsledková listina, která se objevila druhý den ráno po Mistrovství.


Řípa měl číslo 148 a byl 64. v Evropě. To jsou dnes občas reprezentanti také – pokud závod nevzdají.

Hodnocení: