V Borlange jsem nezabloudil, i když tam bylo křižovatek požehnaně a otáček o 180º také. Ve městě jsem poprvé přejel soupeře. Za Borlangem byl úsek více kopcovitý a poněkud méně kvalitní silnice. Méně kvalitní, ovšem míněno relativně. Stále to byla silnice I. třídy u nás – dnes už ani to ne. Nikde nebyly lívance asfaltu, tak jak je dobře známe na našich komunikacích. To rozjedete kolo po slušné vozovce a najednou Vás rána: bum, bum! Vlítnete na roletu, která z vás vytřese nejen duši, ale i šroubky z kola o požitku z jízdy nemluvě. Tak toto se mi ve Švédsku nestalo. Dnes k náhodným lívanců přibyly podélné příkopy vytlačené těžkými kamiony.

Stejně tak po sedmdesáti kilometrech jsme ani jednou  nepřejeli koleje železnice. Závory snad ve Švédsku snad ani neznají.  Když jedu z ústavu do Kosmonos, tak na šedesáti kilometrech drncám pětkrát! Blížil jsem se k Säteru a najednou jsem měl pocit jako když mě brní nohy. Síla kamsi zmizela a pohoda se rozplynula. Zdálo se, že mi nohy každou chvíli vypoví poslušnost. Připadalo mi, jako když při Velké Kunratické šplhám na Hrádek a jsem asi ve třech čtvrtinách. Jako když mám nohy někoho jiného. Sáhl jsem po iontovém nápoji, ale nepříjemný pocit trval. Trochu se to zlepšilo, ale onen jásavý pocit to nebyl zdaleka ani zblízka. Co teď? Vždyť mám před sebou ještě stočtyřicet kilometrů! Už ani nevím jak jsem se dostal na stadión, kde byla první obrátka a plnoštíhlá Švédka, která se mi včera u prezentace tak líbila. Nyní pusu od ucha k uchu a cosi mi švédsky říkala. Chtěla mě povzbudit? S hrůzou jsem si uvědomoval, že ten krásný pocit z tvrdého přechodu 54 na 13 byl přelud, byla to cesta do pekel, kterému jsem podlehl jako ten nejzelenější nováček. Honem jsem zařadil 54 na 15 a očekával zda není pozdě. Kopec. Jdu ze sedla – to jsem nikdy nedělal – a najednou křeč! U kolen se mi udělala boule jako ženská koule a já klesl zpět do sedla.

Mimochodem, pro ty, kdo neznají lehkou atletiku:  ženská koule má hmotnost 5 kg. Co teď? Dobrá rada drahá! Opatrně jsem šlapal dál. Opatrně jsem vyhodil nohu z klipsny a zaklepal s ní. Moc to nepomohlo. Boule se mi dělaly i na pravé noze při normálním šlapání. Sice to trochu bolelo, ale dalo se s tím jet.V tranzu jsem objížděl druhé kolo a cítil jak mi znatelně klesla rychlost. Škoda. Banány mi už lezly krkem a jel jsem jen na Sportdrink a vodu. Housku jsem zkusil jednou a skončila v příkopu. V jedné láhvi jsem si nechával čs. iontový nápoj až bude nejhůře a vyjede sv. Václav na bílém koni v čele blanických rytířů…, že Sváťo Opluštile? Sváťa, velký triatlonový nadšenec z Vlašimi pod Blaníkem, už delší dobu jezdí triatlon vysoko nad námi.

Druhých sedmdesát kilometrů nebylo vůbec „v pohodě“. Konečně jsem doškobrtal na posledních osm kilometrů před Säter a před sebou v kopci uviděl subtilního chlapečka se švýcarským křížem na zádech. Vzpomněl jsem si jak se tvářili soudruzi na cyklistickém svazu, když jsem žádal o lvíčka. Všechno musí být prý podle předpisů. Kruci, vždyť jsem byl v Säteru jediným Čechoslovákem a i když jsem byl jist, že nevyhraji, jel jsem za Československo. Nebo nejel? Nakonec měli pánové na „baráku“ pravdu jel jsem za sebe, či spíše za svoje. Kolik státních profesionálů s lvíčkem dobíhalo či dojíždělo daleko za první padesátkou soupeřů! A tomto mladém sportu již pouhá účast byla velkou reprezentací domoviny. Naše zkostnatělá tělovýchova to tehdy nechápala, či spíše odmítala pochopit. Tak nějak jezdili za Rakouska-Uherska naši sportovci za hranice, za své, bez podpory úřadů, jen se svým nadšením. Jen si myslím, že tehdy nekladly tehdejší úřady sportovcům takový odpor jako tehdy mě. A koruna platila také více než v roce 1986.

