Fotografie jsou z roku 2007, kdy se Richard Coufal postavil na start prvního triatlonu a rovnou na plnohodnotného MORAVIAMAN v Otrokovicích.

„Fotky ukazují zajímavou dvojí tvář Ironmana - bolest a radostnou euforii. Na první fotografii jsem po 10,5km běhu prožíval těžkou krizi a přihlížející kamarádi mi už nedávali šanci na dokončení. Ale jak to chodí, krize jsou od toho aby se překonávaly, poslední čtvrtý běžecký
okruh jsem zvládl rychleji něž  předchozí a za odměnu jsem se "proletěl" cílem,“ popisuje dvě fotografie.

Pokud i Vy máte nějaký zajímavý zážitek, který je zachycen na fotografii, velmi rádi jej uveřejníme. (info@etrialon.cz)

Richarda Coufala jsem požádali o krátký rozhovor

Čím tě v roce 2007 přilákal Moraviaman?
O existenci Ironmana jsem věděl již jako malý kluk (tj. 80. léta minulého století). Aktivně sportuju celý život zhruba 10-15 hodin týdně(hory, kolo, plavání, posilovna, bojové umění, do 18ti jsem hrál vrcholově fotbal), ale Ironman se mi zdál jako nereálná meta, která mě ovšem velmi lákala. S plaváním jsem si věřil, na kole jsem sice do té doby jezdil na vyjížďky kolem 70km, ale taky mi to přišlo zvládnutelné. Absolutně mě ovšem odrazoval běh. V atletice jsem spíše vynikal ve sprinterských a vrhačských disciplínách, představa běhu delšího než 12 minut pro mě byla noční můrou. Navíc mám obě kolena po operaci vnitřních menisků, takže jsem žil v mylné představě, že běhání je pro mě tabu. V létě 2006 jsem se seznámil s Ivošem Caudrem z TUFA. Ten v jel MORAVIAMANa ve štafetě na kole a na rok 2007 plánoval absolvovat závod celý. Padlo pár piv, trochu toho chlapského hecování a červíček začal v mé hlavě intenzivně vrtat. Na internetu jsem se začal "vzdělávat", v listopadu jsem si koupil válce, pod stromeček běžecké boty a od ledna jsem testoval kolena, co nimi bude dělat běhání. A světe div se, kolenům se to líbilo, ba co víc, dokonce jim to prospívalo. Takže jsem se zaregistroval a koupil lepší kolo. Zima a jaro uběhly jako voda, s průměrem 6 hodin týdně (celkem 100km plavání, 2000km kolo a 400km běh) jsem stál na startu MORAVIAMANa 2007. A se mnou i Ivoš Caudr a dokonce štefeta našeho sdružení MAŇA ŘÍKALA. Jak jsem dopadl je zdokumentováno na fotkách. Hezký článek o této povedené sobotě najdete zde

Věnuješ se tréninku i dodnes?
Nejsem si jist jestli se tomu dá říkat trénink, ale plavu, jezdím na kole a běhám dodnes. A taky jezdím na závody. Letos CZECHMAN, MORAVIAMAN (DNF), GRAFIMAN, ŽELEZŃÁK (DNF) a IRONMANIAC. Momentálně žiju v Brně, takže je pro mě určitě motivující ranní plavání v bazénu Za Lužánkami. V 8. dráze Ruda Vilček, v 7. dráze se honím s Milošem Kalábem a dalšími, 6. a 5. dráha borci z Ekolu. Občas se objeví i Filip Ospalý a když přijde Radka Vodičková, tak se je i na co dívat :-)) Zkrátka jsem v dobré společnosti, i když vlastně Ekol už teď chodí plavat jinam. Cyklistice a běhu se z 95% věnuju sólově. Na příští sezónu však kuju pikle obvyklé i neobvyklé, už se tomu možné bude dát říkat i trénink, i když to pořád bude maximálně 7-8 hodin týdně.

Co pro tebe znamená Ironman?
Tak to je velmi těžká otázka. Určitě se neřadím k těm, kteří Ironmana považují za svůj životní styl a žijí jím 24 hodin denně. Tady má určitě přednost rodina, pak hory (lezení, skialpy) - ty mají fakt duchovní rozměr.

Ironman je pořád jenom sport. Ovšem nádherný sport sport, který nutí člověka dosahovat velkých cílů po malých krůčcích. A tímto nádherným sportem žiju skoro každý den :-)