Extrémní CELTMAN na vlastní kůži Martina Gably
Jak složité je dostat se na start Celtmana?
Celtman je závod patřící do série 3 dlouhých „extrémních“ triatlonů – Norseman, Swissman, Celtman. Závody se konají v prostředí s těžšími klimatickými podmínkami a jednotlivé disciplíny bývají vždy něčím okořeněné. Celtman je známý svou ledovou vodou a medúzami, které máte možnost potkat opravdu zblízka a také drsným skotským počasím. No, a protože mě baví, když je něco trochu jinak, tak mě po loňském Swissmanovi bylo jasné, že letos přijde na řadu další závod z této trojice. Na Norsemana jsem se ale nedostal a tak jsem na poslední chvíli ještě zkusil Celtmana. Když mě pak do emailu přišlo, že jsem se na závod dostal, polilo mě horko, resp. mi přeběhl mráz po zádech. Zimu jsem tedy strávil nejenom na lyžích, ale i ve vodě. Od jara jsem pracoval na fyzičce dle inspirace Petra Vabrouška stylem „nejlepší trénink je závod“. A tak jsem běžel 3 opravdu nádherné maratony (Perun Maraton, Ještědský skyrace, Lipno maraton) , Vltava run, nějaký ten cyklistický závod a další menší závody. Před sezónou jsme ještě byli na „rodinné“ dovolené ladit formu s kamarádem a cyklistou Lukášem Rezkem na Gran Canaria.
Jakou jste zvolili dopravu do Skotska? Kde jste bydleli?
Ze závodu jsme si udělali pěkný osmidenní road trip a najeli celkem 5200 km. Kdo zná Anglii a Skotsko tak mi určitě dá za pravdu, že tuhle část země je opravdu škoda jen přeletět. Spali jsme v autě a ve stanu, takže z toho byl krásný hogofogo výlet se sledováním západů slunce z rozkládacího křesílka před stanem a s ionťákem v ruce.
Kolik tě to celé stálo peněz?
Určitě by za to byla krásná rodinná dovolená u moře v Chorvatsku..
Na závodech tohoto typu hraje velmi důležitou roli support. V čem je pro tebe tato podpora důležitá?
Je to přesně tak. Úspěch v těchto triatlonech nezávisí jen na výkonnosti samotného sportovce, ale i na doprovodném týmu, který musí nahradit všech 1000 dobrovolníků, na které jsou závodníci z tradičních IM zvyklí. Depo 1 a 2 jsou každé na jiném místě a není mezi nimi jednoduché přejíždět. Na běhu se někde ve složitém terénu připojuje váš support běžec. Nikde nemáte žádné občerstvení a kvůli často extrémnímu počasí vyžaduje organizátor, aby běžci nesli batoh s náhradním a nepromokavým oblečením, kompasem, jídlem, pitím a základním vybavením prvním pomoci. Závod trvá mnohem déle než normální dlouhý triatlon a tak i pro doprovodný team je závodní den hodně náročný. Navíc, role support teamu je strašně nevděčná. Od závodníka si občas musí nechat leccos líbit, nikdo jim v cíli nezatleská, nedostanou „blue T-shirt“ ani medaili, přitom ale celou trať absolvují s vámi. Najít tedy takového parťáka není vůbec nic jednoduchého. Letos jsem oslovil Lukáše Matyse a využil jeho zkušenosti z dvouletého pobytu ve Skotsku, kdy zde působil jako race director pro triatlon na Commonwealth Games v Glasgow. Znal tedy místní klima a podmínky, které nás na trati mohly potkat. Navíc, Lukáš je Mistrem světa v kvadriatlonu (2006), takže jsem se nemusel bát, že bych mu utekl. Náš team doplnila moje partnerka Martička, která dostala roli „food and nutrition manager“.
Pojďme k samotnému závodu. Jak ses cítil na startu?
Překvapivě, na startu jsem byl naprosto klidný. Lépe řečeno - smířený. Věděl jsem, co mě čeká a tušil jsem, že to asi bude trochu bolet. Jakmile bude plavání za mnou, budu mít v podstatě vyhráno (znal jsem nazpaměť scénky z youtube, jak se závodníci klepou zimou a místo aby se napili něčeho teplého, vše si na sebe vylejou, jak se jim třesou ruce..).
Jak si tedy „přežil“ plaveckou úvodní disciplínu?