Dojel jsem chlapečka a ejhle! On to nebyl chlapeček, ale pohledná dívčina: „Do you finish?“ ptám se. Jakýsi pokus o odpověď tu byl, ale nesrozumitelný. Měl jsem na předjetí a tak jsem i učinil. Začalo drobně pršet, ale mě to rozhodně nevadilo. Naopak! Z vlhkých lesů stoupala pára a já přejížděl po mostě hluboký lesní kaňon, což bylo neklamnou známkou toho, že se blížím k „první“ občerstvovačce. Vzal jsem si bílou láhev – sportdrink XL-1. a peláším cíli. Chci pít a ono to nějak nejde. Saju ze všech sil a jakási slza mi uvízla na jazyku. Nebudu vás napínat. Poprvé jsem se setkal s ventilem a tak jsem příliš XL-1 neochutnal – netušil jsem, že musím nejprve zatáhnout za hubičku, uvolnit tak ventil a pít co hrdlo ráčí…

Poslední dlouhý, asi tříkilometrový sjezd a jsem na stadiónu. Konečně vjíždím do posledního okruhu. Na počátku mě Jacqueline, jak jsem později podle startovní listiny identifikoval švýcarského cvrčka, opět předjela a neviděl jsem ji téměř celých čtyřicet kilometrů. Přede mnou už posledních čtyřicet kilometrů, pouze jedna cesta z Prahy do Kosmonos. To bych už měl zvládnout. Hlavně žádný defekt! Perfektní povrch moje přání proměnil ve skutečnost a do obrátkového Torsangu jsem přijel poměrně rychle, přejel jsem most, na který jsem v předchozích okruzích žádostivě pokukoval, neb mi zkrátil sedmdesátku na čtyřicítku, a zbývalo mi pouhých dvacet kilometrů!!

Konečně Gustafs, kde se napojují na výpadovku a proti mně občas někdo jede, což znamená, že nejsem zdaleka poslední. Na křižovatce mě zaujal strážník, který mi v bílém pršiplášti připomínal anděla.Téměř na chlup na stejném místě jako o okruh dříve jsem uviděl před sebou švýcarský kříž. Jaqueline! „Čau!“ pozdravil jsem slušně mezinárodním výrazem. Tentokrát mi byl odpovědí zářivý zubatý usměv. Konečně oběma nám zbývalo posledních pět kilometrů! To je něco. Kdyby se cokoli stalo s kolem – do cíle dojdu! Ještě tři kilometry! Kopec a to dolů! Každý kilometr je označen. Poslední kilometr! Několik zatáček a sprintuji do cíle. Na stadiónu jsem skoro srazil pořadatele, kteří nebyli zvyklí na blázny honící každou sekundu na nepatřičném místě! To jsem si uvědomil večer, když jsme sledovali v televizi prvního po dvou disciplínách Holanďana Roba Barela, který dojížděl krokem a ještě na kole se svlékal! Takže. Dosprintoval jsem. Odevzdal kolo pořadateli a odkulhal do – stanu – uprostřed stadiónu. V ruce jsem držel „running bag“. Sedl jsem či spíš zřítil se na lavičku  ve stanu a v tom se přihnala Jacqueline. Nu a co jsem zažil ve stanu s Jacqueline se dozvíte v příštím – zářijovém– pokračování Starých pověstí triatlonových.

Příjezd vlakem do Sateru


Řípa a jeho kolo (v prostěradle, tedy to kolo)


Snímek 1: Kolo v prostěradle


Snímek 2: Kolo ještě rozmontované


Snímek 3: Kolo již smontované

Hodnocení: