Nemůžu uvěřit, že už je po všem, říká po své havajské premiéře Helena Kotopulu
Ironman Hawaii 2017
Na tento závod jsem se poctivě připravovala, plánovala, představovala a neskutečně se na něj těšila celý rok. Nemůžu uvěřit, že už je po všem a je mi z toho smutno. Doufám, že s trenérem najdeme cestu, jak se tam dostat a další nové cíle.
Během letu na trase Praha-Amsterdam-Seattle-Kona jsem zažila spoustu nečekaných věcí. V mém případě standart, byla jsem tasená na všech kontrolách a jednou 10 min před odletem vyvedená z letadla k podrobnější prohlídce, dobíhala jsem do letadla s teniskami v rukách. Potom už mě můj, nic netušící, doprovodný tým nespustil z očí, protože neměli vůbec tušení, že nesedím v letadle. Po příletu do Kony se stala další patálie, když paní domácí na nás zapomněla a my strávily necelé 3 hodiny před ubytováním v noci na parkovišti, než se nám místních slitovalo a nechali nás po dlouhé únavné cestě přespat u nich.
Další dny probíhaly relativně v pořádku a já si naplno užívala úžasné předzávodní atmosféry. Lidé na ostrově závodem žijí, všichni vás zdraví a osloví, popřejí hodně štěstí, nabídnou vodu, meloun při tréninku, no neskutečné. Moc ráda jsem jezdila na tréninky po závodní trase kola a zdravila se s ostatními závodníky, usmívali se snad úplně všichni - takovou masu pozitivní energie jsem nezažila. Možná právě proto jsem nechtěně většinou přetáhla dobu tréninku, než mi trenér Petr Vabroušek napsal. Na Havaj jsem slyšela spoustu názorů - mezi nimi i ten, že není o co stát, že tam nic není pěkného, jen lávové pole a spalující horko s příšerným větrem. Ráda bych k tomu napsala toto: závod na Havaji dělají úžasným a jedinečným právě všichni ti lidé. Já nic tak pozitivního ještě nezažila, trasa závodu kola mi přišla velice záživná, protože nikdy nevíte, kdy vás silný boční vítr smete do příkopu, jak se mi jednou při tréninku ve sjezdu z Hawi stalo. Prostě žádná nuda to nebyla. U běhu to bylo podobné, běžci se zdravili, poplácávali, přáli si a všichni se opravdu usmívají, je to jiný svět. Tréninky plavání měly také své kouzlo. Plavete úseky a najednou vidíte obrovskou želvu, která vás donutí změnit směr a plavat chvilku s ní za krunýř. Podmořský svět byl fantastický- přiznávám, že během plaveckých tréninku mě mnohokrát strhl podmořský pestrý svět.
Zúčastnila jsem se všech doprovodných programů, tedy až na Ironman kids, tam mě nepustili. Běh na 10 km (tam jsem vybojovala 3.místo v absolutním pořadí mezi ženami), Běh ve spodním prádle, Pochod národů..No musíte se pěkně otáčet, abyste to všechno k tréninkům stihli. Krásnou atmosféru podtrhla báječná parta Čechů, která se tam sešla a byla opravdu legrace, prokládaná trochou předzávodní nervozity.
Závod
Před závodem jsem spala necelé 3 hodiny. Jediné negativní bylo, že se mi nedařilo pořádně přetočit a měla jsem málo spánku průměr mezi 4-6 hodin každý den. Pravidelně jsem vstávala 4.30 a v noci se několikrát budila. Nevím, jestli to chtělo letět dříve, nebo brát něco podpůrného pro spánek, protože v závodě se únava velmi projevila v cyklistické části.
Ráno jsem šla na start odhodlaná a s dobrou náladou, že do toho dám všechno! Úžasná organizace závodu vás posouvala až směrem ke startu. Od polepení číslem, vážení, mazání, odložení balíků, až se najednou ocitnete v depu, stále vás někdo doprovází s tím, aby vám s čímkoliv pomohl a odpověděl na otázky. Nervozita se dá krájet, z těch milých usměvavých závodníků a závodnic najednou vidíte nepřítomné výrazy a každý je ponořený do svých myšlenek. Jen já lítám po depu a otravuji přítomné Čechy, ať mi pomůžou dofoukat správně kolo. Ne, že bych to nezvládla, ale ať je to pak na koho hodit..