Realita byla nakonec úplně jiná, než ve zmiňovaných videích. Možná kvůli zimní přípravě a „extrémně“ teplé vodě 11C (jak anoncovali organizátoři), bylo plavání naprosto skvělé. Ze začátku sice nebylo přes mlhu vidět kam plaveme, to se ale v půlce zlepšilo. Medůzy se pod námi naparovaly v celé své kráse, když se vplavalo do menšího hejna, dostali jste od nich i pár pusinek. Kvůli studené vodě se na Celtmanu plave jen 3400m. Po 54 minutách vylézám z vody a „mám vyhráno!“
Co cyklistika na 180 kilometrech skotským venkovem?
Trať kola zde měří 202 km a jede se jedno kolo. Profil trati se příjemně houpal podél pobřeží a skrze zdejší „highlands“. Ačkoliv byl nejvyšší bod kola ve 300 metrech nad mořem, nastoupalo se celkem 2000 metrů. Oproti Swissmanovi, kde jsem musel jet část kola v neoprenu abych neumrzl, bylo nezvykle krásné počasí, a tak se jelo výborně. Jen posledních 40km, kterou organizátoři nazývají „wind section“ (fouká tam, i když jinde vůbec nefouká) pofukovalo kolem 10m/s přímo proti. Support team skvěle fungoval, dodával mi dostatečné množství kalorií a za 6 a půl hodiny s průměrem 31km/hod jsem plný dojmů dojel do T2 na 35.místě a těšil se na moji nejsilnější disciplínu.
Jaký byl závěrečný maraton?
Běh po horách, kde se v jedné části nastoupá 1000 metrů na vzdálenosti 3,5 km byl něco pro mě. Na střední 18 km dlouhou část běhu nazvanou příznačně „mountain section“ mě dle pravidel musel doprovázet Lukáš. I přes jeho předstartovní pochybnosti běžel skvěle a svou roli support runnera zvládl výborně. Hlavně těsně pod nejvyšším vrcholem, kde mě musel probírat z menšího omdlívání (asi štěstím). Na konci horské části to s Lukášem seklo podobně jak se mnou nahoře, to už se ale o něj mohli postarat organizátoři a Martička čekající v T2B. Posledních 7 km do cíle již bylo po rovině, ale pěkně proti větru. Každý si tedy mohl vychutnat běh až do úplného konce. Celých 42 km mi trvalo 5hod 35min a ačkoliv se to nezdá, byl to 4. nejlepší čas běžecké části. Celkově z toho bylo pro mě neskutečné 12.místo z 200 závodníků z 39 zemí. Ještě cennější je ale pro mě 1. místo v kategorii mých nejlepších sportovních zážitků.
Obrázky z cíle těchto extrémních závodů jsou často hodně emotivní. Popsal bys své cílové pocity?
Přesně si nepamatuji..
Jak velké bylo vyčerpání v cíli?
Je to jiná zátěž, než na kterou je člověk zvyklý z IM. Závod trvá o 3 – 4 hodiny déle. Náročnost trati vyžaduje časté změny tempa, závodník má ale díky support teamu možnost lépe doplňovat energii. Je tu navíc chladnější počasí, které umí také pěkně vysát. Subjektivně jsem byl unaven více než obvykle, tělo ale tolik nebolí. Docela mi i přálo štěstí, to když jsem třeba v T2 předával Martičce kolo a v tom okamžiku mi bouchla zadní galuska..
Zbývá Norseman. Budeš usilovat o možnost startu i na tomto závodě?
Dej mi čas na rozmyšlenou… už to vím – YES!
Máš za sebou dva závody z trojlístku extrémních Ironmanů. Dá se porovnat Swissman a Celtman?
Na Swissmanovi je těžké kolo a běh, na Celtmanovi plavání a běh. Na obou závodech může hodně foukat, pršet nebo sněžit. Nejde zde ani tak o čas a umístění, jako o zážitek. Oba závody jsou úžasné nejen svým místem konání, ale i rodinnou atmosférou, kterou na jiných závodech nezažijete. Navíc, to jak se se závodem popasujete, nezáleží jen na Vás, ale i na Vašem support teamu a na taktické přípravě, kterou závodu věnujete. To všechno dělá tyto závody jedinečné. Ačkoliv jsou si všichni soupeři, je zde cítit obrovská vzájemná podpora. Např. jeden francouzský závodník přijel do campu u startu ve 23 hod večer před závodem. Změnil se mu let a letecká společnost mu ztratila všechno vybavení. Nevzdal to a přijel. Všichni jsme se v noci sešli u jeho stanu a každý mu půjčil část svého vybavení. O 4 hodiny později stál s námi na startu pod hořícím logem Celtmana. A o tom to je..
Co máš letos ještě v svém sportovním diáři?
Na konec srpna se mi nečekaně „naplánoval“ Icon Extreme Triatlon v Livignu a v půlce října se těším na Wintermana v Českém Švýcarsku.