Bylo to, jako kdyby někdo použil mé svaly na kytaře a hrál na ně rock´n´roll, říká Jan Oppolzer po triumfu na Moraviamanovi
Do Otrokovic
jsem se vrátil po třech letech a byl jsem zvědavý, jak se s tratí popasuji.
Před třemi lety jsem obsadil 6. místo v čase 9:26:58, ale tehdy jsem ještě
neměl svůj časovkářský speciál a neměl jsem nad sebou tréninkové metody
Honzy Jakubíčka, a tak jsem byl zvědavý, jak se mi bude dařit.
Předpověď počasí (polojasno, 24 stupňů a téměř bezvětří) slibovala rychlé
časy. Komentátor Josef "Pepíno" Svoboda zase fantastický
poslechový zážitek pro všechny v blízkosti jeho, anebo reproduktorů a
tým okolo Jiřího Daňka zase kvalitní podmínky pro souboj mezi cca 300
přihlášenými závodníky. Ráno před závodem počasí stále vypadalo velice
rozumně, ale předpověď, jak už to většinou bývá, samozřejmě nevyšla. Bylo
jasno, teplota atakovala 30 stupňů Celsia a vítr ke konci cyklistické
části a v začátku běžecké části byl chvílemi a místy celkem nepříjemný.
Do závodu jsem nastupoval se svým tradičním
jednoduchým a ověřeným cílem — závod si pořádně užít a podat na trati co
nejlepší výkon. Čas, pořadí a koho nechám za mnou, a kdo nechá za sebou mne,
jsem neřešil. Roman Malivánek mi dal sice týmový úkol, ale já nesnáším
stres, tak jsem jen poslušně kývl a soustředil se na svůj vlastní cíl.
Týmový úkol se však podařilo nakonec splnit.
Má nejslabší disciplína, plavání, nedopadla úplně
dle představ. Vodu jsem opouštěl těsně za Pepou Křivánkem na 11. místě.
Přestože jsem se vyhnul potyčkám ve vodě, před startem jsem si nestihl
najít žádnou skupinku, a tak jsem byl rád, že se mi podařilo nějakou
šťastnou náhodou doplavat a následně "uviset" Pepu a Martina Polesného.
Potřeboval bych, aby na plavecké části byla na dně vidět nějaká čára, podle
které bych se orientoval…S plaváním na otevřené vodě mám zkrátka stále
problémy. Po překvapivě velmi rychlém depu, což bývá místo, kde umím hodně
ztratit, jsem vyrážel na cyklistiku hned za Pepou Křivánkem. Byl jsem mírně
nervózní ze ztráty na čelo závodu, a tak jsem ho za chvilku předjel, a
zkoušel jsem smazat co nejvíce z té ztráty.
Nejprve jsem potkal Tomáše Martínka, který plave
jako motorový člun, následovaného (v pořadí, které si již nepamatuji)
Honzou Hradeckým, Lukášem Krpcem, Davidem Jílkem, Petrem Vabrouškem,
Honzou Šnebergerem a dalšími. Začal jsem počítat ztrátu — Lukáš, David a
Petr asi 2 minuty, Honza asi 4, Tomáš skoro 8 minut. Rezignovaně jsem se
zklidnil a jel si své tempo na samotce. Nyní jsem začal počítat náskok na
běžecký expres jménem Petr Minařík, který letos i na kole létá jako drak.
Jak jsme ukrajovali z kilometrů cyklistické části,
překvapilo mě, že si držím konstantní dvouminutovou ztrátu na Lukáše
Krpce, Petra Vabrouška a Davida Jílka. Neméně mě překvapilo, že na Petra
Minaříka nějaký drobný náskok stále buduji. Měl jsem ale obavy, co zbude v
nohách na běžeckou část. Přeci jen i předpisový desetimetrový odstup
zkrátka pomůže a to nejen fyzicky, ale také psychicky.
Tomáš Martínek na čele závodu vypadal, jako kdyby
v sobě měl dvě skleničky vína — úsměv, mávání, špičkování..Tak jsem mu
všechny tyto "bejkárny" oplácel stejnou měrou. Za ním to však byly
samé pokerovské tváře, ze kterých nešlo nic vyčíst. Maximální koncentrace
na výkon? Trápení? Anebo strategie? Šetří na běh a spolehají na to, že
když jedu sám, dorazím z cyklistiky orvaný jako borůvky a nohy mi
nepoběží? Na 171. km při výjezdu ke kapličce (kdo tam postavil ten hloupý
kopec!) jsem dojel Petra Vabrouška. Než jsem na kopci stihl přehodit na
velkou placku a nějaký malý pastorek, Petr zalehl a byl v čudu — hmmm,
fajn. Petra jsem dojel znovu na 174. km a při předjíždění jsem na něj zavolal:
"Péťo, musíme na běhu zabrat!"
