Cílová rovinka byl úžasný zážitek a odměna, říká Lucie Šnebergerová, stříbrná z Moraviamana

Jaké jsou tvé bezprostřední dojmy po Moraviamanovi, kde jsi získala stříbrnou medaili?

V cíli to byla velká euforie a nadšení z výsledku. Teď mě s odstupem trošku mrzí těch sedm minut přes deset hodin.

Jak velká je ještě únava a bolest?

Pobolívají nohy a spánek taky není ještě úplně ideální.

Jaký sis dala cíl do závodu? 

Po dvou ročnících, kdy jsem v Otrokovicích okusila závodní tratě jako člen štafety, přišel na řadu start v kategorii jednotlivců, a to s cílem zajet pod "deset". V Otrokovicích se jezdily rychlé časy, takže cíl nebyl nereálný. Předpověď počasí ale bohužel dlouho dopředu slibovala pořádné teplíčko. Organizátorům se navíc podařilo prosadit novou běžeckou trať bez kousku stínu a s několika pořádnými stoupáními. Bonbonkem na dortu už pak byl jen ranní verdikt rozhodčích, že se bude plavat bez neoprenu. Osobní desetihodinový limit pozbyl význam a na startu jsem stála relativně klidná, bez větších očekávání a s cílem alespoň si vychutnat atmosféru závodu.

Jak hodnotíš svůj výkon?

Přestože se mi závod nepodařilo zajet pod deset hodin, celkový výsledek hodnotím velice pozitivně. Radost jsem měla z plavání a po srovnání běžeckých časů s ostatními nakonec i z běhu (21. běžecký čas z celého startovního pole je úspěch). Naopak největší rezervy vidím v cyklistice. Je ale otázkou, zda bych byla schopná rozumně zaběhnout, přitlačit na cyklistice víc na pilu.

Popsala bys vývoj závodu z tvého pohledu?

Velké obavy z plavání bez neoprenů byly nakonec přehnané. Po prvním ze tří plaveckých okruhů se mi podařilo zakomponovat do skupinky a šetřit síly. Na kolo jsem nasedala jako čtvrtá a v kontaktu s Janou Candrovou, kterou jsem od začátku považovalo za svoji největší soupeřku v boji o třetí místo. Cyklistická trať na Moraviamanovi je přehledná a umožňuje průběžné sledování odstupů na soupeře. Plán byl jasný. Jet s rozumem, vyrovnaně a vyzkoušet „nový“ systém stravování - bez gelů (a pošetřit je na běh). Bylo zřejmé, že karty se budou v panujícím teplém počasí rozdávat na běhu. Ve třetím cyklistickém okruhu kolem projela famózní Helena Kotopulu a na maraton jsem tak vybíhala na třetí pozici, s přibližně pětiminutovým náskokem na Janu. Na první běžecké občerstvovačce jsem si dala záležet, následoval průběh kolem nejlepšího support týmu, který jsem kdy měla (moje a Honzovi rodiče), nafasovala jsem led, vychlazené energetické gely, magnezium a nezbývalo než vyrazit vstříc pekelnému maratonu. První kilometry šly hodně ztuha, ale nohy se postupně rozběhly a dařilo se držet tempo na úsecích mezi jednotlivými občerstvovačkami. Po obrátkách se navíc k mé radosti utěšeně zvětšoval odstup od pronásledující Jany. Ale pořád nebylo vyhráno. Ironman končí až za cílovou páskou.

Ve které části závodu se rozhodlo o tvém stříbru?

Při průběhu do druhého půlmaratonu mě jedinečný Pepino Svoboda nabádal ke zvýšení obrátek, že sbíhám Peťu Krejčovou. V tu chvíli jsem tomu nevěřila a připisovala to celodennímu pobytu Pepina na ostrém sluníčku. Že by se mi to opravdu mohlo podařit dotáhnout na druhou příčku, mi došlo někde kolem sedmadvacátého kilometru, kdy jsem Peťu doběhla a bylo vidět, že nemá svůj den. To jsem netušila, co za peklo má v botách. Má můj velký obdiv, že závod vůbec dokončila.

Kdy to bylo nejtěžší?

Asi největší krize přišla při průběhu depem do posledního „zvlněného“ osmikilometrového kolečka. Únava byla už opravdu velká a žaludek na vodě. Ale to už s ledem přiběhl i Honza. Když jsem viděla jeho nadšení a přesvědčení, že to klapne, zatnula jsem zuby a ťapala dál.

Na co jsi myslela v cílové bráně?

Cílová rovinka byl úžasný zážitek a odměna za všechny bolavé tréninky, kdy si člověk říká, jestli to za to vůbec stojí. A STOJÍ!

Měla jsi sílu na oslavy tohoto úspěchu? 

Na oslavy ještě nebyl prostor a popravdě ani energie, ale určitě něco v rodinném kruhu vymyslíme jako poděkování rodičům za ten nejlepší support, co na závodě předvedli a všechno to pochopení, které mají pro našeho triatlonového koníčka.

Krátce před Moraviamanem ses vdala za Honzu Šnebergera. Jaká byla svatba?

V předzávodní čtvrtek jsme si s Honzou v nedalekých Luhačovicích řekli ANO, pouze v přítomnosti rodičů a svědků a příjemně komorně to oslavili. V pátek dopoledne jsem sice byla lehce ovíněná, ale evidentně se to na výkonu příliš nepodepsalo.

Co tvé další závody?

Momentálně plánuji hlavně pořádnou regeneraci. Ve druhé půlce sezóny bych ráda startovala na Pilmanovi, na duatlonu v Příbrami a jako vrchol sezóny mám v závodním diáři IRONMAN v Barceloně.

 foto: Jana Máčková, www.janefoto.cz