Ve stanu, jak se jistě pamatujete, jsem nebyl sám, ale spolu se Jacqueline ze Švýcarska. Ta měla do maratónu viditelně více chuti nežli já a tak jsem sledoval koncert jejího převleku z cyklisty na běžce – vše za asistence jejího švýcarského kouče. Nutno říci, že křehká Jacqueline skrývala pod cyklistickým dresem mnohem více než jsem čekal. Zkrátka velmi brzy jsem musel opustit nereálné sny a vybatolil jsem se ze stanu v tričku s nápisem „Č“ jako Čáslav. První moje kroky vedly kolem občerstvovací stanice. Tam mi nabídli vodu a okurky nakrájené na kostičky (!). Ochutnal jsem a snažil se uvést unavené spodní končetiny do rychlejšího pohybu než chůze – 5 km/hod. Klušu kolem stadiónu a hledám start maratónu: „Where is the start?“ Pořadatel na mě nechápavě kouká. „The marathon start?“, opakuji o oktávu výše. „Á, á…“, mávne rukou a posílá mě ven ze stadiónu. Za souhlasného kývání dalších obyvatel Säteru opouštím stadión, abych dokončil Železného muže jeho poslední disciplínou – během na 42 kilometrů a 195 metrů. Nohy se pomalu dostávaly do tempa a já vnímal povzbuzování diváků kolem jezera Ljustern a dál kolem kempu až silnice přestala být silnicí a já běžel jsem po prašné cestě někam nahoru do lesů kraje zvaného Dalarna. Opět, stejně jako při cyklistice. mě deprimovaly cedulky kývající na mě dvěma číslicemi, přičemž ta druhá byla vždy o 20 kilometrů menší: označovaly počet kilometrů do cíle při prvním (ta větší) a při druhém (ta menší) kole. Kdy  bude pro mě platit jen jedna číslice? Jak jsem probíhal kolem samot, kde seděli jejich obyvatelé, opět jsem si uvědomoval obrovský zájem Švédů o triatlon. V ruce startovní listiny a: „Heja, heja čeko!“. Možná, že při mistrovství Evropy v Československu s nejlepšími profíky, že by se našli diváci pro Železného muže.
Paradoxní je skutečnost, že ani po dvaceti sedmi letech existence triatlonu v Čechách, se mistrovství Evropy natož světa v dlouhém triatlonu a natož IRONMAN v Česku neuskutečnil. Takže jak by to bylo s českými diváky nevím dodnes.

Jak mě přijala osvěžující náruč lesa, tak mě trochu zaskočily kopce. Při prvním kole jsem je všechny vybíhal, i když ne nijak svěžím způsobem. Žádný modrý kbelík jsem neminul bez povšimnutí. Kyblík totiž ukrýval malé modré houbičky a vodu…

Prudká zatáčka doprava a levá strana je otevřená do příjemné louky. A opět stoupání! Zatím mě nikdo nepředběhl, ale také jsem nikoho nedohonil. Pravda v „reparier“ stanech jsem viděl natažené borce pod rukami svůdných masérek, ale odolal jsem. Konečně jsem v dále uviděl shluk pořadatelů – že by? Krásná bílá šipka do oblouku označovala místo, kde jsem se mohl vydat na zpáteční cestu do Säteru. Pojedl jsem něco okurek, odmítl masáž a s lepší náladou jsem si namířil na stadión. Když už jednou cestu znáte, ubíhá veseleji.Nohy přesto bolely a běh už nebyl tak „rychlý“ jako na počátku. Přesto jsem najednou z lesa venku a šlapu si to kolem Ljusternu. Kemp a najednou překvapení. Včera, to je v sobotu, když jsem se procházel kolem jezera, viděl jsem šipky označující trať běhu mířící kamsi vzhůru a byl jsem strmostí kopečka docela překvapen. Litoval a obdivoval jsem ty, kterým byla určena. Dnes, když se tento kopec nekonal, domníval jsem se, že to byla lahůdka určená pro kratší objemy. Ouha! Při zpáteční cestě jsem pojednou včerejší šipčičku uviděl opět a navíc podtrženou napřaženou rukou pořadatele. Nu, co se dá dělat. Když do kopce, tak tedy vzhůru! Tehdy jsem poprvé při maratónu vyměnil běh za chůzi. Vzpomínám, že se mi cesta Säterem na stadión zdála být nekonečná. Säter je malebná vesnička, dřevené baráčky, střídají kamenné vilky, roztomilý kostelíček a konečně Ljustern, dějiště plavecké ouvertury. Hnědá pila, zatáčka vpravo a alejí na stadión.Stadión zalitý odpoledním sluncem mě vítá potleskem. V duchu si říkám, že bych raději slyšel potlesk závěrečný. Z ampliónů slyším: „Milan Ripa, Čekoslovakija!“ Moderátor zapomněl heja, heja a stadión slyší: „Do toho Milan, do toho Milan!“ Kynu tribunám a už nahlas křičím: „Twenty once again!“ o už ale opouštím stadión a s příjemným pocitem, co se bude dít, až se objevím na dráze podruhé. Nějak mi těch druhých dvacek kilometrů ubíhalo rychleji, i když jsem už každý kopec pochodoval. Přidal se ke mně jeden Švéd a tak jsme pochodovali spolu. Prý to je jeho první dlouhý triatlon, dosud zkoušel pouze olympijské.Proti nám běží Jacqueline – ta mi dala. A další děvče, máváme si, ačkoli jí zbývá do cíle slabých šest kilometrů a mě dobrých čtrnáct. Využívám každé občerstvovačky k napití a zejména k omytí zátylku. Je příjemný podvečer, sluníčko svítí, bezvětří. Opravdu si nemohu lepší počasí přát. Probíhám kolem Švédů na víkendových židličkách a situace se opakuje: „Heja, heja čeko! Heja, heja Milan!“ Jest to prima! Řekl bych, že se blíží vrchol mé sportovní kariéry, která začala v roce 1961, 9. února, kdy mi bylo 13 let.  Nyní je 6. června 1986 a je mi 38 roků. Protože vás chci trochu napínat, nechám si vrchol na říjena do té doby nashledanou!

Popisky obrázků:

Hurá! Večeře bude – poukázka na jídlo


Moje startovní číslo při 2nd Open Long Distance Triathlon European Championship 1986


Vzadu se připravuje legenda dlouhého triatlonu Erin Bakerová z Nového Zealandu

Hodnocení: