Jak těžké je připravit se na další závody po olympiádě? Jako by po Hrách sezona svým způsobem končila…
Určitě to tak je. Člověk se chystá, někdo celé čtyři roky, na ten jediný závod. Já jsem se na olympijské hry probojovala na poslední chvíli, snažila jsem se připravit, co nejlíp to šlo, i když jsem byla zraněná. S konečným výsledkem panovala, v rámci možností, spokojenost. Jenže vybralo si to svou daň: zůstala mi dál zanícená achilovka, znovu se mi prohloubily problémy s kotníkem. Čtrnáct dní jsem si dala úplný klid, ale pak přišly další závody.

 Jak se cítíte teď?
Bohužel pořád nemůžu trénovat běh, trápí mě hlavně kotník.

 Přesto jste se zúčastnila Světové série ve Stockholmu. Neuvažovala jste, že mítink vynecháte?
Kdyby šlo jen o individuální závod, určitě bych ho neabsolvovala. Jenže bylo to povinné z toho důvodu, že se tam zároveň konalo mistrovství světa družstev, které se jezdí stylem dvě ženy plus dva muži. A nikdo jiný, kdo by se mohl zúčastnit, tady v Čechách v podstatě nebyl. Takže jsem musela.

 Ve dvou dnech jste dvakrát závodila. Jak se to dalo se zdravotní indispozicí zvládnout?
Kupodivu jsem se v individuálním závodě cítila celkem dobře. Chybou v depu jsem nestihla ten hlavní balík, takže konečné dvaatřicáté místo úplně neodpovídá možnostem… Ale v závodě člověk bolest tolik necítí, protože adrenalin pracuje, to horší přijde po něm. Večer jsem nemohla pořádně ani chodit, takže bylo obtížné dát se na druhý den do pořádku. Ale zvládla jsem to.

 Jak teď bude pokračovat Světová série?
Ještě jsou na programu dva závody. Ten první určitě vynechávám, zúčastním se až závěrečného finále ke konci října v Oaklandu. Doufám, že do té doby se dám do pořádku.

Víte, že závěrečný běh u vás nemůže být úplně stoprocentní. Dá se s tím nějak pracovat, o to víc ze sebe vydat v ostatních disciplínách?
Na té světové úrovni moc ne. To bych musela být o třídu lepší cyklistka než všechny ostatní a to určitě nejsem. Ještě k tomu ve Stockholmu byla trať velmi technicky náročná. Šlo hlavně o to, abych si hlídala pozici v balíku. Těžko se předjíždělo, jedna zatáčka stíhala druhou. Při závodě družstev se vyjelo z depa a šlo to ráz na ráz. Navíc pršelo, takže bylo nebezpečné něco vymýšlet.

 Dá se mezi závody „něco nahnat“ rehabilitací?
Určitě jo. Ale vzhledem k tomu, že v rámci svazové podpory nemáme žádné fyzioterapeuty, všechno je o vlastním přístupu. Musím si lidi shánět sama. K fyzioterapeutovi chodím dvakrát týdně, v ostatních dnech musím na tu nohu dbát sama. Rehabilitovat, dělat si automasáže. 

Při výkonu vám pomáhá alespoň kvalitní sportovní výživa Xpower. Na co přesně spoléháte?
Mými každodenními společníky se tento rok staly zejména iontový nápoj Xpower Flash a regenerační nápoj Xpower Recovery. Z dalších suplementů jsem zařadila aminokyseliny BCCA, přírodní produkt HMB pro navýšení svalové hmoty a snížení podkožního tuku, nebo spalovač L-Carnitine a řadu dalších. S nimi byl můj trénink rozhodně příjemnější a kvalitnější.

 Nechci, aby to vyznělo pateticky, ale když se člověk věnuje „menšímu“ sportu, cítí za něj odpovědnost? Ve smyslu, že pokud uspěje, proslaví své odvětví v Čechách, přivábí k němu fanoušky, sponzory…

Určitě to tak je. I my sami jsme se o tom mohli přesvědčit po olympijských hrách v Sydney, kde získal Honza Řehula historický bronz pro Českou republiku. Přišel boom, do triatlonu proudilo víc peněz. Ale ta doba už dávno pominula… Teď v Londýně jsme se v ženském závodě ukázaly v dobrém světle, ale na úplnou špičku to nestačilo. Jenže když nejsou podmínky, nedá se ani očekávat nejlepší umístění. Prostě začarovaný kruh.

 Máte vlastní webové stránky, na nichž nesdělujete jen výsledky, ale dělíte se s fanoušky i o své dojmy, konkrétně o olympiádě jste informovala poměrně obšírně. Jak vás tvůrčí činnost baví a jakou máte zpětnou reakci?
Svůj blog si vedu ráda a jsem ráda i za reakce. Myslím, že je to důležitější, než dávat rozhovory, které třeba ani nevyjdou tak, jak byste chtěl, a pak si o vás lidé udělají jiný obrázek. Ale když se někdo koukne na blog, může vás poznat trochu víc. Z mého pohledu jsou stránky důležité hlavně pro moje sponzory, protože my máme i hodně omezené reklamní plochy na dresech, takže jim někdy nemohu nabídnout víc, než reklamu na svých stránkách. Vím, že je to málo, ale bohužel.

Nezávidíte kolegům v bohatších sportech?
Nezávidím. Nejsem závistivý člověk a triatlon jsem si sama vybrala.  Někdy se bohužel jedná spíš o boj s větrnými mlýny, ale dokud mě to baví, tak jsem spokojená.

 Hodně se mluvilo a psalo o skvělé olympijské atmosféře, vnímala jste ji taky?
Byla úžasná. Ukázalo se, že britští fanoušci sportu rozumí a jsou velmi vděčné publikum. Nejen na triatlonu, ale i na ostatních sportech, kam jsem se šla podívat, bylo vždy vyprodáno. Triatlon byl jedním z mála sportů, kde jste nemusel mít lístky, pokud jste nechtěl přímo na tribunu. Navíc jak v mužském, tak v ženském závodě startovali domácí favoriti, což atmosféře samozřejmě ještě přidalo. Viděla jsem i několik českých vlajek, ale neslyšela jsem absolutně nic...

 Zažila jste někdy lepší kulisu?
Určitě ne, Londýn předčil všechno.

 Proměnila jste se i ve fanynku, například jste jako první gratulovala ke zlatu Mirce Knapkové. Jak prožíváte závody jako divák?
Ani své úplně neprožívám, vždy spíš vnitřně. Ale byla jsem ráda, že jsem mohla povzbudit také ostatní. Vždycky jsem si s sebou vzala i vlajku a povzbuzovala jsem. I Davida Svobodu, s nímž se znám, nebo basketbalistky. Ale že bych se přímo dojímala, to zase ne, na to moc nejsem.

 Takže jedinou kaňkou olympiády, vyjma zdravotních problémů, bylo, když jste si před závodem zapomněla akreditaci?
(úsměv) Věděla jsem, že když si pro ni zaběhnu zpátky, měla by na pokoji pořád být. Ale všechno, co není v plánu a stane těsně před závodem, člověka dokáže trošku rozhodit. I vzhledem k tomu, že jsem nebyla schopná moc běhat a musela jsem si takhle nechtěně zaběhnout, to nepatřilo mezi ty nejpříjemnější věci. Ale nedělala jsem z toho zase žádnou vědu.