S triatlonem jsem se seznámil groteskním článkem komunistického redaktora, říká Jirka Horký

2.03.2016 -
Tento rozhovor se trochu vymyká z řady těch, které tady čtete. Jirka byl duší a hnacím motorem prvních triatlonových závodů a jeho akce v Sadské jsou dnes již legendární. Jak to tenkrát všechno vzniklo a kudy se ubíralo dále, si přečtěte v našem rozhovoru.

Kdy a jak ses seznámil s triatlonem?

Stejně legendárně, jako mnoho dalších…. Groteskním článkem komunistického redaktora o soumraku železných mužů na Hawaii. Jezdil jsem na kole a to se mi fakt líbilo. První závod pak krátce po absolvování vojny v roce 1991.

Začal jsi tedy trénovat?

O systematickém tréninku nemohlo být ze začátku řeč. Spíš jsem si jezdil na kole a párkrát byl zaběhat. S plaváním to také nebyla žádná sláva. Po těch prvních pokusech ale už nějaký řád přišel.

Vzpomeneš si na svůj první závod?

Jasně. Bylo to triatlon na Konopišti, který pořádal Milan Libra. Na tratích 500 metrů plavání, 25 kilometrů cyklistiky a 5 kilometrů běhu. Z mé strany to bylo spíš tápání, divil jsem se, že mě lidi pokopali ve vodě a kam všichni tak strašně spěchají. Skončil jsem tehdy někde na chvostu. Ale infikován na několik dalších let.

Krátce poté ses rozhodl sám závod uspořádat. Je to tak?

Ano. V roce 1991 jsme s partou kamarádů založili triatlonový oddíl TSC 1991 Praha, nějaké společné trénování, závody, časem i klubové dresy a jako Delta Team žijeme dodnes. Další rok jsme se pustili do organizace duatlonu v Kolodějích na distancích 5 km běhu – 30 km na kole – 2,5 km běhu. Dělali jsme to s lidmi z klubu i mimo. Na závod přijelo 30 lidí, měli jsme za hodinu postavené depo a stejně rychle pak i zbouráno. Euforie byla a říkal jsem si, že chci udělat větší akci.

Povedlo se?

Další rok jsme náš duatlon zařadili do seriálu Českého poháru a přesunuli na sídliště do Prahy Petrovic, vedle Hostivařské přehrady. V něčem vnímám tento závod jako legendární, protože cyklistická trať vedla poprvé a zároveň naposledy napříč sídlištěm Jižní město. V té porevoluční době bylo možné ledacos a místní policejní náčelník se nadchnul tak, že to napůl na zapřenou zajistil. Tohle už by dneska šlo jen stěží. Na startu už bylo 60 závodníků a tehdejším vítězem se stal Míra Rautenkranc. Závod mi zabral tak tři měsíce příprav, nějací sponzoři přes kamarády a na trati bylo přes 20 pořadatelů. Ale pochopil jsem, že už nechci dělat závod v Praze, ten sport tam prostě nepatří.


Kam jste se tedy přesunuli?

Rodinná víkendová chata byla u jezera v Sadské, lesy všude kolem, takže to byla rychlá a dobrá volba. V roce 1994 jsme tam připravili premiérový triatlon na tratích 2-80-20. Pravda, depo a zázemí na skromné loučce, ale celkově spokojenost. Kaňkou byla skutečnost, že nám skupinka 2. až 8. závodníka společně zabloudila, místo značení následovali jeden druhého jako ovce J. Vyhrál tehdy Michal Piloušek. Ještě rok poté to byl takový pionýrský závod, ale od roku 96 to už mělo svou kvalitu. Skupina kamarádů pořadatelů se rozrůstala a jejich nadšení bylo vidět na zabezpečení tratí a občerstvovačkách, kde se každému věnovali, jak jen to šlo.

Dalších několik let jsi nevynechal ani jeden ročník. Vypíchnul bys nějaké mezníky a situace, které ti utkvěly v paměti?

V roce 1995 jsme udělali první ročník Českého poháru v dlouhém triatlonu. Další rok jsme závod z louky přesunuli do areálu odborné školy v Sadské, kde byly sprchy, šatny a zázemí. V tehdejší době velký nadstandard. Tento rok se jela poprvé „půlka“. Další přelom pak první „tříčtvrtka“ 3-130-30 v roce 2000, to byl asi jeden z vrcholů. Ten den bylo extrémní vedro, závodníci si hrábli na dno, byla to republika a na startu hodně lidí… A pak rok 2005 kdy jsem získal závod Světového poháru v dlouhém triatlonu. Popravdě objemy ITU zas tak dlouhé nebyly a bylo to moc a moc drahé na to co to přineslo zpět… Sliboval jsem si od toho i větší zájem zahraničních borců, ale to úplně nevyšlo. Asi se jim do naší kotliny nechtělo… Potěšila účast skvělého Brita Stephena Baylisse a jeho budoucí ženy Belly. Poslední roky jsme přidali i Xterru a jednou udělali půlmaraton. A co patřilo neodmyslitelně k Sadské, byl paradualtlon. Kombinace plavání a formulky pro kluky na vozíku. To bylo ještě předtím, než Zbyněk Švehla osedlal „banán“ a začal s pořádným triatlonem…

Nedá mi to se nezeptat, jestli ti pořádání závodů někdy něco vydělalo..

Žert J. Raději jsem nikdy nezjišťoval, kolik jsem v tom nechal sám. Když náhodou něco zbylo, tak se to použilo na nákup dalšího vybavení. Tahle naše hračka se nedělala pro peníze. Měl jsem neuvěřitelné kolegy, kteří ty dny dokázali pro závod vypustit duši, nemá cenu jmenovat, oni to vědí. To byla ta radost. A závodníci nám to naše ego taky krapet pohladili J.

Kdy ses rozhodl to ukončit? Co bylo důvodem?

V roce 2005 přišla životní změna a s ní spojená i velká únava materiálu. Cítil jsem, že si musím dát pauzu. Měl jsem pocit, že už jsem na maximu, co v této oblasti šlo udělat. Zpětně mě trochu mrzí, že jezdilo relativně málo lidí, když jsme se dostali na počet 150 registrovaných závodníků v závodě, to byl jako zázrak. Těch 500 hlav na břehu vypadá o chlup lépe... V rámci finančního a sponzorského pokrytí už jsem moc nevěděl, kam dál. Divácky byl tento sport stále na okraji zájmu. Ve srovnání s úžasnou atmosférou závodu v Rothu, Curychu, Almere, kde jsem byl jako divák nebo účastník a viděl, kolik lidí a jakým způsobem fandí, to byl markantní rozdíl. Navíc mnoho lidí, kteří mi s organizací pomáhali, začínali budovat rodiny a jejich priority se měnily. Rozhodl jsem se celkem rychle a definitivně. Za rok přišel Tomáš Petr s myšlenkou pokračovat jinde. Chvilku jsem zvažoval, jestli ten závod prostě nemá umřít se mnou, ale souhlasil jsem nakonec a jsem za to rád. Byl to fajn kus života a pořádání Czechmana jsem dal vždy maximum. A vítěze jsme v Sadské měli vždy kvalitní a hlavně v té době bylo čelo takové pestřejší než dnes J… Piloušek, Dvořák, Seidl, Pichrt, Vabroušek, Adamec, Strangmuller, Vodehnal, Vrobel, Bayliss…. Co kus, to jméno….

Triatlonu jsi obětoval podstatnou část života. Co pro tebe znamená dneska? Dáš si ještě sem tam nějaký závod?

Už ne. Nějaké sportovně-závodní dovádění mám za sebou a teď už jenom pro zábavu, navíc tělo si k tomu taky už řeklo své. Zbyňka Švehlu jsem měl možnost doprovázet na IM Hawaii a tak i tento výlet mám za sebou. Když mám možnost si vybrat, tak raději vyjedu na kolo, brusle a nebo v zimě na běžky. Zmastit se může člověk přeci jen tak..


          

 

Hodnocení:
Přečteno 567x
RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
27.10.24Lange překvapivě opět vítězem havajského Ironmana
22.10.24Favorité mistrovství světa Ironman 2024
22.9.24Laura Philipp slaví titul mistryně světa v IRONMANu, české triatlonistky také zářily
22.8.24Oproti Paříži v Tokyu všechno klapalo, jak mělo, říká Petra Kuříková
18.8.24Blu je zpět a ve Frankfurtu pálil ostrými
10.8.24Vítěz IM TEXAS suspendován za doping!
15.7.24Ve Španělsku byla psána historie
7.7.24V Rothu padala světová maxima
17.6.24Generálku na MS v Nice ukořistila Charles, Besperát fantasticky druhá
9.6.24T100 - Napínavý souboj generací a dominance Knibb