Je potřeba neusnout na vavřínech, říká Honza Oppolzer po Challenge Roth

Na Challenge Roth jsi vybojoval třetí místo ve své Age group v čase těsně nad 8:50. Jak hodnotíš svůj výkon? Jak sis užil závod?

Závod v Rothu byl úžasný zážitek už vloni, když jsem tam byl jako divák. Letos to bylo o dva řády lepší, protože jsem závodil a navíc se mi závod povedl. S výsledkem jsem spokojený. Nicméně je potřeba neusnout na vavřínech a makat dál, 8.45 je blízko…

Podařilo se ti splnit cíl, který sis stanovil? Ladil jsi nějak speciálně?

Do závodu jsem šel s tradičně jednoduchým cílem: dokončit. Jelikož se jednalo o Roth, tak jsem si dal ještě jeden cíl: pořádně si užít atmosféru! Moc jsem se těšil. Když jsem odjížděl z Prahy, celou cestu až do Rothu jsem se musel usmívat, těšil jsem se jako malé dítě do cukrárny. Ladění na závod bylo v podobě superkompenzační diety. Ta byla, stejně jako předešlé roky, tím nejintenzivnějším zážitkem roku. Fakt tu dietu nemám rád, netěším se na ni a vždycky si říkám, jestli mám zapotřebí se takhle trápit. Ale ono to člověka vždy zesílí i psychicky. "Ha, počkej na závodě, tam se prožereš do cíle, to bude brnkačka, takže sklapni a makej," tím se vždycky uklidňuji.

Panovaly téměř ideální podmínky. Jak ti bylo na startovní čáře?

Na startu závodu jsem se cítil výborně. Věděl jsem, že jsem pro závod udělal, co jsem mohl a na co jsem měl čas. Navíc mělo panovat pro mě téměř ideální počasí, takže to vypadalo na hodně příjemnou neděli.

Pojďme rozebrat tvé představení (plavání 59.03, cyklistika 4:50:18, maraton 2:57:45)..

Závod probíhal celkem tradičně, tedy od mé nejslabší disciplíny po tu nejsilnější.
Po slabším plavání jsem vyrážel na kolo a měl jsem před sebou kromě profesionálů všech asi 500 žen (startovaly před vlnou, do které jsem byl zařazen), takže to bylo hodně a hodně předjíždění. Kdyby to byl trénink, určitě bych se s některými projel namísto kraťoučkého prohlédnutí a předjetí. Prvních 30 kilometrů na kole jsem tedy skoro pořád předjížděl a po 90 km jsem si začal věřit, že cyklistiku zvládnu za 4.40. Jenže pak začal foukat vítr, který měl více síly než já, tak jsem se s ním nepral a pošetřil síly na běh. To se ukázalo jako dobré rozhodnutí. Na běh zbylo dost sil. Sice jsem si ze začátku říkal, že nasazené tempo asi nevydržím, ale pohled na tepy mě uklidnil.

Co krize? Jak jsi ji překonal? Byly ještě někde rezervy?

Krize mě žádná nechytla, závod jsem si opravdu užíval od začátku až do konce. Rezervy mám určitě v plavání, které jsem navíc od dubna musel trochu flákat. Uvidíme, jestli se mi podaří ta rezerva najít a nějak ji vypilovat. Stejně tak by nebylo špatné, kdyby se podařilo zapracovat na cyklistické výkonnosti. S během už toho asi moc neudělám, ale kdyby ano, tak bych se samozřejmě nezlobil.

Dají se popsat tvé pocity na cílovém koberci po takovém výkonu?

Průběh cílovou rovinkou byl bohužel slabší zážitek. Všichni se evidentně přijdou podívat na první profíky a pak jdou zpět na trať, takže moc diváků tam nebylo. Dorazit do cíle o hodinu později, bylo by tam už určitě plno. Ale vzhledem k tomu, že tam byl Vlado Baron (díky!), se kterým jsem si pár metrů před cílovou branou plácl, tak jsem byl spokojený. Teď mě napadá, že vždy, když mi závod sedl, tak tam byl Vlado!