Přiznám se, že jsem měl velikou radost, když se mi
podařilo ho předjet, že jsem musel na Pepína v depu zakřičet: "Je za
mnou!" Nicméně přes všechen ten adrenalin jsem někde v hloubi duše
cítil bodavou myšlenku, že jeho veličenstvo Petr strategicky šetří na běh
a že nás všechny prožene, až z toho budeme mít mžitky před očima. Kdo
pamatuje závody, jak Petr naprosto nekompromisním strojovým tempem doháněl
po cyklistice vedoucího Karla Džalaje, až ho nakonec udolal, moc dobře ví, o
čem tady teď píši. Tradice se však překvapivě nekonala a Petrovi se po 18
letech (!!!) neporazitelnosti na dlouhých tratích u nás závod příliš
nepovedl. Kdyby to byl profík, tak zabalí a jde domů. Jenže Petr není jen
tak nějaký profil, on je überprofík, nezmar a evidentně tvrdohlavý, a tak
NEZABALIL! A má štěstí, s jeho počtem absolvovaných ironmanů (už je to
snad 130!) by mu nikdo asi něco takového jen tak neodpustil..Takže i tak
má můj obrovský respekt, který si bez diskuze zaslouží.
Na běh jsem vyrážel na 4. místě za Tomášem
Martínkem, Davidem Jílkem a Lukášem Krpcem. Na Tomáše jsem ztrácel závratných
7,5 minuty, ale věřil jsem, že teď se karta obrátí, protože teď už se
nebude plavat, teď se poběží..Na prvních kilometrech se mi podařilo
předběhnout Lukáše, na kterého jsem velice zvědavý v Rothu. Věřím, že
zejména tamní cyklistika mu bude fantasticky sedět. Klasicky skvěle běžícího
Davida jsem doběhl o značný kus dále. A Tomáše, který dle mého názoru
plaval, jel a zejména běžel jeden z nejlepších svých dosavadních výkonů,
jsem seběhl až na 18. kilometru.
Dostal jsem se tedy na první místo, ale neodvážil
jsem se zpomalit, naopak jsem se soustředil na udržení tempa a můj zrak se
obrátil na nepříjemně dotahujícího Petra Minaříka, který zaběhl
na Czechmanovi půlmaraton za úžasných 1:19 (!), zatímco já jsem se tam
trápil v křečích. Na 21. kilometru jsem byl za 1:23 a závod jsem si užíval
plnými doušky. Pak jsem si ale uvědomil, že do cíle je to ještě hodně
daleko a na zvlněné trati s teplotami k 30 stupňům a s naprosto
minimálním množstvím stínu nemám šanci nasazené tempo udržet, za to mám
ale velikou šanci se tu uvařit. Zvolnil a hlavně na občerstvovacích
stanicích jsem trávil více a více času ochlazováním a pitím.
Do posledního čtvrtého okruhu už jsem vybíhal v
"lehce použitém stavu" (na cyklobazaru "jako nový"..) a
nesmírně moc jsem se těšil do cíle. Byl jsem neuvěřitelně rád, že umím vypnout
hlavu do režimu "nic, duto, prázdno". Začaly se totiž ozývat
nohy a cítil jsem přicházející náznaky budoucích křečí — nejprve levé
lýtko, pak pravé stehno, následně pravá achilovka, potom obě lýtka a tak dále v
různých variacích — bylo to, jako kdyby někdo použil mé svaly na kytaře a
hrál na ně rock’n’roll, že z toho nadskakují pokličky na hrncích. Jenže
zabývejte se něčím takovým, jako je bolest, když na vás dva kilometry před
cílem Kuba Langhammer volá, že běžíte na traťový rekord! "Co? Fakt? Kolik
je hodin?!" Najednou se mi prohnalo hlavou, že mám necelých 9 minut
na poslední cca 2 km. Sebral jsem tedy poslední zbytky sil, bolest a únavu
nechal za sebou a metelil jsem do cíle! Kilometr před cílem už jsem slyšel
z reproduktorů hlas Pepína, který mě dotáhl až na cílovou pásku. Rychle jsem si
ještě po cestě k cílové pásce musel od skvěle povzbuzujícího týmu vzít
týmovou vlajku a hurá na přípitek s Jirkou Daňkem.
Týmovou vlajku a cílovou pásku nad hlavu, šampáňo
a rychle sednout do stínu. Únava se míchala s maximální spokojeností a
radostí. Moraviaman 2016 je závod, na který budu dlouho vzpomínat. Nechat
za sebou všechny závodníky a doběhnout si pro titul mistra ČR v dlouhém
triatlonu? Kdo by to byl řekl, když svůj první dlouhý triatlon (Železňák
na Lipně) jsem v roce 2010 dokončil za 12 hodin a 41 minut. "Anything
is possible!"
Na viděnou na Slovakmanovi.