Začínají znít výstřely - pro muži, pro ženy, Age groups muži a nakonec my. Jdu do vody za zvuku bubnů a dostávám se ke startovní čáře. Dlouho šlapeme vodu a nechtěně se s holkami kopeme a omlouváme, protože byla hlava na hlavě, až konečně i pro nás zazní výstřel z děla. Obrovská mela, byla jsem na to připravená, ale i tak to byl masakr. Dlouho se mi nedařilo dostat se přes závodnice dopředu, předplavat je, až po otočce se to protřídilo, ale tam se nám zase začali motat pomalejší Age muži, takže se stále něco dělo. Plavání mi rychle uteklo. V depu máte opět svého člověka, který vám je k ruce a ochoten vám se vším pomoci. Vyrážím na kolo, trochu s obavami, jak bude foukat. Sluníčko už začalo pěkně pálit. Snažila jsem se řídit udanou tepovku, ale už po prvních 50 km jsem cítila, že to není ono, že se mi to nedaří udržet. Takový pocit neznám, většinou je tomu naopak, že se musím brzdit a nevím, jestli adrenalin, ale vítr se mi nezdá být tak hrozný, otočka Hawi, sjezd. Vidím pár škaredých pádů, ke kterým se dostává okamžitá pomoc, i tak jedu a je mi jich líto, protože vím, co příprav a dřiny se sem dostat stojí. Po 100 km na mě začíná dopadat obrovská únava, tepovka i přes sebevětší snahu jde dolů, zavírají se i oči, takovou únavu neznám. Začínám ztrácet a smiřovat se s tím, že to nebude můj závod a mám trochu obavu z běhu. Beru kofeinové tablety, snažím se do sebe dostat tyčinky a nějak to dojet. Tak špatně jsem kolo letos ještě nezajela, snad i při tréninku jedu rychleji. Nevyspání si bere svou daň. V depu mi berou kolo a běžím se přezout, i přes můj špatný orientační smysl depa zde zvládám na jedničku a nic nehledám. Taky jsem si to celou noc, body - kolo, pytlíky přehrávala v hlavě. Konečně mám tenisky a vyrážím, k mému překvapení běžím zlehka uvolněně a je to super, předbíhám jednu ženu za druhou a běží se i přes obrovské vedro fantasticky. 38st ve stínu na maraton, na 30.km se mi stále běží senzačně a značně jsem stáhla ztrátu z kola, po 30ti km začínám cítit palce u nohou, nehty a nehtová lůžka, s každým kilometrem jako by mi byly menší tenisky, nevím jestli to způsobil otok nohou, který jsem měla po závodě, nebo značné polévání a mokré boty. Každopádně pro mě první zkušenost. Dobíhám poslední 3km už se značnými bolestmi, jako by někdo trhal nehty a jediné co si přeji je sundat tenisky. Na běhu bývám soustředěná a nevnímám okolí, takže nevím, co se kolem děje. Posledních 500 metrů se soustředím, abych viděla svůj doprovodný tým s vlajkou, se kterou jsem si přála proběhnout cílem. Běžím úžasným špalírem fandících lidí a užívám si pohled na stále se přibližující finisherskou bránu. Slyším své jméno a prostorem zazní YOU ARE IRONMAN. Jsem šťastná, nevím na kolikátém místě, po pokaženém kole jsem si už žádné jiné cíle než důstojně doběhnout nedávala.
Zahazuji tenisky, chladím se v moři a i přes velkou bolest palců přemýšlím, jak se sem znovu dostat a skvěle zaplavat, dojet na kole a odběhnout. Ve finish line zůstáváme s ostatními Čechy a povzbuzujeme všechny až do konce. Nikdy na tento závod nezapomenu. Těžký, krásný, důstojný a hodně mi dal.
Poslední dny a přepravu domů jsem zažívala opět teskné pocity, jako by mi někdo vzal něco, co miluji. Po doletu do Prahy ještě na letišti v Praze jako jediná spouštím alarm a už vyděšená běžím, pajdající s obvázanými palci za svým týmem. Už žádnou prohlídku nechci, naštěstí mě ochranka už nechává být a přebírá si mě má rodina, které chci za podporu mého splněného snu velice poděkovat. Neměli to se mnou vždy jednoduché. Dále děkuji trenérovi Petrovi Vabrouškovi za fantasticky úspěšnou sezonu s nepřekonatelným zakončením, i když pokažené kolo mě mrzí doteď. Bylo natrénováno na víc, ale není všem dnům konec, a jelikož jsem v triatlonu krátce, doufám ještě v posun.
s letošním vítězem Patrickem Lange
Dále děkuji mému úžasnému týmu, který se o mě trpělivě staral. Gabriele Dvořákové, Gabriele Krejčí, Andejce Bomové, díky nim byla pro mne Havaj také nezapomenutelná. Rovněž děkuji Moraviaman teamu.
Velké díky patří mým sponzorům, díky kterým by byla Havaj pro mě neuskutečnitelná. Jsou to: Benegen, Speed, Fagus, Extreme media, Sobato, Equator, Jadberg, Klempířství kostelec, AKC produktion, Nekup to, Bueseventy, SLS, AD sport a další....
Děkuji přátelům a fanouškům za neskutečnou podporu, vážím si toho.