Jak se ti líbily tratě jednotlivých disciplín?

Trať závodu byla úžasná. Plave se v plavebním kanálu, trasa je ve tvaru dlouhého obdélníku, takže naprosto jednoduchá orientace. Fanoušci dělají takový hluk, že je to slyšet i s hlavou ponořenou ve vodě. Zvlněné kolo obsypané fanoušky je nepopsatelně krásná trasa po skvělém asfaltu. Každý, kdo dokáže vyjet Solarer Berg a nahoře nemít tepy na maximu, tak je prostě divnej! Jet rychlostí skoro 30 km/h a 3 metry před sebou mít hradbu lidí, která se začíná rozestupovat, to je prostě něco. Všichni fandí, křičí, ženou člověka dopředu (nebo spíše nahoru, je to nějaké 9% stoupání), je to prostě krásný pocit. Běh je převážně po šotolině podél vody a celkem po rovině, nicméně několik kopečků tam je. Mám sice radši asfalt, ze kterého se lépe odrazím, a tolik se na něm nepráší, ale nebylo na výběr. Na trati běhu je opět všude neuvěřitelné množství fanoušků. Takže trať perfektní, ale i tak se těším na příští rok na známé domácí dlouhé tratě.

Závod v Rothu má dlouholetou historii. Jak klapala organizace sportovního podniku těchto rozměrů?

Organizace závodu odpovídá 31 letům zkušeností. Je to na jedničku s hvězdičkou. Značení trati, občerstvení, servis v depu. Úžasné. Divácká kulisa nepopsatelná. Zázemí v cíli téměř dokonalé. Snad jen to jídlo mohlo být více pestré. Těstoviny, rýže, zelenina nebo bohatší výběr ovoce by mi určitě přišlo více vhod než sladké pečivo, na které jsem neměl vůbec chuť. Co se týče atmosféry, tak při běhu, kdy se člověk nemusí tolik soustředit jako na kole, jsem se musel pořád usmívat, zvedat palec a sem tam poděkovat za fandění. Takové publikum si prostě nezaslouží, aby kolem nich člověk proběhl s kamennou tváří a očima zapíchnutýma do země. To prostě nejde.

Budeš se sem chtít vrátit?

Ano, určitě.

Je pár dní po závodě. Jak velké bylo vyčerpání a únava? Co chuť do dalšího tréninku?

Únava i vyčerpání je překvapivě malé. Tipuji, že v tom má prsty hlava, která tělu nedovolí kňučet a zásobuje krevní řečiště endorfiny. Samozřejmě si teď dám jeden dva týdny volnější řežim a nic nebudu přehánět, ale cítím se dobře.

V závodě bylo silné pole českých triatlonistů a triatlonistek. Potkávali jste se?

Ano, ale víceméně až na běhu. Během plavání jsem asi na 3. km předplaval Ondru Teplého, takže jsem věděl, že je kousíček za mnou. Na 30. km cyklistiky jsem viděl, jak Honza Šneberger vstává po pádu -- to nebylo moc příjemné, ale stál na svých a kontroloval kolo, takže se zdál být v pořádku. Na běhu jsem už potkal postupně Petra Vabrouška, Pepu Křivánka, Ondru Teplého, Simonu Křivánkovou, Honzu Šnebergera, Michala Bareše a Lukáše Erbena. Průběh jsem ale moc nesledoval. Přišlo mi škoda přemýšlet, tak jsem radši nasával atmosféru a užíval si parádní den.

Co tvé další letošní závodní plány?

Letos se ještě chystám do Podersdorfu a na TriPrague, kde jsem slíbil, že poběžím ve štafetě. Dále uvažuji o Hamrmanovi a Pilmanovi, chtěl bych se podívat i na polovičního Slovakmana. Když vše půjde podle plánu, objevím se i na maratonu ve Stromovce, kde bych chtěl hodně posunout svůj maratonský osobáček. Poslední maraton jsem běžel ve Stromovce v roce 2011 za 2.59:04, s tím je po Rothu potřeba něco udělat.